ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5483.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5483/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. S. , P., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem v Kladně, Březinova 813, a b) P. S. , P., zastoupené JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, proti žalované J. V. , L. T., zastoupené JUDr. Vladimírem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o 1.001.189 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 649/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 18 Co 392/2016-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 12.640 Kč k rukám jejich advokátů JUDr. Rudolfa Vokouna, CSc., a JUDr. Marcely Šonkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 4 C 649/2013-100, uložil žalované zaplatit žalobcům shora řečenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Přisvědčil tak požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částí kupní ceny uhrazenou jimi na základě absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení. Jelikož žalovaná se již opět stala výlučnou majitelkou nemovitosti, která byla předmětem smlouvy, tíží nyní povinnost ve smyslu §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vrátit, čeho se jí plněním z absolutně neplatné kupní smlouvy dostalo, právě ji. V řízení bylo prokázáno, že kupní cena byla zaplacena ve dvou splátkách, a to na ve smlouvě označená platební místa (bankovní účty), pročež okresní soud shledal žalovanou (prodávající) ve sporu pasivně věcně legitimovanou. Námitce promlčení jí uplatněné s odkazem na §107 odst. 3 obč. zák. nepřitakal, neboť se jedná o synallagmatický závazek, v němž by druhá ze stran promlčení (zde vlastnického práva) namítat nemohla. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal shora uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 18 Co 392/2016-159, změnil ve výrocích II. a III. co do výše náhrady nákladů řízení, ve zbylé části je stejně jako ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Akcentoval, že žalobci svůj závazek plnili zcela v souladu se smlouvou na v ní určená platební místa, pročež nelze přitakat žalované namítající, že od žalobců sjednanou kupní cenu neobdržela. K vypořádání v intencích ustanovení §457 obč. zák. jsou pak věcně legitimovány právě jedině strany neplatné, resp. později zrušené smlouvy. Odmítl též argument žalované, že na žalobce (kupující) nepřešlo vlastnické právo, a není tak možné hovořit o synallagmatickém vztahu, nebylo-li z jejich strany čeho vracet. Poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, kvitoval naopak i negativní stanovisko okresního soudu k namítanému promlčení práva žalobců. V závěru odvolací soud korigoval výpočet náhrady nákladů řízení provedený soudem prvního stupně, a v tomto směru přistoupil ke změně příslušné části jeho rozsudku, jejž ve zbytku jako věcně správný potvrdil.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalovaná dovoláním, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v rozporu posouzení věci odvolacím soudem s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i přítomnosti otázek, jež prozatím v jeho judikatuře nebyly řešeny. Odklon od názorů zastávaných dovolacím soudem vidí především v hodnocení daného závazku jako synallagmatického. Zdůrazňuje, že sama žaloba nevyjadřuje nezbytnost vzájemného vypořádání, ostatně ani nemůže, bylo-li již vlastnické právo žalované navráceno, resp. nepozbyla-li je, pročež jí nelze vyhovět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006). Dovolatelka má za to, že není, čeho by měla žalobcům odevzdávat, plnili-li tito jednak na účet bankovní instituce a dále ve prospěch třetí osoby, leč jí plněno ničeho nebylo (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1110/2004 a 30 Odo 1197/2007). Dostalo-li se jí snad bezdůvodného obohacení úhradou jejího dluhu u banky, opakuje, že právo požadovat vydání této sumy je již promlčeno. Za v judikatuře doposud neřešené pokládá problémy, zda je povinna vrátit něco, co nikdy neobdržela, a zda lze hodnotit jako určení platebního místa údaj ve smlouvě, který tam prokazatelně nemohla uvést žalovaná, jež majitelku účtu, který za ně má být považován, neznala. Pochybuje o případnosti úvahy stran existence jakéhokoliv právního vztahu mezi ní a žalobci, neboť uzavřeli-li absolutně neplatnou smlouvu, nemohou z ní vyplývat žádná práva ani povinnosti, a na jejím základě rovněž nemůže být plněno. S ohledem na vyslovené navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jeho zrušení a popřípadě též kasaci rozsudku soudu prvního stupně.
K dovolání žalované se obsahově shodnými podáními vyjádřili oba žalobci, již se s jí zastávaným pohledem neztotožňují, poukazují na judikatorní vývoj v klíčových otázkách a považujíc rozhodnutí soudů obou stupňů za konformní s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, navrhují podání žalované pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustným shledat nelze.
Předně je nutné odmítnout mínění žalované zavrhující úspěch žaloby pro nevyjádření vzájemného závazku obou zainteresovaných stran. Ostatně i v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, Nejvyšší soud připouští, že obdobné formulace žaloby na vydání plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy není zapotřebí v případě, obdržel-li již jeden z účastníků plnění nazpět. Byla-li proto žalovaná, jež je skutečnou majitelkou předmětné nemovitosti, zapsána jako její vlastník do katastru nemovitostí, bylo již povinnosti žalobců, jakožto druhé strany neplatné smlouvy, učiněno zadost, a není nadále nezbytné podmiňovat v rámci soudního rozhodnutí vrácení kupní ceny jejím splněním (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se pak při výkladu §457 obč. zák. konstantně přiklání k názoru, dle něhož v případě bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci tohoto právního úkonu, jimž tudíž přísluší i věcná legitimace – aktivní i pasivní ve sporu o ně, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného právního úkonu obohatil i někdo jiný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2005, či též jeho usnesení ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008). Lze-li zjištěný skutkový stav subsumovat pod hypotézu předvídanou §451 odst. 2 obč. zák. a realizované majetkové transfery považovat za plnění z neplatné smlouvy, jako tomu bylo v nynější věci, přičemž žalovaná uvedené v dovolání nerozporuje, determinují pak strany byť neplatné smlouvy i věcně legitimované subjekty vztahu z bezdůvodného obohacení majícího původ právě v plnění naznačeným způsobem defektní smlouvy (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015). Neobstojí tudíž námitky žalované, dle nichž nejsou účastníci sporu v žádném vzájemném vztahu.
Ustálené judikatuře dovolacího soudu pak odpovídá i úsudek soudů nižších stupňů ohledně platebních míst sjednaných kontrahenty. Smluvním stranám totiž nic nebrání, aby se dohodly, že povinnost zaplatit cenu bude splněna prostřednictvím účtu třetí osoby jako platebního místa, aniž by se však tato osoba stávala účastníkem kontraktu. Zmíněný postup byl Nejvyšším soudem opakovaně akceptován jako korektní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1768/2015, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 559/2015, či konečně i jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011). Ujednaly-li si proto strany předmětné smlouvy, že kupní cena bude zaplacena prostřednictvím dvou splátek, jedné na účet u TGI Money a.s. a druhé na bankovní účet paní H. H., v souladu s čímž žalobci skutečně plnili, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jež není dovolací soud kompetentní přezkoumávat, je třeba poskytnuté částky hodnotit jako uhrazené ve prospěch žalované, jakožto prodávající. S odkazem na shora zmíněné je to jedině ona, kdo se prostřednictvím nich obohatil, pročež je i pasivně věcně legitimovanou k jejich vrácení, což se nikterak nepříčí ani závěrům dovolatelkou poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004), vycházejících z posouzení odlišných skutkových okolností, a sice charakteru plnění mylně a bez právního důvodu zaslaného na účet třetí osoby. Uvedený úsudek pak nemohou zvrátit ani tvrzení žalované, dle nichž byl účet paní H. do smlouvy doplněn podvodně bez jejího vědomí, neboť svými argumenty, jež nevykazují charakteristiky vyžadované §237 o. s. ř., napadá toliko způsob hodnocení důkazů nalézacími soudy, popř. prostřednictvím nich zpochybňuje zjištěné skutkové závěry (především obsah smluvních ujednání), čímž ovšem rovněž nemůže přípustnost svého dovolání založit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016).
Nepřípadnou je pak opakovaně, bez relevantní argumentace vymezující ve vztahu k ní přípustnost dovolání, uplatňovaná námitka promlčení práva žalobců domáhat se vrácení zaplacené kupní ceny (resp. její části). Odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly zcela v intencích judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující, že stran uplatnění §107 odst. 3 obč. zák., dle něhož jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, není rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil, a kupující tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyl, či zda se snad již fakticky ujal držby věci či nikoliv. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá také na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2011, či jej reflektující rozsudek téhož soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010).
Z uvedeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vzdor mínění dovolatelky nikterak neodchýlil. Žalovanou předestřené otázky byly v judikatuře dovolacího soudu již vyřešeny, přičemž ani jejich posouzení krajským soudem se náhledu Nejvyššího soudu nepříčí. Nepředložila-li pak žalovaná dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., nezbylo mu než její podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. coby nepřípustné odmítnout.
Za daných okolností pak nemohl být úspěšným ani návrh žalované na odklad vykonatelnosti naříkaného rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.340 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy žalobce i žalobkyně každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.640 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu