ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.55.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 55/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně V. l., a.s., proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 1075/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co 108/2003-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co 108/2003-54, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27.9.2002, č.j. 6 C 1075/2001-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 22.112001 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému vyklidit nemovitosti blíže popsané v petitu a vyklizené žalobkyni předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že dne 14.5.1999 uzavřela se žalovaným leasingovou smlouvu č. 99050001, podle které žalovaný získal předmětné nemovitosti do leasingového nájmu. Podle žalobkyně leasingová smlouva byla ukončena výpovědí ze dne 15.10.2001 z důvodu neplacení leasingového nájmu.
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.9.2002, č.j. 6 C 1075/2001-41, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 14.5.1999, která obsahuje všechny zákonné náležitosti a byla vložena do katastru nemovitostí. Vzal za prokázáno, že žalovaný při uzavírání leasingové smlouvy vzal na vědomí, že v případě prodlení s úhradou splátek může žalobkyně leasingovou smlouvu vypovědět. Rovněž zjistil, že na základě výpovědi ze dne 15.10.2001 končí leasingový vztah a žalovaný je povinen předmětné nemovitosti vyklidit a žalobkyni předat do 14 dnů ode dne ukončení smlouvy. Vyslovil, že k ukončení leasingové smlouvy došlo 29.10.2001, žalovanému tedy vznikla povinnost vyklidit nemovitosti do 13.11.2001. Věc posoudil podle §126 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Lhůtu k vyklizení určil v trvání 6 měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co 108/2003-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud nezkoumal celkové okolnosti, za nichž byla leasingová smlouva uzavírána. Konstatoval, že leasingovou smlouvu je třeba posuzovat komplexně spolu s kupní smlouvou na tytéž nemovitosti ze dne 14.5.1999, která fakticky uzavření leasingové smlouvy předcházela. Vyslovil, že podmínky, které obě smlouvy ( kupní i leasingová ) ve svém souhrnu vytvářejí ve vztahu k žalovanému, je nutno považovat za nemravné. Zaujal názor, že se jedná zejména o stav, kdy tatáž nemovitost je prodána manžely za cenu představující jednu třetinu její ceny odhadní a vzápětí je dána do leasingového pronájmu jednomu z nich za značně nevýhodných podmínek. Dospěl k závěru, že kupní smlouva i leasingová smlouva ze dne 14.5.1999 jsou ve smyslu §39 o.z. pro rozpor s dobrými mravy neplatné se všemi z toho vyplývajícími důsledky ( §457 o.z. ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm a ) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky v průběhu řízení nebyl rozpor s dobrými mravy vůbec projednáván, nebylo tedy postupováno v souladu s §118a odst. 2 o.s.ř. Nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, že předmětná kupní i leasingová smlouva jsou v rozporu s dobrými mravy s odůvodněním, že se jedná o smlouvy běžně uzavírané v praxi jak podnikateli tak nepodnikateli, přičemž tyto smlouvy byly uzavřeny za standardních podmínek běžných v obchodním i neobchodním styku. Vytýkala odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechna ekonomická hlediska a principy leasingu. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřovala v tom, že nebylo provedeno žádné dokazování týkající se rozporu s dobrými mravy a navrhla důkaz srovnání leasingové smlouvy s Všeobecnými podmínkami finančního leasingu nemovitostí doporučenými Asociací leasingových společností. Nesouhlasila též se skutkovým zjištěním, že žalobkyně není povinna k odprodeji nemovitosti v případě ukončení leasingové smlouvy. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání bylo podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je dán v případě pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř. ). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu přitom k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje.
V projednávané věci byl předmět řízení podle obsahu spisu (jenž byl zřejmě rekonstruován, jak plyne z údajů na č.l. 1 spisu) vymezen tvrzeními žalobce o jeho výlučném vlastnickém právu k předmětu vyklizení (z titulu uzavřené kupní smlouvy) a o ztrátě oprávnění žalovaného předmět vyklizení užívat (z titulu vypovězení leasingové smlouvy, na jejímž základě nemovitosti užíval). Tomu odpovídal návrh rozsudečného výroku znějícího na vyklizení předmětných nemovitostí. Pokud jde o žalovaného, tento uplatňoval od počátku námitky, podle nichž nevěděl, že podepisuje kupní smlouvu, tuto nečetl a vlastně neviděl až poté, co jeho syn přestal platit leasingové splátky a celé jednání žalobkyně označil za podvod (č.l.42 a 43 spisu). S přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. se tak nabízí závěr, že zřejmě namítal neplatnost smlouvy, kterou na žalobkyni přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
V této souvislosti se sluší připomenout, že účastník není povinen provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou „iura novit curia“. S tím ovšem souvisí povinnost soudu zjistit náležitě skutečnosti rozhodující pro aplikaci té které právní normy, o níž své rozhodnutí soud opírá. V tomto směru se odkazuje na shora uvedenou část vztahující se k ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., jež se vztahuje i na rozhodnutí odvolacího soudu. Stranou přitom nelze ponechat, že žalovaný ve svém odvolání (č.l.50 spisu) namítl absenci vůle účastníků kupní smlouvu uzavřít a přivodit účinky převodu vlastnického práva, dále namítl neplatnost smlouvy pro rozpor nebo obcházení zákona, jakož i rozpor s dobrými mravy a nakonec namítl neplatnost kupní smlouvy podle §49a o.z., které se výslovně dovolal. K tomu tvrdil, že celá věc měla původ v potřebnosti jeho syna J. L., který v roce 1999 potřeboval větší obnos pro své podnikání. Žalobkyně mu přislíbila půjčku na příslušný finanční obnos proti zajištění formou zástavy nemovitosti. Na žádost syna žalovaný souhlasil s poskytnutím domu, v němž bydlel, spolu s příslušejícími pozemky, jako zástavy. Byl přitom srozuměn s tím, že pokud syn půjčku nebude splácet, žalobce se bude moci zákonným postupem uspokojit ze zástavy. Za této situace kupní smlouvu dne 14.5.1999 podepsal, avšak si ji nečetl a její kopii neobdržel. Přitom byl zástupcem žalobkyně ujištěn, že se k nemovitostem sjednává jen zástavní právo.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze závěru o platnosti nabývacího titulu, z něhož žalobkyně dovozuje své vlastnické právo k předmětu vyklizení. Soud aplikoval ustanovení §126 odst. 1 o.z., o ochraně vlastnického práva vlastníka nemovitostí. Měnící rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o neplatnosti zmíněné kupní smlouvy, jakož i na ni vnitřně navazující leasingové smlouvy, a to podle §39 o.z., jmenovitě pro rozpor s dobrými mravy. Odvolacímu soudu nelze upřít správnost zaměření zkoumání, zda a nakolik obě smlouvy spolu souvisí, a to nejen z hlediska časového (když byly uzavřeny ve stejný den), nýbrž i z hlediska účelu, který byl jimi sledován. Stejně tak za správné je třeba považovat postup odvolacího soudu, který z úřední povinnosti zkoumal rovněž podmínky platnosti obou smluvních ujednání z hlediska jejich absolutní neplatnosti.
V tomto směru po skutkové stránce přitom odvolací soud neakceptoval tvrzení žalovaného, že nevěděl, že podepisuje kupní smlouvu a že podepsal pouze smlouvu leasingovou. Ve vztahu k podmínkám sjednaným v leasingové smlouvě pak odvolací soud vyšel z písemných důkazů, které zopakoval a dovodil, že nemovitost byla prodána žalovaným a jeho manželkou za cenu představující jednu třetí odhadní ceny nemovitostí, přičemž vzápětí se stala tato nemovitost předmětem leasingového pronájmu jednomu z nich pro leasingového nájemce za značně nevýhodných podmínek. Podle odvolacího soudu stanovila leasingová smlouva jednostranně výhodné podmínky pro žalobkyni, která zneužila finanční potřebnost druhé strany, jež byla nucena přistoupit i na tak pro ni riskantní smlouvu. V tom spatřoval odvolací soud rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o.z.
S přihlédnutím k vylíčenému průběhu řízení, vymezení předmětu sporu podle tvrzení obou stran a shora uvedeným předpisům vztahujícím se k uplatněným dovolacím důvodům dovolací soud předně konstatuje, že ve vydání měnícího zamítavého rozsudku odvolacím soudem nedošlo k situaci tzv. nepředvídaného rozhodnutí, jak se to dovolatel snaží prezentovat. Přinejmenším z obsahu odvolání žalovaného, jak bylo shora zmíněno, bylo totiž patrno, že tento se dovolával neplatnosti obou smluv, ať už pro obcházení zákona či rozpor se zákonem, ba dokonce uplatňoval i důvod neplatnosti spočívající právě v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo, aby své měnící rozhodnutí založil na odlišném právním posouzení než učinil soud prvního stupně.
Právní závěr odvolacího soudu zaujatý v dovoláním napadeném rozhodnutí však není v souladu se shora citovanými požadavky na úplnost dokazování a přesvědčivost odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud zcela pominul shora zmíněná rozdílná tvrzení účastníků o okolnostech, za nichž mělo k uzavření obou smluv dojít. To se týká zejména skutečností významných pro posouzení kauzy, tedy hospodářského důvodu uzavřených závazků. Z obsahu spisu se totiž podávají skutečnosti nabízející rozdílný výklad jednání předcházejícího uzavření smlouvy, a to zejména z hlediska zájmu obou účastníků na jejich uzavření. Soudy obou stupňů vycházely podle obsahu odůvodnění svých rozhodnutí z toho, že subjektem potřebným k získání finančních prostředků měl být sám žalovaný. Přitom sám žalovaný (přinejmenším v odvolání) a shodně tak nepřímo i žalobce současně tvrdili, že prvotním důvodem byla finanční potřebnost syna žalovaného, který provozoval restaurační zařízení a předložil žalobci v tomto směru svůj podnikatelský záměr. Kopie takové listiny je založena na č.l.27 až 29 spisu (v rozporu s ustanovením vnitřního kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy však z ní není patrno, kterým z účastníků byla předložena, v kterém stadiu řízení, zda a kdy jí byl proveden důkaz, následně pak zda z dokazování vyplynulo, že šlo o listinu vyhotovenou samotným žalovaným nebo jeho synem). Za významné je třeba považovat tvrzení uvedené na první straně podnikatelského záměru, která hovoří o úmyslu vystavitele listiny „investovat do stavebního zhodnocení předmětu leasingu – tj. rodinného domu v B....“ Přitom z textu uvedené listiny dále plyne mj. záměr autora zřídit v přízemí téhož domu velkoobchodní prodejnu. Zmíněná okolnost souvisí s obsahem výpovědi žalovaného slyšeného k důkazu (č.l. 42 spisu), který nepřímo potvrzuje, že žalovaný se svou manželkou jako majitelé předmětné nemovitosti vystupovali v souvislosti s výpomocí synovi, který ve své podnikatelské činnosti později zkrachoval, takže leasingové splátky 15.300 Kč nebyly jím řádně poukazovány a tyto začal žalovaný v jiných částkách (5.000 Kč) sám poukazovat.
K otázce souladu vůle a jejího projevu, jak se tohoto rozporu žalovaný v průběhu řízení dovolával, schází rovněž odpovídající náležité zjištění, které by bylo možno učinit z výpovědi syna žalovaného, případně zástupce žalobce, který se žalovaným jednal v době podpisu obou smluv, případně ve stadiu předsmluvního jednání mezi účastníky.
Pokud jde o tu část odůvodnění odvolacího soudu, jež z obsahu listinných důkazů činí závěr o příkré nevýhodnosti podmínek leasingové smlouvy, z níž pak odvolací soud dovodil rozpor s dobrými mravy, nelze tuto argumentaci zatím považovat (bez náležitého zjištění, ve prospěch koho byla skutečně leasingová smlouva uzavírána a jaké byly předpoklady podnikajícího subjektu při iniciaci jednání o uzavření leasingové smlouvy) za úplnou a doloženou. Připomíná se, že podle okolností (v závislosti na výsledcích dalších dokazování) by nebyla vyloučena ani možnost znaleckého dokazování o skutečnostech významných pro proporcionalitu výhody plynoucí pro příjemce půjčky dané na jeho straně v případě, že leasingové splátky by u něj byly představovány výdaji, zohlednitelnými podle předpisů účetních a daňových.
Zmíněné rozhodné skutečnosti, které odvolací soud pominul, souvisí s problematikou právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil. Ustálená judikatura k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o.z. zdůrazňuje, že závěr o použití tohoto ustanovení spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu. Ta však musí být v každém konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
Bez ohledu na neúplnost skutkových zjištění a následnou nepřesvědčivost odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru, považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že podle současné platné právní úpravy má přednost respektování důsledků plynoucích ze zásad smluvní autonomie účastníků. Ta se projevuje mj. v tom, že jim není zakázáno, aby uzavřely podle svého rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) s tím důsledkem, že tuto smlouvu mají povinnost plnit, a to i když by se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným. Ostatně i nepojmenovaná smlouva je stejně závazná jako pojmenovaná, jeli uzavřena po právu. Jde o důsledek plynoucí ze zásady „pacta sunt servanda“, která je jednou z předních zásad plynoucí i z článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Přitom leasingová smlouva je podle současné právní úpravy smlouvou nepojmenovanou, v závislosti na okruhu účastníků může jít o smlouvu řídící se režimem občanského či obchodního zákoníku, to vše na její závaznosti však nic nemění. Přirozeně soudu zůstává – jak už byl shora uvedeno – oprávnění (a ovšemže i povinnost) zkoumat, zda z výsledků dokazování plyne závěr o možnosti odepření účinků smluvnímu ujednání s odkazem na rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z. Aplikace tohoto ustanovení by se však neměla dostávat do rozporu se zmíněnou zásadou rovného postavení účastníků, respektováním jejich smluvní volnosti a ovšemže odpovědností účastníků plynoucích z platně uzavřeného závazku.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku případné obcházení zákona (k čemuž odvolací námitky žalovaného se nesly), totiž posouzení toho, zda uzavřením kupní smlouvy za současného uzavření smlouvy leasingové, jejímž předmětem je právě předmět kupní smlouvy, vybočuje posouzení těchto aspektů z dovolacího přezkumu (když jinak soudům obou stupňů jsou jistě známy závěry rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99).
Dříve shora zmíněné okolnosti vedou dovolací soud k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu jej (§243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody vedoucí ke zrušení tohoto rozsudku platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu