ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5246.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5246/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce prof. J. S. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Strouhou 67, proti žalovaným 1. J. K. , a 2. M. K. , oběma P., zastoupeným JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 5, o zaplacení částky 203.688 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 330/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, i Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. září 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, a ve výroku I. též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. března 2015, č. j. 18 C 330/2006-195, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 203.688 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce požadoval označenou sumu z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout tím, že v době od 1. 3. 2003 do 1. 3. 2006 na základě neplatné smlouvy užívali nebytový prostor v domě vlastněném žalobcem k bytovým účelům a za toto užívání vlastníku nemovitosti poskytovali regulované nájemné. Skutečnost, že obývané místnosti netvoří byt, nýbrž nebytový prostor, vyzdvihl Obvodní soud pro Prahu 4 již v rozsudku ze dne 27. 6. 2000, č. j. 43 C 195/98-53, vydaném v předchozím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Projednávanou žalobou se pak žalobce domáhal uhrazení rozdílu mezi žalovanými zaplaceným obnosem a částkou odpovídající obvyklému nájemnému za užívaný nebytový prostor. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní se na úkor žalobce neobohatili, neboť právě on po nich průběžně požadoval úplaty odpovídající regulovanému nájemnému za byt a je zcela v souladu se smluvní volností stran, pokud pronajímatel za nebytové prostory žádá nižší než běžné nájemné. Žalovaní tak podle něj žádný majetkový prospěch nenabyli. Obvodní soud se rovněž zabýval tím, zda je žalobní žádání v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaní svým jednáním nezpůsobili uzavření smlouvy o nájmu bytu na nebytový prostor, tuto okolnost lze totiž přičítat k tíži především původnímu pronajímateli, do jehož práv a povinností vstoupil žalobce. Fakt, že obývají nebytový prostor, byl žalovaným stejně jako žalobci neznámý až do roku 2000 a definitivně byl potvrzen teprve ke dni právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o vyklizení dotčených místností (tj. 3. 4. 2006). Vyčkával-li žalobce pravomocného uložení povinnosti k vyklizení a následně podal žalobu na zpětné uhrazení bezdůvodného obohacení údajně získaného sporným užíváním, je jeho požadavek v rozporu s dobrými mravy. Za těchto okolností neshledal Obvodní soud pro Prahu 4 žalobcův nárok oprávněným.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že právní zhodnocení věci soudem první instance je správné, a odkázal na ně, přičemž obzvlášť zdůraznil, že žalovaní užíváním předmětných prostor za účelem bydlení žádný prospěch nezískali. Možná ztráta vlastníka věci vyvolaná tím, že prostory nepronajímal za vyšší cenu odpovídající nájmu za nebytové prostory, pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných není rozhodující. Jelikož se žalobci nepodařilo prokázat své tvrzení, že žalované vyzýval k hrazení vyššího nájemného již v roce 2000, obstála jako správná i úvaha obvodního soudu, dle níž mezi účastníky mohla být sjednána dohoda o placení nájemného za nebytové prostory v nižší než obvyklé výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvádí, že v rozhodované věci nelze použít ustanovení §3 obč. zák., neboť žalovaní věděli o právní povaze užívaných prostor, jakož i o skutečnosti, že je obývají bez právního důvodu (což jim bylo objasněno odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 27 C 241/2000). Této situace pak využívali ke svému prospěchu, přestože jim muselo být zřejmé, že žalobce s daným stavem (jehož trvání cíleně prodlužovali) nesouhlasí.
Dovolatel dále odmítá názor odvolacího soudu, že by ze strany žalovaných k obohacení nedošlo, neb jejich povědomí o neexistenci platného titulu k užívání sporných místností a zároveň všeobecná informovanost o výši nájmů za nebytové prostory vedou k závěru, že se museli vědomě obohatit o rozdíl mezi skutečnou hodnotou plnění (nájemným za nebytové prostory) a hrazeným regulovaným nájemným. Z okolností případu je podle dovolatele navíc zřejmé, že od počátku nebyl ztotožněn s poskytováním úplat pouze ve výši odpovídající regulovanému nájemnému, jež je značně nižší než částka, kterou by mohl požadovat na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory. Není přitom rozhodné, k jakému účelu žalovaní prostory využívali, poněvadž pro posouzení je určující objektivně vzniklý stav obohacení. Podáním ze dne 22. 1. 2016 žalobce doplnil svou dovolací argumentaci o námitku, že nebyl dle §118a o. s. ř. poučen o nesouladnosti jím předestřeného právního názoru s judikaturou Ústavního soudu, a neměl tudíž možnost odpovídajícím způsobem upravit svá tvrzení a důkazní návrhy.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 18 C 330/2006-124, žalovaným uložil zaplatit žalobci předmětnou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, č. j. 11 Co 348/2011-150, k odvolání všech účastníků rozsudek obvodního soudu ze dne 26. 4. 2011 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Ústavní soud však na základě ústavní stížnosti žalovaných nálezem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12, vyslovil, že rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2011 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces (výrok I.), pročež označená rozhodnutí zrušil (výrok II.).
Vzhledem k tomu, že bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno více rozsudků obecných soudů, vrací se věc do procesního stádia bezprostředně předcházejícího vydání prvního ze zmíněných rozhodnutí, tj. do fáze řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008. Dovolatel ve svém podání ze dne 13. 12. 2015 namítl, že by za současné situace neměl o věci jednat Nejvyšší soud, nýbrž Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně, jeho argumentaci ovšem nelze shledat přesvědčivou. Žalobce totiž podal dovolání proti pravomocnému (nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015 nedotčenému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo danému opravnému prostředku vyhověno, Ústavní soud svým nálezem zrušil, nezbývá než o žalobcově dovolání rozhodnout znovu. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit ani fakt, že předešlé rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci mělo charakter rozsudku rušícího rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť poté, co byl řečený rozsudek dovolacího soudu Ústavním soudem odklizen, pozbyl jakýchkoli, tedy i kasačních účinků.
Dovolání žalobce bylo tudíž znovu projednáno, a to podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadeným rozsudkem odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí nezměnil ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani je nepotvrdil poté, co byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svém předchozím (nyní zrušeném) rozhodnutí v této věci vyslovil mínění, dle něhož užívali-li žalovaní nebytové prostory v souladu s neplatnou smlouvou, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou by mělo řádné užívací právo k obdobným nebytovým prostorám, přičemž není rozhodující, jakým způsobem sporné místnosti fakticky využívali. Pod vlivem právního názoru artikulovaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12, jímž je Nejvyšší soud vázán, je třeba naznačené stanovisko revidovat v tom směru, že při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním předmětných prostor je rozhodný skutečný stav užívání, a po žalovaných tudíž nelze požadovat úhradu ve výši obvyklého nájemného z nebytových prostor v daném místě a čase, užívali-li je jako byt. Faktický charakter užívání dotčené části nemovitosti žalovanými tedy musí mít přednost před formálně právní povahou obývaných místností a při stanovování výše plnění, jež jsou povinni vydat žalobci, je nezbytné vycházet z premisy, že zmiňované prostory byly užívány coby byt, čemuž musí korespondovat též ohodnocení majetkového prospěchu žalovaných.
Zároveň je však nutné podotknout, že Ústavním soudem vytěsněná úvaha dovolacího soudu nepředstavovala primární důvod, pro nějž bylo přikročeno ke kasaci rozsudků obvodního soudu ze dne 17. 9. 2007 a městského soudu ze dne 21. 5. 2008. Shledal-li Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, dovolání žalobce přípustným, poněvadž se odvolací soud odchýlil od judikatorně stabilizovaného výkladu podmínek aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a nesprávně posoudil samotnou otázku vzniku bezdůvodného obohacení žalovaných, představují tato pochybení nadále validní podklad pro dovození přípustnosti předmětného dovolání v souladu s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud v první řadě nemůže než zopakovat, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. obsahuje právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, již musí soud podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit na základě všech rozhodných skutečností a přihlédnout k veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 316/2013). Soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odkázal též soud odvolací, se těmito hledisky neřídil. Vzav na zřetel fakt, že žalovaní neplatnost smlouvy nezavinili a žalobce s nimi až do roku 2005 zacházel jako s nájemci, vyšel při konstatování rozporu s dobrými mravy především z toho, že dovolatel vyčkal s podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení až do pravomocného rozhodnutí o vyklizení žalovanými obývaných místností, jímž bylo dle okresního soudu postaveno najisto, že jde o nebytové prostory. Tato skutečnost však byla stranám známa již od předchozího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ukončeného v roce 2000. Žalovaní si tak byli vědomi, že užívají nebytové prostory bez odpovídající smluvní úpravy a že dovolatel jejich přítomnost v domě nepovažuje za žádoucí. Rozhodnutí, kdy se začne domáhat soudní ochrany svých práv, bylo toliko na žalobci, pročež mu nemůže jít k tíži, jestliže s uplatněním daného nároku vyčkával na pravomocné skončení řízení o vyklizení (čímž zároveň žalovaným umožnil, aby se bránili vznesení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení námitkou promlčení pro případ, že by je uplatnil zpětně za delší období). Z předeslaného plyne, že se soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], odmítly-li poskytnout ochranu výkonu žalovaného práva pro rozpor s dobrými mravy podle §3 obč. zák., neboť nerespektovaly mimořádnost tohoto ustanovení, jež se prosadí pouze v případech střetu se základními společenskými a mravními normami, tak aby nebyla zbytečně oslabována právní jistota účastníků ohledně jejich subjektivních práv (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, či ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014).
K vyloučení vzniku majetkového prospěchu na straně žalovaných sluší se připomenout, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. je objektivního charakteru a předpoklady jejího nastoupení jsou naplněny vždy, je-li zde osoba, jíž se dostává obohacení bez zákonem aprobovaného titulu na úkor jiného subjektu. Užívali-li žalovaní dotčené místnosti v objektu žalobce dle neplatné smlouvy jako byt, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou nebyli nuceni vynaložit na opatření práva užívat obdobné prostory k bytovým účelům, ač by tak za obvyklého běhu událostí učinit museli. Zmíněné užívací právo pak představuje plnění, které není možné vrátit, v souladu s §458 odst. 1 obč. zák. jsou tedy žalovaní povinni vydat peněžitý ekvivalent přijatého prospěchu, tj. obnos odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu. Na posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nemá vliv, zda žalovaní poskytovali dovolateli určité plnění podle neplatné nájemní smlouvy, neb tato skutečnost determinuje pouze rozsah bezdůvodného obohacení na jejich straně. Stejně tak i okamžik, kdy dovolatel svůj nárok uplatnil soudní cestou, neovlivňuje nabytí bezdůvodného obohacení jako takového, ale pouze promlčení práva na jeho vydání.
Dospěly-li dále soudy obou stupňů na základě jednání stran k závěru o existenci konkludentní dohody o nižším než obvyklém nájemném za předmětné prostory, vylučující vznik bezdůvodného obohacení, nelze jim ani zde přisvědčit. Nejvyšší soud totiž již dříve odmítl možnost dovození konkludentního uzavření smlouvy o nájmu bytu z toho, že po nájemci bylo požadováno nájemné a nájemce tuto úplatu hradil, neboť v uvedených okolnostech není myslitelné spatřovat náležitě projevenou vůli stran k založení řádného a trvalého nájemního vztahu (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2545/2004, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2947/2010). Popsané závěry se prosadí i při posuzování vzniku smlouvy k nebytovým prostorám. Nedostatek vůle, jež by směřovala k uzavření takovéhoto kontraktu, na straně dovolatele je navíc zvláště patrný z faktu, že dlouhodobě usiloval o vyklizení sporných prostor žalovanými. Jakákoliv konstrukce nového smluvního vztahu mezi účastníky řízení je tedy nepřípadná a nemá oporu v hmotném právu či jednání stran. Ani posledně zmíněná okolnost tudíž nemůže bránit závěru o získání bezdůvodného obohacení žalovanými a oprávněnosti nároku dovolatele.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zjišťoval, zda nebylo řízení předcházející vydání napadeného rozsudku zatíženo vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však podobná procesní pochybení nepodávají, přičemž dovolatelova námitka nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. se jeví zjevně neopodstatněnou. Postup dle naposledy citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2103/2013), zatímco je-li žaloba zamítána nikoli proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu, aby soud k udělení poučení ve smyslu §118a o. s. ř. přikračoval (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, a ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2303/2012). Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008 ani nenaznačil, že by byl procesní neúspěch žalobce zapříčiněn jakýmkoli deficitem v prokázání skutečností určujících pro výsledek předmětného sporu, příslušná dovolací námitka je tudíž nepřiléhavou. Pakliže ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015 potřeba doplnění rozhodných tvrzení či důkazů vyvstane v dalším řízení, soudy dovolateli odpovídající poučení dle §118a o. s. ř. udělí.
Jelikož nicméně právní posouzení věci městským ani obvodním soudem neobstojí jako správné, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243b odst. 2, částí věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí prvoinstančního a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud pro úplnost podotýká, že mu neuniklo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2015, č. j. 18 C 330/2006-195, jehož výrok I. již nabyl právní moci. Zmíněné rozhodnutí však nezbylo než posoudit jako závislé na rozhodnutích posuzovaných, neb možnost zastavení řízení se zjevně odvíjela od mylného předpokladu jejich odklizení Ústavním soudem. Z předestřeného důvodu tak, ač nebylo napadeno samostatně dovoláním, musel Nejvyšší soud přikročit ke zrušení jeho výroku I. o zastavení řízení rovněž podle §243b odst. 2 o. s. ř.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243d odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu