ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5535.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5535/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. E. K., a b) Ing. R. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) B. U., 2) M. H., a 3) J. A., o návrhu na převod vlastnických práv k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 204/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2007, č. j. 12 Co 395/2004-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali žalobou podanou podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému pozemkovému majetku (dále jen „zákon o půdě“), aby soud rozhodl o přechodu vlastnického práva k pozemkům p.č. 322/10, 322/20 a 322/21, v k.ú. Ch., okres L. (dále jen „předmětné pozemky“) ze žalovaných na žalobce.
Z předchozího průběhu řízení plyne, že rodiče žalovaných, J. a B. A., se přistěhovali v roce 1946 do Ch., kde jim byl podle dekretu č. 28/1945 Sb. přidělen statek č.p. 27 a pozemky o výměře 1,79 ha. Další pozemky byly jako součást zbytkového statku Ch. zabrány původním vlastníkům, prarodičům žalobců JUDr. V. K. a V. K., podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Předběžnou přídělovou listinou, vydanou Ministerstvem zemědělství ČSR dne 18.10.1947, byly manželům J. a B. A., rodičům žalovaných, přiděleny „asi 3 ha“ pozemků. Podle uvedené listiny bylo manželům A. vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo. Manželé A. pak na přidělených pozemcích hospodařili až do roku 1952, kdy je vnesli do založeného zemědělského družstva, které je bezplatně užívalo až do účinnosti zákona o půdě. Dne 16.12.1969 vydal Okresní národní výbor v L. další přídělovou listinu, kterou byl pozemek p.č. 322/11 o výměře 3,56 ha přidělen J. a B. A., rodičům žalovaných. Rozhodnutím státního notářství ze dne 8.10.1969, č.j. D 1270/69, bylo potvrzeno, že polovinu pozemku p.č. 322/11 nabyla po zemřelém J. A. do vlastnictví jeho manželka B. A. a bylo konstatováno, že předmětné pozemky mají nulovou hodnotu, neboť jsou v bezplatném užívání JZD Ch. Smrtí B. A. pak pozemky přešly na žalované. Pozemek p.č. 322/11 byl později rozdělen a předmětné pozemky jsou jeho částmi.
Žalobci namítali, že přídělové řízení zahájené v roce 1947 nebylo řádně dokončeno a že přídělovou listinu z 16.12.1969 nelze považovat za platný právní akt, neboť byla vydána v rozporu s §8 a §17 zákona č. 142/1947 Sb. Navíc její vydání až v roce 1969 popírá smysl a účel přídělového řízení, jímž bylo zajištění zemědělské výroby, protože tu již tehdy na předmětných pozemcích zajišťovalo JZD Ch.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28.7.1999, č.j. 8 C 204/97-64, žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přídělové řízení, které proběhlo dodatečně v roce 1969, pouze napravovalo skutečnost, že manželé A. získali přídělem vyšší výměru předmětných pozemků, než měli obdržet podle listin z roku 1946. Žalobci podle soudu prvního stupně neprokázali, že žalovaní nabyli pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než by odpovídalo tehdy platným předpisům, či na základě protiprávního zvýhodnění, jak předpokládá ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24.8.2007, č.j. 12 Co 395/2004-147, řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět, zastavil a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z doplněného dokazování dovodil, že předmětem řízení nejsou pozemky přidělené rodičům žalovaných v roce 1946, nýbrž jen pozemky zabrané prarodičům žalobců podle zákona č. 142/1947 Sb. a přidělené rodičům žalovaných přídělovou listinou z 16.12.1969. Rozhodnutí věci ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě tak záleží na posouzení otázky, zda uvedená listina byla vydána v souladu s právními předpisy platnými v době jejího vydání. Odvolací soud konstatoval, že přídělová listina z 16.12.1969 byla vydána v souladu se zákonem č. 142/1947 Sb. a předpisy s ním souvisejícími s tím, že uvedené předpisy je nutno považovat za lex specialis, a proto argumentace založená na rozporu zákona č. 142/1947 Sb. s obecnými předpisy platnými v době vydání předmětné listiny (občanský zákoník, vyhláška č. 104/1966 Sb.) je zcela nepřípadná.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že zásadní právní význam napadeného rozsudku je založen otázkou, zda v době platnosti Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v původním znění bylo možno dokončit přídělové řízení a tak nabýt vlastnického práva k zemědělským pozemkům jako výrobním prostředkům, které však již přídělci pro sebe neužívali, neboť byly vloženy do družstva a družstvu vzniklo právo družstevního užívání. Odvolací soud věc podle názoru dovolatelů nesprávně právně posoudil (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť přestože zákon č. 142/1947 Sb. nebyl zrušen, stal se přijetím Ústavy č. 100/1960 Sb. obsoletním, protože byl s Ústavou i obecnými právními předpisy v rozporu v těch částech, kde podle uvedených předpisů nebylo možno získat do soukromého vlastnictví výrobní prostředky. Zemědělské pozemky bylo možné získat pouze děděním a darem, jiné nabytí vlastnického práva k zemědělské půdě zákon vylučoval.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.)
Osobami povinnými k vydání pozemků, které přešly v rozhodném období na stát způsoby uvedenými v §6 odst. 1 zákona o půdě, jsou zásadně pouze právnické osoby a stát (§5 odst. 1 cit. zák.). Fyzické osoby jsou osobami povinnými jen tehdy, jestliže podle ustanovení §8 odst. 1 cit. zák. nabyly předmětnou nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Účel uvedeného ustanovení vymezil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4.7.2001, sp. zn. II. ÚS 253/1999, takto: „Zákon o půdě ovšem výslovně deklaruje, že jeho cílem není napravit veškeré křivdy, k nimž v uvedeném období došlo. Meze nápravy křivd stanoví i §8 odst. 1 tohoto zákona, jenž vůči vydání nemovitostí chrání osoby, které je nabyly v dobré víře a nikoli v důsledku porušení platného práva nebo svých privilegovaných vazeb k rozhodovacím a jiným orgánům totalitní státní moci. Odnětí nemovitosti takovým osobám by mohlo způsobit další křivdu, což chce naopak zákon o půdě vyloučit.“
V rozhodované věci dovolatelé tvrdili, že rozpor přídělové listiny z 16.12.1969 s tehdy platnými předpisy spočívá v jejím rozporu s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění, a s Ústavou ČSSR z roku 1960. V prvním směru se dovolací soud ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož byl zákon č. 142/1947 Sb. v době vydání přídělové listiny stále platným a účinným a ve vztahu k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. a dalším obecným právním předpisům zákonem speciálním, a proto s nimi nemohl být v rozporu. Tvrzený rozpor přídělové listiny z 16.12.1969 s Ústavou ČSSR z roku 1960 nemůže podle názoru dovolacího soudu v podmínkách demokratického právního státu obstát, neboť se sice jedná o normu nejvyšší právní síly, avšak totalitního státu. Uvedené došlo výrazu i v nálezu Ústavního soudu ze dne 21.12.1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž se výslovně konstatuje, že ústavodárcem zvolená právní kontinuita s bývalým režimem neznamená kontinuitu hodnotovou. Rozpor přídělové listiny z 16.12.1969 s Ústavou ČSSR z roku 1960, vytvářející ústavní rámec pro maximální potlačení soukromého vlastnictví zemědělského nemovitého majetku, proto nemůže založit rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě jako právního předpisu demokratického právního státu, který si klade za cíl ochranu demokratických principů, kterými jsou zejména dobrá víra a princip důvěry v právo. V tomto směru dovolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 14.11.2000, sp. zn. I. ÚS 337/99, v němž se praví: „Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil.“ Jestliže v rozhodované věci nebylo prokázáno, že by žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, porušili při nabývání předmětných pozemků tehdy platné právní předpisy, nebo že by byli při nabývání předmětných pozemků neoprávněně zvýhodněni, tak jak předpokládá §8 odst. 1 zákona o půdě, nelze jim rozpor přídělové listiny z 16.12.1969 s Ústavou ČSSR z roku 1960 přičítat k tíži.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek není v rozporu s hmotným právem a odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu, a proto nejde o rozhodnutí zásadního právního významu. Za této situace bylo dovolání podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu