ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.557.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 557/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobkyně MUDr. G. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 92/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 20 Co 376/2002-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 C 92/2001-21, byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni finanční náhradu ve výši 161.000,- Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně již dříve podala žalobu proti povinné osobě mj. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž vydány měly být nemovitosti (stavební parcela, zahrada) v k. ú. S. Obvodní soud pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 1/92 žalobě v části o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí vyhověl; k odvolání žalovaného však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 1998, č. j. 19 Co 324, 659/97, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc dne 1. 6. 1998. Žalobkyně poté podala dovolání, to však bylo dovolacím soudem zamítnuto; stalo se tak rozsudkem ze dne 9. 3. 1999, č. j. 23 Cdo 391/99, s právní mocí dne 23. 4. 1999. Žalobkyně se následně obrátila na Ministerstvo financí ČR dopisem ze dne 14. 7. 1999 se žádostí o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti (k zamítnutí žaloby došlo podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu, že k pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání). Ministerstvo odmítlo náhradu vyplatit s odkazem na prekluzi uplatněného nároku.
Soud prvního stupně při právním posouzení věci poukázal na jednoroční hmotněprávní a prekluzívní lhůtu k uplatnění nároku u příslušného orgánu státní správy podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích(dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Tato lhůta podle něj počala běžet dnem 1. 6. 1998, kdy nabyl právní moc svou povahou zamítavý rozsudek odvolacího soudu o žalobě na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Z ustanovení §122 občanského zákoníku o počítání lhůt prvostupňový soud dovodil, že běh lhůty skončil dnem 1. 6. 1999. Požádala-li žalobkyně orgán státní správy o finanční náhradu až dne 14. 7. 1999, stalo se tak po uplynutí lhůty, majícím za následek zánik nároku žalobkyně. Podané dovolání ve věci o uzavření dohody o vydání nemovitostí ani rozhodnutí o něm nemohly již mít na běh lhůty vliv (co do počátku jejího běhu či případného stavení lhůty), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem a rozsudek odvolacího soudu ve zmíněné věci zůstal pravomocný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, č. j. 20 Co 376/2002-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). V rámci námitek k právní argumentaci napadeného rozhodnutí uvedla, že pravomocným rozhodnutím o zamítnutí návrhu na vydání věci podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích byl až rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1999, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobkyně ve věci o uzavření dohody o vydání nemovitostí. Svědčí pro to přípustnost dovolání, přiznávaná v rozhodné době bez dalšího proti takovému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jen tak je zajištěna zásada přezkoumatelnosti každého rozhodnutí s odpovídajícím právem účastníka domáhat se tohoto přezkumu. Soudy obou stupňů, podle názoru dovolatelky, mechanicky aplikovaly ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích takovým způsobem, jenž je v rozporu s jeho smyslem; vedlo to k rozhodnutí výhradně k tíži žalobkyně. Ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích by měly soudy aplikovat a vykládat, mají-li prostor pro uvážení (který v daném případě existoval), ve prospěch oprávněných osob. O postavení žalobkyně jako oprávněné osoby přitom nebylo pochybností. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí (bez předchozí kasace) nepřicházela v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal též podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Zmíněný zásadní význam spatřuje návazné ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zejména v tom, řešil-li odvolací soud právní otázku (pro rozhodnutí určující), jež dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, nebo nejudikovanou vyššími soudy ustáleně, nebo v rozporu s hmotným právem.
Z dovolání je zřejmo, že žalobkyně považuje za otázku, řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, posouzení počátku běhu lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích z hlediska povahy soudního rozhodnutí, od jehož právní moci začíná lhůta běžet.
Podle §13 odst. 3 citovaného zákona je třeba podat písemnou žádost o finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku mj. ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Nejvyšší soud již dříve judikoval, že shora uvedená lhůta je svou povahou hmotněprávní a prekluzívní (rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000). Stanoví-li zákon jako den rozhodný pro počátek běhu lhůty den nabytí právní moci rozsudku, jímž byl zamítnut návrh na vydání věci, pak je z okolností v posuzované věci zjištěných patrné, že jde o datum 1. 6. 1998, kdy se stal pravomocným potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ve věci tamní sp. zn. 19 Co 324, 659/97 ve vztahu k zamítnutí žaloby na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí Obvodním soudem pro Prahu 6.
Dovolatelka namítala, že výklad ustanovení o běhu lhůty soudy nižších stupňů byl mechanický a nevyužil prostoru pro uvážení. Ústavní soud zajisté v plenárním nálezu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, str.279) zobecnil, že právo spojené s lhůtou nesmí být omezeno neústavním způsobem a zejména musí být využita možnost odstranění překážky, bránící v uplatnění práva osobě oprávněné. O případ neústavní interpretace však v posuzované věci nejde. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a meritorní rozhodování o něm je založeno na kasačním principu (zamítnutí dovolání, nebo zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci). Z ustanovení §243 o. s. ř. jasně vyplývá, že úprava dovolacího řízení respektuje právní moc rozhodnutí odvolacího soudu bez toho, že by podané dovolání pozastavilo účinky napadeného rozhodnutí. Při meritorním rozhodování by pouze zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci dovolacím soudem znamenalo, že lhůta podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích začala v budoucnu běžet znovu; nerozhodl-li dovolací soud takto, pak jeho rozsudek o zamítnutí dovolání ve věci sp. zn. 23 Cdo 391/99 (pravomocný dne 23. 4. 1999) nemůže být spojován s počátkem běhu lhůty pro uplatnění nároku na finanční náhradu. Prekluzívní lhůta, zakotvená v zákoně za účelem posílení právní jistoty účastníků restitučních vztahů, marně uplynula a soudy obou nižších instancí tedy nepochybily ve svém právním názoru.
Výklad citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích o lhůtě k uplatnění nároku, včetně úpravy počátku běhu lhůty, lze nepochybně považovat za konstantní a není tedy naplněna žádná z alternativ §237 odst. 3 o. s. ř. ; napadené rozhodnutí proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důsledkem těchto závěrů je odmítnutí dovolání žalobkyně pro nepřípustnost (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná. Nevznikly jí však žádné náklady, jež by přivodily aplikaci ustanovení o povinnosti žalobkyně tyto náklady nahradit.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu