ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.553.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 553/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1) L. Š. , a 2) J. B. , 3) Ing. M. Z. , 4) Ing. arch. D. P. , zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, 671 77 Branišovice č. 101, a 5) A. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 23. 8. 2010, sp. zn. 59 Co 170/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 384/92 (žalobců L. Š., J. B., Ing. M. Z., Ing. arch. D. P., zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, a A. S., proti žalovaným: A) D. I. , a B) V. I. , zastoupeným JUDr. Františkem Šáchou, advokátem, Kunovice, V Grni 1636, okres Uherské Hradiště, o přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 12. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti z 9. 12. 2009, č. j. 5 C 384/92-303. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k domu čp. 46 a k pozemku parc. č. 87/2 v katastrálním území N. přechází do podílového spoluvlastnictví Ing. M. Z. (z jedné ideální šestiny), Ing. D. P. (z 1/6) a L. Š. (ze 2/6). Byla však zamítnuta žaloba žalobců, pokud se jí žalobci A. S. a J. B. domáhali určení přechodu vlastnického práva k domu čp. 46 a k pozemku parc. č. 87/2 v katastrálním území N. (každý z nich z 1/6). O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že účastníci tohoto řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení; také státu nebyla přiznána náhrada placených nákladů tohoto řízení 15.991,- Kč.
O odvolání žalobců i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 23. 8. 2010, sp .zn. 59 Co 170/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti z 9. 12. 2009, č. j. 5 C 384/92-303, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců ohledně přechodu vlastnického práva k domu čp. 46 a k pozemku parc. č. 87/2 v katastrálním území N. do podílového spoluvlastnictví žalobců L. Š. (ze 14/36), A. S. (ze 4/36), J. B. (ze 4/36), Ing. M. Z. (ze 7/36) a Ing. arch. D. P. (ze 7/36). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným (k rukám JUDr. Františka Šáchy, advokáta) 44.904,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že tu jsou dány podmínky pro změnu tohoto rozsudku.
Odvolací soud poukazoval především na to, že se žalobci v průběhu jednání před odvolacím soudem domáhali přechodu vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, v rozsahu jejich podílů jinak než v řízení před soudem prvního stupně, což odvolací soud připustil (podle §211 a §95 občanského soudního řádu), neboť dosavadní výsledky řízení to umožnily a nešlo o uplatnění nového nároku (srov. §216 odst. 2 občanského soudního řádu).
Odvolací soud konstatoval, že podle zjištění provedených v tomto řízení byli původními vlastníky domu čp. 46 a pozemku parc. č. 87/2 v katastrálním území N. F. C.(z ½) a jeho manželka B. C. (z ½). Spoluvlastnický podíl náležející F. C. přešel na stát v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 10. 3. 1952, ale stát tu převzal zemědělský majetek (tzv. zbytkový statel) včetně spoluvlastnického podílu i B. C. Odvolací soud byl toho názoru, že tu šlo o restituční důvody podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) a podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a nemovitosti byly takto získány v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.). Žalobce posuzoval odvolací soud jako právní nástupce uvedených původních vlastníků nemovitostí.
Žalované posuzoval odvolací soud jako nynější vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Nemovitosti nabyli žalovaní od státu na základě kupní smlouvy z 28. 1. 1981, „přičemž právo osobního užívání pozemku (vzniklé na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání z 28. 1. 1981) se tu změnilo podle novelizovaného ustanovení §872 občanského zákoníku na vlastnictví pozemku“.
Prekluzívní lhůta k uplatnění nároku u soudu byla v daném případě do 31. 12. 1992, uváděl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl odvolací soud za to, že tu oprávněné osoby mohly návrh na přechod vlastnického práva k nemovitostem, které stát nabyl za okolností uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb., uplatnit ve lhůtách vyplývajících z §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.); pozdější novelizace ustanovení §8 odst. 2 zákona o půdě na tom ničeho nezměnila. Odvolací soud měl za to, že „ze znění ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze dovodit, že návrh na přechod vlastnického práva má být uplatněn u soudu; požadavek na uplatnění nároku u fyzických osob, jež nemovitosti nabyly od státu, není v zákoně č. 229/1991 Sb. zakotven; okolnost, že by návrh žalobců tu byl předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu, v řízení nevyplynula, ani nebyla tvrzena“.
K otázce posloupnosti žalobců pokládal odvolací soud za prokázané, že původní vlastník nemovitostí F. C. zemřel 27. 11. 1958 bez zanechání závěti; původní vlastnice B. C. zemřela 6. 11. 1993 také bez zanechání závěti. Z obsahu spisů o řízení o dědictví po nich (sp. zn. 21 D 138/59 bývalého Státního notářství v Uherském Hradišti a sp. zn. D 2898/93 Okresního soudu ve Zlíně) vyplynulo, že v tomto soudním řízení vystupují jako právní nástupci původních vlastníků dcera L. Š. a vnuci A. S., J. B., Ing. M. Z. a Ing. arch. D. P.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že nárok uplatnily u soudu v této právní věci před uplynutím prekluzívní lhůty (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) původní vlastnice B. C., žalobkyně L. Š. a dcera M. Z. (zemřelá 11. 3. 2008). Žalobci A. S. a J. B. uplatnili své nároky u soudu 7. 4. 1997 (tedy po uplynutí prekluzívní lhůty, jež plynula do 31. 12. 1992). Z toho odvolací soud dovozoval, že nárok na přechod vlastnického práva k nemovitosti je u žalobce A. S. a u žalobkyně J. B. prekludován, a to u každého z nich co do ideální 1/16 nemovitosti ( o něž jde v tomto řízení).
Odvolací soud se dále zabýval i tím, že tu „oprávněné osoby postoupily některé restituční pohledávky za odňatou usedlost jiným subjektům a nárok tu byl uspokojen poskytnutím náhrady za předmětné nemovitosti podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. těmto jiným subjektům“. Odvolací soud tu zaujal právní názor, že nárok na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemá povahu převoditelné pohledávky a nemůže být předmětem postoupení.
Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda nárok na přechod vlastnického práva je tu důvodný. Odvolací soud k tomu dovozoval, že „došlo-li k odčinění křivdy, která v důsledku převzetí majetku státem vznikla, nemůže se původní vlastník, případně další oprávněné osoby a jejich dědicové, domáhat přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V daném případě dne 1. 7. 1993 (uváděl odvolací soud) uzavřeli Ing. arch. O. Z., J. Š., F. Š., M. Z., B. C., J. Š. a také L. Š. a M. Z. smlouvu o sdružení „Cechov“ za účelem mimo jiné i restitučních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. (účastníci této smlouvy se rovněž dohodli, že následně uzavřou smlouvu o vytvoření obchodní společnosti). Podle uváděné smlouvy postoupili B. C., J. Š., L. Š. a M. Z. podle §33a zákona č. 183/1993 své pohledávky vůči povinným osobám Ing. arch. O. Z., J. Š., F. Š. a M. Z. (na všechny rovným dílem) s tím, že tyto osoby nabývají postavení oprávněných osob podle zákona č. 183/1993 Sb. S odvoláním se na tuto smlouvu uzavřeli dne 30. 7. 1993 Ing. arch. O. Z., J. Š., F. Š. a M. Z. se Statkem Bojkovice, s. p., dohodu o náhradách; podle této dohody na celkový restituční nárok bylo vydáno 712.957,40 Kč. Podle ocenění z listopadu 1991 a ještě dodatkem o dopočítání nároku činil nevyrovnaný restituční nárok na náhrady (při plnění ve věcech) 3,946.270,60 Kč. Nešlo tu jen o náhradu za znehodnocené hospodářské budovy náležející k domu čp. 46 v katastrálním území N. či o náhradu za škody způsobené devastací obytné budovy celé usedlosti.
Odvolací soud zaujal proto názor, že „restituční nároky, uplatněné v daném soudním řízení nezahrnují náhradu za předmětné nemovitosti, neboť náhrada za předmětné nemovitosti byla poskytnuta. Uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady za předmětné nemovitosti vylučuje, aby následně bylo vyhověno nároku na přechod vlastnického práva k týmž nemovitostem.
Byl proto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn ve výroku o věci samé podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta v rozsahu připuštěné změny podílů žalobců na nemovitostech, o něž šlo v tomto řízení.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1, 2 ve spojení s §142 odst. 1 a §145 občanského soudního řádu a přiznal náhradu těchto nákladů procesně úspěšným žalovaným.
V řízení vznikly státu náklady vynaložené na znalečné v celkové výši 15.882,50 Kč; proto odvolací soud podle §148 odst. 1 občanského soudního řádu uložil úhradu těchto nákladů žalobcům
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům 15. 10. 2010 a 21. 10. 2010 a dovolání ze strany dovolávajících se žalobců (L. Š., J. B., Ing. M. Z. a Ing. arch. D. P.) bylo dne 1. 12. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 8. 2010 (sp. zn. 59 Co 170/2010 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé pokládají za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že „v daném případě došlo k postoupení náhrad podle ustanovení §11 a §14 zákona č. 229/1991 Sb., když toto plnění obdržela obchodní společnost Cechov, s. r. o.“. Podle názoru dovolatelů tento právní názor vychází z nesprávného právního posouzení věci a ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé v dovolání rekapitulovali, že původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, B. C. a M. Z., jakož i L. Š. uzavřely dne 1. 7. 1993 smlouvu o sdružení „Cechov“. Podle ustanovení §3 této smlouvy jednotliví účastníci smlouvy vložili do sdružení restituční nároky na náhrady za nemovitosti. Podle ustanovení §4 uvedené smlouvy B. C., M. Z., L. Š. a J. Š. postoupili své pohledávky vůči povinným osobám (dlužníkům) dalším účastníkům sdružení, a to na všechny rovným dílem. Smlouva o sdružení Cechov byla uzavřena sedm měsíců po podání žaloby podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Dovolatelé mají za to, že v době, kdy byla smlouva o sdružení uzavřena sedm měsíců po podání žaloby podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Dovolatelé mají za to, že v době, kdy byla smlouva o sdružení uzavřena, bylo nepochybné, že B. C., M. Z. a L. Š. svůj nárok na vydání původní zemědělské usedlosti uplatňují postupem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vůči žalovaným a žádají o přechod vlastnického práva od žalovaných na žalobce. Dovolatelé proto dovozují, že tu „jejich nárok nemohl mít charakter restituční náhrady a proto nemohl být vložen do sdružení Cechov“.
Podle názoru dovolatelů „jestliže podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. žalovaní nabyli postavení povinných osob, nebylo možno postoupit pohledávku za nimi, když nárok na přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. neměl charakter pohledávky podle ustanovení §33a odst. 1 tohoto zákona, neboť se nejednalo o nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a o nároky na vydání podílů podle zákona č. 42/1992 Sb.“. Poněvadž nebylo možné tento nárok na přechod vlastnického práva postoupit, nestali se Ing. arch. O. Z., J. Š., F. Š. a M. Z. oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., nemohly nijak s tímto nárokem nakládat a nemohly se ani ohledně těchto pohledávek smluvně zavazovat, jak to bylo učiněno v dohodě o náhradách za odňatý majetek podle zákona č. 229/1991 Sb. s povinnou osobou ze dne 30. 7. 1993, uzavřenou se Statkem Bojkovice, s. p.
Podle názoru dovolatelů pochybil odvolací soud dále i v tom, že se nezabýval tím, zda vůbec svědčilo původní žalobkyni a žalobkyni L. Š. právo na náhradu podle ustanovení §12 a §14 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a v řízení také nebylo prokázáno, že by tu pozemkový úřad vydal takové rozhodnutí, kterým by předmětné nemovitosti nevydal a odkázal oprávněné osoby na náhradu za ně postupem podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. Proto B. C., M. Z. a L. Š. nemohly žádat o náhrady podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. a pokud by tak učinily, byla by jejich žádost bezpředmětná.
Dovolatelé mají za to, že v daném případě nemohlo být společností Cechov, s. r. o., plněno na nárok na náhradu Státnímu statku Bojkovice Pozemkovým fondem ČR smlouvou o převodu nemovitostí na tuto společnost. Nárok oprávněných osob podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byl tu uplatněn před poskytnutím plnění Pozemkovým fondem ČR vůči společnosti Cechov, s. r. o. na podkladě smluvních závazků, které uzavřely osoby, jímž nesvědčilo postavení oprávněných osob podle zákona o půdě. Lze tedy podle názoru dovolatelů konstatovat, že plněním v částce 285.125,- Kč společnosti Cechov, s. r. o., mohlo dojít pouze k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor Pozemkového fondu ČR (popřípadě na úkor státu), což ovšem s projednávanou věcí nesouvisí.
Podle názoru dovolatelů byl v tomto řízení nesprávně zamítnut nárok žalobkyně L. Š. a dovolatele Ing. M. Z. jako prekludovaný, třebaže tito účastníci řízení vstoupili do řízení až okamžikem úmrtí původní žalobkyně B. C. a z tohoto titulu jim náležel odpovídající podíl na nemovitostech. Bylo tu postupováno v rozporu s ustanovením §21 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Dovolatelé mají za to, že v tomto sporu, zahájeném již 30. 12. 1992, došlo vydáním rozsudku odvolacího soudu z 23. 8. 2010 (sp. zn. 59 Co 170/2010 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) k překvapivému rozhodnutí ve věci, jímž nejen že nedošlo ke zmírnění následků majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období podle zákona č. 229/1994 (nebyl postiženým zpět převeden jejich rodinný majetek), ale byla ještě způsobena křivda nová (včetně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení).
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
K těmto dovolateli uplatňovaným dovolacím důvodům bylo třeba mít na zřeteli, jak jsou uváděná ustanovení §241a odst. 2 a §241a odst. 3, ale i §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (tedy i co do nesprávného právního posouzení věci) vykládána v uveřejněné judikatuře soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, došlo-li k této vadě v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a byl-li tento postup soudu v řízení nesprávný, a to zejména došlo-li v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu k odnětí možnosti účastníkům řízení jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě k vadě řízení tohoto druhu nedošlo.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řízení (nyní v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/)..
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., dále podle ustanovení §14 tohoto zákona, §21 téhož zákona a §33a zákona č. 229/1991 Sb., jakož i zákona č. 183/1993 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na návrh oprávněné osoby podle tohoto zákona soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob, které nabyly tyto nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele a dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. může být návrh podle §8 odst. 1 téhož zákona uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti; jinak právo zanikne.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se tu ceny stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991.
Podle ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá.
Podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby. Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. a podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových nároků v družstvech.
Návrh původního vlastníka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. může být uplatněn jen tehdy, nebyla-li již původnímu vlastníku poskytnuta náhrada za tuto nemovitost podle ustanovení §11 odst. 2 a 3 i ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 34/1993, str. 123/257, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Rozdíl právního institutu na vydání věci podle §6 zákona č. 229/1991 Sb. a institutu přechodu vlastnického práva podle §8 zákona č. 229/1991 Sb. je dán v jeho formě, nikoli však v jeho podstatě (srov. nález Ústavního soudu ČR ze 17. 10. 2001, I. ÚS 127/99, uveřejněný pod č. 151 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pokud by se návrh podle ustanovení §8 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila jen některá (některé) z dalších oprávněných osob (podle ustanovení §4 odst. 2 a 3 téhož zákona), mohl by soud rozhodovat pouze o tom, že na tuto další navrhující osobu přechází jen jí připadající podíl na nemovitosti, nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti; ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. tu nedopadá (viz č. 16/1996, str. 49-50 /127-128/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obsah i rozsah sdružených pohledávek (ve smyslu ustanovení §33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) odpovídá součtu nároků a možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení práv věřitelů vydáním věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele (viz nález Ústavního soudu ČR z 24. 5. 1994, Pl. ÚS 16/93, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z publikované judikatury měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 8. 2010 (sp. zn. 59 Co 170/2010 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně), jímž po doplnění dokazování i po vycházení ze zjištění, jež měl podle obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování) změnil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti z 9. 12. 2009 (č. j. 5 C 384/92-303). Výsledné závěry odvolacího soudu o uplatnění návrhů v této právní věci (podle §8 odst. 1 i §11 a §14 zákona č. 229/1991 Sb.), dále o přijetí náhrady za předmětné nemovitosti, o vypořádání tohoto nároku dohodou z 30. 7. 1993, o nároku na náhradu ve vztahu k celkovému restitučnímu nároku a o způsobu jeho uspokojení v daném případě, uvedené v rozsudku odvolacího soudu z 23. 8. 2010, na str. 8 v odstavci 2 a 3, nelze označit za posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo za jejich nesprávný výklad, odchylující se od výkladu obsaženého v publikované judikatuře (shora citované). Nelze tedy dospět přesvědčivě k závěru, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přípustné dovolání dovolatelů nebylo tedy možné posoudit také jako dovolání důvodné. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované/ho, žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu