ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5377.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5377/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, č. j. 30 Co 206/2008 – 281, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. 2008/1 a parc. č. 2008/2 v katastrálním území P., okrese P., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce odůvodnil své žalobní žádání tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl na základě restitučních rozhodnutí, respektive jej nabyl vydržením. Soud prvního stupně s poukazem na příslušná stanoviska a rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dovodil, že nárok souvisí svým obsahem a právní povahou s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a žalobce proto nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Ani podmínky vydržení tvrzeného žalobcem splněny nebyly, a to zejména pokud jde o právní důvod držby a dobrou víru žalobce. Žalobce tvrdil, že předmětné pozemky se do dispozice státu dostaly v důsledku jeho odsouzení pro trestný čin opuštění republiky rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1982. Tento rozsudek byl zrušen v rámci rehabilitačního řízení u téhož soudu, rozhodnutím ze dne 23. 10. 1992, přičemž ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 1. 6. 1993 tak mělo dojít k vydání předmětných pozemků. Na podkladě těchto rozhodnutí měl být žalobce zapsán jako vlastník těchto pozemků v katastru nemovitostí, a tím bylo obnoveno jeho vlastnické právo.
Pod doplnění dokazování a po zhodnocení provedených důkazů se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pokud žalobce tvrdil, že je vlastníkem sporných pozemků, protože mu byly vydány, respektive je nabyl vydržením, pak ohledně těchto tvrzení měl nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pokud žalobce dovozoval své vlastnické právo z toho, že se stát chopil jeho majetku na základě nezákonného rozhodnutí a po jeho zrušení se obnovilo vlastnické právo s účinky ex tunc, pak na žalobě žalobce naléhavý právní zájem neměl. Nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí či zabrání věci, jakož i způsobu náhrady a rozsahu těchto nároků jsou upraveny zákonem č. 87/1991 Sb. a nelze je řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu zásady přednosti zákona zvláštního před zákonem obecným. Pokud tímto způsobem žalobce nepostupoval, nedošlo k obnově jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Žalobce sice své nároky uplatnil, ale žalobu vzal zpět a řízení o tomto jeho nároku bylo zastaveno. Rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 23. 10. 1992 nemohlo mít za následek vydání předmětných pozemků žalobci, neboť se týkalo pouze převodu správy národního majetku k oběma sporným pozemkům. Zmíněný následek nemohla způsobit ani „dohoda o vydání věci“ ze dne 11. 12. 1992, neboť Okresní úřad v P. nebyl osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání předmětných pozemků, protože ke dni účinnosti zákona (tj. ke dni 1. 4. 1991) tyto nemovitosti nedržel. Žalobce přitom nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, neboť rozhodnutí okresního úřadu a ministerstva financí nejsou rozhodnutími způsobilými k nabytí vlastnického práva. I kdyby byl žalobce subjektivně přesvědčen o tom, že na podkladě uvedených rozhodnutí je vlastníkem pozemků, ještě před uplynutím vydržecí doby se nepochybně seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu předmětné pozemky patří. To zejména v důsledku dalších soudních řízení, v nichž se jednalo mimo jiné i o vlastnické právo k předmětným pozemkům. Na straně žalobce proto nebyly splněny ani podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a podává jej z důvodu, že „rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu 1. stupně vychází z nesprávného právního názoru.“ Rozhodnutí Okresního úřadu v P. a ministerstva financí byla podkladem k zápisu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí ke dni 14. 6. 1993. Z tohoto zápisu nabyl žalobce přesvědčení, že je skutečně bez jakýchkoliv pochybností vlastníkem předmětných pozemků a také se k nim takto choval. Nepovažoval za nutné vést další soudní spory, a proto vzal žalobu o vydání předmětných pozemků zpět a řízení o nároku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. bylo zastaveno. Žalobce v dobré víře držel předmětné pozemky od roku 1992 do roku 2004, kdy zákrokem státních úřadů byla jako vlastník zapsána do katastru nemovitostí žalovaná. Vlastnické právo tak nabyl vydržením. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že oba soudy rozhodující v předmětném sporu se velice podrobně zabývaly otázkou možného nabytí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům. Pokud se žalobce nedomohl vydání předmětných pozemků za postupu podle zákona č. 87/1991 Sb., nemohl se stát jejich vlastníkem. Ve vztahu k možnému vydržení vlastnického práva pak ze strany žalobce nedošlo k prokázání dobré víry, neboť „žalobce byl v řízeních vedených před soudy 1. i 2. stupně v odůvodnění dalších rozsudků upozorňován na skutečnost, že není vlastníkem předmětných pozemků, ale jejich vlastníkem je stát.“ Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 písm. o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
V předchozím řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím bylo uzavřeno, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí již tím, že byl soudním rozhodnutím zrušen výrok o trestu propadnutí majetku. Vydání takto propadlého majetku se musel žalobce jako osoba oprávněná domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., což vyplývá již ze znění §1 odst. 2 citovaného zákona. Nepostupoval-li takto, resp. nedotáhl-li postup předvídaný zákonem č. 87/1991 Sb. do konce, nemohlo se mu obnovit vlastnické právo k majetku, jehož pozbyl realizací výše zmíněného trestu. Na určení vlastnického práva k takovému majetku pak již nemůže mít naléhavý právní zájem (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 415/98). Absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v případě konkurence restitučních a obecných právních předpisů se ostatně týká rozsáhlá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, či stanovisko pléna ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, veřejnosti též dostupné na internetových stránkách ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatel nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani na základě „dohody o vydání věci“ ze dne 11. 12. 1992 uzavřené mezi žalobcem a Okresním úřadem v P., neboť kterak vyplynulo ze skutkových zjištění obou soudů, Okresní úřad v P. nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držitelem předmětných pozemků, a proto nebyl ani osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona.
Konečně při posouzení otázky, zda dovolatel mohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, vycházel odvolací soud jak z příslušných právních předpisů (zejména §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), tak i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Soudem zjištěné okolnosti, z nichž lze usuzovat na dobrou víru držitele (žalobce), která je nezbytným předpokladem pro závěr o oprávněné držbě věci, jsou skutečnostmi, jež za stávajících procesních okolností není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (viz. §242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec odůvodnění však dovolací soud uvádí, že závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry žalobce je dostatečně podložen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména zjištěními o soudních sporech vedených v druhé polovině devadesátých let, jichž byl žalobce účastníkem a v nichž byla otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem řešena v neprospěch současného žalobce, byť jako otázka předběžná. Dovolatel si proto musel být vědom spornosti jím uplatňovaného vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů nepovažoval podmínky, pro něž by přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla být založena, za splněné, a proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu