ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.525.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 525/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: RNDr. Z. M., DrSc. , zastoupen JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovanému: Pozemkový fond České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a učinit výzvu podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 344/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2010, č. j. 5 Co 2128/2010-151, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání v částce 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Bohuslava Petra, advokáta v Hluboké nad Vltavou.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 6. 2010, č. j. 7 C 344/2009-108, v části týkající se pozemkových parcel č. 376/5 a č. 376/2, obou ležících v katastrálním území D. P. tak, že návrh, aby žalovaný byl povinen vyzvat žalobce ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. k nabídnutí kupní ceny za tyto pozemky, zamítl. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byly zbylé části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzeny (ve znění uvedeném tamtéž). Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou instancí tak, že k jejich náhradě je povinen žalovaný, a to ve výši 17.930,40,- Kč (náklady řízení před soudem prvního stupně) a 10.774,80,- Kč (náklady řízení před odvolacím soudem).
Předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít kupní smlouvu a učinit výzvu podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., a to ve vztahu k pozemkům uvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Uvedl, že žalovaný pozemky k prodeji nabídl (dne 7. 8. 2009), přičemž právě žalobce byl (a stále je) osobou, jež splňuje podmínky zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Žalobce též zaplatil za každý pozemek příslušnou kauci. Skutečnost, že žalovaný ve veřejné nabídce požadoval řádné vyplnění specifického symbolu (rodného čísla) při poukázání kauce na účet žalovaného, bez něhož by neměla být realizovaná platba považována za kauci, soud prvního stupně označil za podmínku ryze formálního charakteru. Taková podmínka podle soudu nemá vliv na vznik práva; příslušný zákon sám stanovuje podmínky pro prodej půdy a splnění jakékoliv další (formální) podmínky nelze po žadateli požadovat. Ta navíc sloužila pouze pro identifikaci platby a žalovaný ji mohl prověřit i jiným způsobem – z označení účtu žalobce jménem zjistit totožnost žalobce.
Odvolací soud se s převážnou většinou závěrů soudu prvního stupně ztotožnil; pouze pokud šlo o pozemkové parcely č. 376/5 a č. 376/2, obě ležící v katastrálním území D. P., rozhodl odvolací soud odlišně. U těchto pozemků se k prodeji (výzvě k nabídce kupní ceny) nepřihlásili žádní další žadatelé a proto soud rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil (srov. ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb.). Ohledně dalších pozemků (specifikovaných ve výroku II. rozsudku odvolací instance) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K tomu dodal, že žalobce splnil všechny zákonem ukládané podmínky a žalovaný mohl identifikaci úhrad příslušných kaucí provést i jinak; žalovaný měl k dispozici žádosti žalobce o prodej pozemků, na nichž byl uveden mj. i název účtu žalobce. Nebylo navíc chybou žalobce – až na tři výjimky, kdy žalobce uhradil kauci za pozemky přímým složením na účet žalovaného -, že specifický symbol se u jednotlivých plateb neobjevil. Žalobce tyto symboly na jednotlivých příkazech uvedl, avšak banka je dále neuváděla; uvedla jen konstantní symboly – první čtyři čísla z rodného čísla žalobce. Žalobce však i tyto náležitosti, i když po uplynutí jednoměsíční lhůty, doplnil u všech plateb.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil – jak vyplývá z textu dovolání - nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřoval dovolatel v tom, že judikatura soudů při posuzování podmínek platnosti skládání kaucí podle §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb. není jednotná a Nejvyšší soud dosud obdobnou věc nerozhodoval; bližší specifikace rozporu judikatury soudů však nebyla v dovolání uvedena. Podle žalovaného z uvedeného ustanovení vyplývá, že bližší podmínky pro složení kauce určuje prodávající. Tyto podmínky byly ve veřejné nabídce stanoveny výslovně, přičemž žalobce je nesplnil. Soud navíc podle žalovaného nahradil vůli prodávajícího, ačkoliv z provedených důkazů zjistil, že podmínky řádného složení kauce splněny nebyly. K tomu dodal, že v obdobných případech (věcech) jiné senáty za obdobných skutkových okolností rozhodly zcela opačně; opět však chybí jakékoliv další upřesnění či uvedení konkrétních rozhodnutí. Na závěr navrhl žalovaný zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalobce. Navrhl v něm zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, jednající prostřednictvím pověřeného zaměstnancem s právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., může Pozemkový fond prodat zemědělské pozemky oprávněným osobám nebo samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců na pozemcích o rozloze nejméně 10 ha v katastrálních územích obce nebo v katastrálním území, které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji, nebo společníkům obchodních společností nebo členům družstev, které provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců na pozemcích v katastrálních územích obce nebo v katastrálním území, které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji, nebo osobám podle §4 odst. 1 písm. a), které vlastní nejméně 10 ha zemědělské půdy v katastrálních územích obce nebo v katastrálním území, které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., požádá-li o koupi zemědělského pozemku více osob uvedených v odstavci 1, vyzve je Pozemkový fond, aby nabídly kupní cenu. Podle výše nabídnuté kupní ceny stanoví Pozemkový fond pořadí osob, a poté prodá zemědělský pozemek té z nich, která se s nejvyšší cenou umístila na prvním místě v pořadí. Pokud tato osoba neuzavře ve stanovené lhůtě (§11 odst. 3 tamtéž) smlouvu, prodej podle tohoto ustanovení končí. V případě, že některé nabízené kupní ceny budou shodné, platí obdobně §6 odst. 3 tamtéž.
Podle ustanovení §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb. jsou osoby, které se účastní prodeje zemědělských pozemků podle odstavce 1 téhož ustanovení, povinny složit kauci za podmínek zveřejněných při vyhlášení prodeje zemědělských pozemků. Výše kauce činí 5 % z minimální ceny zemědělských pozemků, která se oznamuje při vyhlášení prodeje zemědělského pozemku, nejméně však 5 000 Kč.
Nejvyšší soud vzal za prokázané ty skutečnosti, jež byly odvolacím soudem označeny jako nesporné a zabýval se dále pouze obsahem žalovaným stanovené podmínky uvedení specifického symbolu při složení kauce na jeho účet. Z výše citovaného ustanovení §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb. vyplývá, že žalovaný je oprávněn pro vyhlášení prodeje zemědělských pozemků stanovit podmínky složení příslušné kauce. Tyto podmínky zákon dále nijak nespecifikuje; dává tak prodávajícímu určitou volnost při jejich stanovení. U stanovení podmínek pro identifikaci plátce kauce je však podle dovolacího soudu nutné zohlednit též další – ve vyhlášce neuvedené – možnosti identifikace plátce. Pokud tedy žalobce specifický symbol při zadání příkazu k úhradě kauce uvedl, avšak banka jej „nezpřístupnila“, je prodejce v případě možnosti jiné okamžité identifikace – např. uvedení jména či znalost názvu účtu žalobce - povinen tuto okolnost zohledňovat ve prospěch kupujícího. Nejvyšší soud se připojuje k názoru nižší instance, že by se jednalo o nepřiměřený formalismus v případě, kdy by žalovaný pouze z důvodu neuvedení specifického symbolu při složení kauce takovou platbu za kauci nepovažoval.
Žalovaný v dovolání uvádí, že „soud měl nahradit vůli prodávajícího, ačkoliv z provedených důkazů zjistil, že podmínky řádného složení kauce splněny nebyly“. Odvolací soud však výslovně v dovolání uvádí (str. 10 rozsudku), že podmínku kauce považuje za splněnou. Soud tu též zdůraznil zejména samotnou skutečnost faktického zaplacení kaucí ve stanovené výši a lhůtě. Nejvyšší soud s tímto závěrem odvolací instance souhlasí. Pokud žalovaný tvrdil, že „v obdobných případech (věcech) jiné senáty za obdobných skutkových okolností rozhodly zcela opačně“, bylo na něm, aby tato rozhodnutí uvedl a jejich rozpornost prokázal již v řízení před nižšími instancemi, případně je v dovolání alespoň blíže specifikoval, např. spisovou značkou a shrnutím sporného obsahu. Podobně i u žalovaným tvrzené rozpornosti judikatury soudů v případě posuzování ustanovení §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb. Ve stejném odstavci však žalovaný předchozí tvrzení sám zpochybňuje, když uvádí, že Nejvyšší soud dosud obdobnou věc nerozhodoval.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto jej jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Úspěšnému žalobci vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 9.000,- Kč, a to podle §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 2.250,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu