ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.528.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 528/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) T. Č., B) J. R., C) A. U., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. b. h. K. V., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 106/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003, č. j. 11 Co 316/2003-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit na nákladech řízení žalovanému částku celkem 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. A. D.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, č. j. 11 Co 316/2003-261, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 2002, č. j. 11 C 106/99-222; tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobcům vydat nemovitosti – dům č. p. 982 se zastavěným pozemkem parc. č. 2147, obojí v k. ú. K. V. Žalobci byli zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaného před oběma instancemi a k zaplacení znalečného státu.
Již soud prvního stupně zjistil, že nemovitosti připadly v období rozhodném pro restituce do vlastnictví státu; stalo se tak v rámci znárodnění rozhodnutím Osidlovacího úřadu a F. n. o. ze dne 28. 10. 1949, na jehož základě došlo ke vkladu vlastnického práva pro Čs. stát – Městský národní výbor v K. V., domovní správa. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně též uzavřel, že se právní předchůdce žalobců (dědiců), národní správce předmětného bytového domu (včetně pekařské živnosti tam provozované) A. Č., nestal vlastníkem nemovitostí a tyto mu tedy ve smyslu restitučních předpisů (v úvahu přicházel zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích) nemohly být odňaty. Dům s pozemkem byl nejprve konfiskován výměrem Okresního národního výboru v K. V., s právní mocí dne 31. 10. 1946. Později došlo dne 30. 5. 1949 rozhodnutím Osidlovacího úřadu a F. n. o. v P. k přídělu A. Č., ale tento příděl označil jako přídělovou podstatu pouze pekařství, nikoli dům č. p. 982 – ten byl naopak z přídělu výslovně vyjmut s tím, že nemá podle vládního nařízení č. 163/1947 Sb. charakter rodinného domku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Stalo se tak prostřednictvím advokáta a v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolatelé shledali přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (bez dalšího zdůvodnění) a uplatnili dovolací důvody, spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování.
Dovolací námitky konkrétně zdůrazňovaly zásadní vazbu provozované živnosti na dům č. p. 982; bez přidělení této nemovitosti by existence živnosti nebyla možná. Příděl byl realizován na základě zákona č. 31/1947 Sb. (o přídělu drobných konfiskovaných živnostenských podniků) a prováděcího vládního nařízení č. 106/1947 Sb., a předpokládalo se, že přídělová majetková podstata je shodná s konfiskovanou. Dům č. p. 982 byl k provozu pekařské živnosti skutečně využíván a byl tedy její součástí. Rozdělení přidělené živnosti a nemovitostí, jak je vyložil odvolací soud, je spekulativní. Právní předchůdce žalobců si sjednal hypotékální úvěr, zajištěný předmětnými nemovitostmi. Žalobci žádali zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve svém vyjádření zamítnout dovolání jako nedůvodné.
Dovolací soud musel před případným posouzením oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů přezkoumat, zda je dovolání žalobců přípustné. V tomto ohledu však nemohl dospět k pozitivnímu závěru.
Konformita obou rozsudků nižších instancí vyloučila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nemohla být dána ani přípustnost podle písmene b/ téhož ustanovení, jak tvrdili dovolatelé – odvolací soud totiž opakovaně potvrdil prvostupňový rozsudek a pokud v mezidobí před nynějším předmětem přezkumu zrušil předchozí rozsudky obou instancí Nejvyšší soud (rozsudkem z 25. 2. 1999, č. j. 2 Cdon 1703/97-150), pak se tak stalo z procesních důvodů (nespecifikovány podíly žalobců, nejednáno se všemi dědici). Jedinou alternativou byla přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí; konkrétněji pro eventuální novost judikátu, rozporné právní závěry vyšších instancí nebo pro řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu dovolání lze, aniž by došlo k jejímu výslovnému vymezení, dovodit určující právní otázku spočívající v posouzení rozsahu rozhodnutí o přídělu drobného živnostenského podniku A. Č. Dovolatelé jsou toho názoru, že byly přiděleny i předmětné nemovitosti; z nich dům č. p. 982 byl přímo užíván k přidělené pekařské živnosti.
Zodpovězení této otázky vyžadovalo bližší systematický a dílem i historický výklad přídělového rozhodnutí, včetně skutkových okolností s ním spojených; výsledkem provedené interpretace byl však závěr, že dovolatelům nelze přisvědčit.
Dům č. p. 982, sestávající z provozních prostor v suterénu a přízemí, jakož i ze tří bytových jednotek ve dvou nadzemních podlažích (pětipokojové, tří a dvoupokojové) a z mansard pro ubytování zaměstnanců v podkroví, konfiskoval spolu se živnostmi (navíc i hostinskou) ONV v K. V. předchozím německým vlastníkům cestou celkem tří rozhodnutí, jež nabyla právní moc 31. 10. 1946. Podle dovolatelů by měl být předmět přídělu totožný s předmětem konfiskace: tomu se zdají nasvědčovat zejména ustanovení §1 a §5 již citovaného zákona č. 31/1947 Sb., podle nichž se přidělují „majetkové podstaty konfiskované podle dekretu č. 108/1945 Sb.“ resp. „drobné živnostenské podniky, konfiskované podle konfiskačního dekretu“. Nelze však opomenout vlastní průběh přídělového řízení i jeho v přídělové listině zachycený výsledek, jak byly v obecné poloze podrobněji upraveny v prováděcím vládním nařízení č. 106/1947 Sb. Tzv. „přídělová podstata“ musela být v rozhodnutí o přídělu, jež v tehdejší praxi vycházelo z návrhu příslušného národního výboru na příděl, náležitě konkretizována ve smyslu §5 posledně uvedeného předpisu. Předpokládalo se přidělení movitých věcí, nemovitostí, případně též tzv. „jiné majetkové podstaty“; vylučovala se naopak aktiva či pasiva váznoucí na nemovitostech resp. na živnosti. Návrh na příděl, vystavený v posuzované věci dne 15. 3. 1948 Okresním národním výborem v K. V. a schválený bezprostředně poté radou téhož ONV, předpokládal, že A. Č. bude přidělen „podnik J. G., pekařství, K. V.“. ONV současně výslovně doporučil, aby byl k „majetkové podstatě pekařství“ přidělen i „domek číslo 982 vložky 1378 pozemkové knihy“ v k. ú. K. V.
Již shora zmíněným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a F. n. o. v P., datovaným 30. 5. 1949, pak došlo k přídělu „přídělové podstaty podniku J. G., pekařství, K. V.“ do vlastnictví dosavadního národního správce A. Č.; také další obsah rozhodnutí byl většinou reprodukcí přídělového návrhu. Za zmínku stojí výpočet přejímací ceny: příjemci přídělu sice byli tehdy v intencích příslušných zákonných ustanovení dílčím způsobem zvýhodňováni (slevy, odklady placení atd.), ale do nepřehledného výpočtu ceny je v označeném rozhodnutí zahrnuta i cena domu č. p. 982, tvořící svou výší přes 406 tis. Kč podstatnou položku přídělové ceny. Zároveň se ale v závěru přídělové listiny uvádí, že „Vaší žádosti na sloučení domku čp. 982 se nevyhovuje. Důvody: dům čp. 982 nemá charakter rodinného domku podle §2 vlád. nař. č. 163/47 Sb.“ (Nutno dodat, že posledně zmíněné vládní nařízení skutečně umožňovalo učinit zejména podle §§1, 2 součástí přídělu obytné nájemní domy i rodinné domky s jedním či dvěma byty a nižším, tamtéž limitovaným nájemným.)
Přídělové rozhodnutí, ostatně ještě v témž roce negované formálně provedeným znárodněním podniku, tak navodilo faktický stav, neposkytující jakoukoli právní jistotu příjemci přídělu pro další provozování živnosti. Byl přidělen podnik, tedy de facto živnostenské oprávnění vztahující se bezprostředně k jeho provozování, byly přiděleny movité věci potřebné k provozu; nikoli však nemovitost, v níž se podnik provozoval – ta byla dokonce výslovně z přídělu vyloučena a její další právní osud tak zůstával nevyřešen. K tomu pak – protichůdně – přejímací cena přesto s hodnotou domu č. p. 982 počítala. I v dalších listinách, zejména v oznámení o přídělu živnosti ze 6. 5. 1949, pak přidělující orgán opakoval, že „dům nebyl přidělen“.
Takto navozený právní stav vede dovolací soud, byť z pohledu současných interpretačních kritérií, k závěru, že přídělové rozhodnutí je pro podstatnost v předchozím odstavci konstatovaných vad nicotným právním aktem resp. paaktem. Lze se již jen domýšlet, nakolik byly vady znění přídělové listiny způsobeny nedbalostí tehdejších komunistických správních orgánů, či nakolik (a to spíše) šlo o záměr nepřidělit dům č. p. 982 proto, že byl zdrojem bytů pro tehdejší podniky bytového hospodářství a nebylo žádoucí založit přídělem vlastnické právo soukromé osoby k bytovému domu. V každém případě šlo o akt tehdejšího orgánu státu, konstituující i bez zápisu do pozemkové knihy vlastnické právo k přídělové podstatě (v obecné rovině viz R 35/93, jakož i z dalšího období např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 923/2000), vztahující se, reálně vzato, k movitostem zůstavším v provozu pekařství. Ohledně nedostatku vlastnických účinků rozhodnutí vůči domu č. p. 982 však není možné přídělové rozhodnutí výkladově modifikovat. Právnímu předchůdci žalobců nelze nyní přiřknout právo, které evidentně nebylo nabyto. Dovolací soud by snad uvažoval o využití výkladového prostoru vytvořeného v tom případě, kdyby – při předchozí konfiskaci domu a zahrnutí jeho ceny do ceny přejímací – v přídělovém rozhodnutí absentovalo konkrétní vymezení přídělové podstaty a kdyby při přídělech tohoto druhu docházelo k vlastnickému přechodu ex lege. Právní stav byl však zcela jiný. I kdyby bylo odhlédnuto od posouzení přídělového rozhodnutí jako paaktu, byl příděl proveden dispozitivním úkonem státního orgánu a byla v něm výslovně vyjádřena vůle dům s přídělovou podstatou, byť nedostatečně vymezenou, nesloučit. Takový rezultát přídělového rozhodnutí neumožňuje interpretovat rozhodnutí, navíc zásadně vadné, ve prospěch žalobců; dovolací soud tu poukazuje na svou konstantní judikaturu (R 9/1999, 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), umožňující mu dovodit v relaci ke správním aktům z minula jejich nulitu či v omezené míře nezákonnost, nikoli však zkoumat jejich věcnou správnost.
Právní předchůdce žalobců A. Č. tedy nenabyl nemovitosti do vlastnictví a žalobcům nemohl ani po jejich odnětí státem vzniknout restituční nárok.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí vyřešilo určující hmotněprávní otázku v souladu s konstantní a bezrozpornou judikaturou vyšších instancí (a contrario §237 odst. 1 písm. c/ a zejména odst. 3 o. s. ř.). Z téhož důvodu nebylo třeba rozhodnout o připojeném návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání), se sazbou krácenou dvakrát o 50% (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li odměna za úkon částku 10.000,- Kč (jak správně uvedl odvolací soud), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 2.500,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu