ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.567.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 567/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. L. V. , a b) J. V. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným 1. Výzkumnému ústavu geologického inženýrství, státnímu podniku v likvidaci , zaniklému bez právního nástupce, a 2. České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1.419.700,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, se ve výrocích II. až IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se původní žalobou, směřující proti prvnímu žalovanému, a dále proti Ministerstvu hospodářství ČR, domáhali dvou nároků, jednak zaplacení částky 1.419.700,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého dle tvrzení žalobců poskytnutím plnění na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991 mezi žalobci a subjektem označeným ve smlouvě jako Československý stát – Výzkumný ústav geologického inženýrství, s. p., když žalobci museli následně splnit restituční povinnost vydáním předmětu koupě (souboru nemovitostí) skutečnému vlastníkovi, a dále náhrady škody (ve výši 971.793,- Kč) spočívající v investicích vložených do předmětných nemovitostí v průběhu jejich držby; ohledně tohoto nároku vzali v průběhu řízení žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Městský soud v Brně prvním rozsudkem v této věci ze dne 27. 3. 2001, č. j. 54 C 103/96-152, žalobu na zaplacení částky 2.391.493,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 44 Co 54/2002-178, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu výhrad k označení žalovaných. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované náhrady za zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení (druhá žalovaná), neboť první žalovaný zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala předmětnými nemovitostmi z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, když toto vlastnické právo nabyla na základě pravomocného rozsudku, a uvedené nemovitosti převedla do dispozice žalobců na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti dobrovolně vydali, učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44 Co 282/2004-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným změnil tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formálně změnil a řízení zastavil (§104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), neboť Městský soud v Brně veden nesprávným právním názorem o procesním nástupnictví druhé žalované ve vztahu k zaniknuvšímu prvnímu žalovanému vůbec nerozhodl o zastavení řízení. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v odvolacím řízení pak vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007 (§6 a násl. zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve spojení s §21a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok ve výši 1.419.700,- Kč není vůči druhé žalované důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení (§489 ve spojení s §451 odst. 2 a §457 obč. zák.), ani z titulu odpovědnosti státu za škodu (§489 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). S odkazem na §457 obč. zák. a §5 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, dovodil, že smluvní stranou smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byl první žalovaný, který tedy ve věci byl i pasivně legitimován, nikoliv stát, který ani neodpovídá za závazky zaniklého státního podniku. Odpovědnost státu za škodu žalobci dovozovali z toho, že zakladatel státního podniku (prvního žalovaného) – bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj – s převodem předmětných nemovitostí dal souhlas, aniž by dostatečně zkoumal právní vztahy k převáděnému majetku. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu upravoval v době sporného převodu pouze zákon č. 58/1969 Sb. jako předpis speciální, vylučující z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti aplikaci obecné úpravy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, sešit 8, ročník 2006, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, dospěl k závěru, že souhlas bývalého Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj (§1 odst. 2 zák. opatření č. 364/1990 Sb.), jakožto zakladatele státního podniku, s převodem majetku (předmětných nemovitostí) není úředním postupem při výkonu moci; žalobci se tedy uplatněného nároku z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. domáhat nemohou.
Žalobci podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2008, č. j. 28 Cdo 966/2008-315, odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 připomněl, že postup zakladatele státního podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. a takové rozhodnutí nemůže ani zakládat odpovědnost státu za škodu ve smyslu citovaného zákona. Orgán státu totiž při udělování této výjimky nevystupoval jako nositel veřejné moci, nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl tomuto státnímu podniku svěřen, tedy oprávnění, které náleží vlastníku, jenž rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím. Dovolací soud navíc ani neshledal existenci příčinné souvislosti mezi zmíněným udělením výjimky a vznikem škody. Dospěl tedy k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb.
Ke stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 29. 12. 2009, č. j. I. ÚS 2443/08-327, zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 966/2008-315, stejně jako rozsudek Krajského soudu č. j. 44 Co 282/2004-228. Ústavní soud konstatoval, že právní zástupce stěžovatelů v řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili takové instrumenty, které by bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce. V dané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o nesprávný úřední postup. Mezi stěžovateli a státem se zde jedná o soukromoprávní vztah a bylo na obecných soudech, aby posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud uvedl, že je sice pravdou, že stát neodpovídá za závazky státního podniku, nicméně zůstala stranou pozornosti otázka případného posouzení existence odpovědnosti v důsledku zániku státního podniku. Ústavní soud nevyloučil ani aplikaci ust. §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se stěžovatelům nabízelo k využití na prvním místě.
Krajský soud svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným změnil tak, že řízení zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a státem jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.), změnil jej, pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok IV.). První žalovaný, tedy VÚGI, ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení (ke dni 30. 12. 1998 došlo k jeho výmazu z obchodního rejstříku po ukončení likvidace, čímž došlo k jeho zániku), přičemž nemá právního nástupce. Proto odvolací soud ve vztahu k tomuto žalovanému rozsudek soudu prvního stupně změnil a řízení zastavil. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v rámci odvolacího řízení vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007. K otázce procesního nástupnictví po zaniklém státním podniku (po likvidaci) odvolací soud uvedl, že je konstantně soudní praxí odmítáno, a odkázal v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 638/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006. Odvolací soud dále uvedl, že v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení v souvislosti s možností, že kupní smlouva ze dne 26. 3. 1991 byla smlouvou neplatnou, neboť za těchto okolností by byl k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován VÚGI, který však zanikl a nemá právního nástupce. Není možné dovodit ani odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., jelikož souhlas ministerstva v dané věci nelze považovat za úřední postup. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku reagoval na výtky zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Uvedl, že otázka odpovědnosti státu za závazky zaniklého státního podniku úzce souvisí s otázkou procesního nástupnictví, přičemž pokud by byla dovozena přímá hmotněprávní odpovědnost státu za dluhy státního podniku, znamenalo by to i procesní nástupnictví státu po takovém státním podniku. Tuto koncepci odvolací soud odmítl. Vyloučil rovněž aplikaci ust. §11 zákona č. 87/1991 Sb., neboť M. P., jemuž žalobci vydali předmětné nemovitosti, jejich vyklizení požadoval z titulu svého trvajícího vlastnického práva, nikoliv z titulu restitučního práva. Žalobci tak nemovitosti vydali jako ti, jimž nesvědčilo vlastnické právo. Užití analogie iuris je přitom vyloučeno. Odvolací soud rovněž připomněl, že žalobci byli (jak vyplývá z kupní smlouvy) seznámeni s obsahem dopisu právního zástupce pana P., který měl v úmyslu uplatňovat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Obě strany kupní smlouvy tedy věděly, že jde o smlouvu riskantní. Je zřejmý záměr obou stran smlouvu uzavřít a nechat registrovat do 31. 3. 1991, a vyhnout se tak účinkům zákona č. 87/1991 Sb. a především zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Odvolací soud rovněž uzavřel, že v dané věci nelze hovořit ani o odpovědnosti státu za škodu ve smyslu úpravy obsažené v občanském zákoníku, neboť v jednání bývalého ministerstva hospodářství nelze shledat porušení prevenční povinnosti při udělování výjimky dle zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Zakladatel státního podniku totiž v této situaci pouze zkoumá, zda se navržený převod nepříčí hospodářskému účelu citovaného zákonného opatření, přičemž vlastnictví státu k předmětnému majetku se toliko presumuje (udělení výjimky není jeho garancí). To, že v roce 1970 došlo k obnově trestního stíhání pana P., vyšlo najevo teprve v dubnu 1991, tedy po udělení výjimky. Nelze navíc shledat existenci příčinné souvislosti mezi udělením výjimky a majetkovou újmou žalobců. Odvolací soud dále uvedl, že pokud by bylo právo žalobců dáno z titulu bezdůvodného obohacení a nemohlo být uspokojeno v důsledku zániku státního podniku, nejde o situaci, která by nebyla právem aprobována. Žalobci se již v době podání žaloby dostali do postavení těch věřitelů, jejichž nároky nejsou či nemohou být uspokojeny z důvodu předlužení dlužníka, jeho insolvence atd., což je situace právem předpokládaná. Tvrzení o tom, že insolvence VÚGI je pravděpodobně i důsledkem protiprávního jednání státu, byla poprvé přednesena až v odvolacím řízení bez patřičné skutkové argumentace (§205a o. s. ř.).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují ve změně rozsudku soudu prvního stupně a v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zdůrazňují, že odvolací soud své závěry částečně postavil na čistě procesním hledisku, tj. zániku způsobilosti VÚGI být účastníkem řízení, a na straně druhé zpochybnil odpovědnost tohoto subjektu v důsledku nedostatečných skutkových tvrzení dovolatelů. Domnívají se, že za daných okolností neměla být vůbec ukončena likvidace VÚGI a nemělo dojít k jeho výmazu z obchodního rejstříku. Stát totiž vyňal formou privatizace z uvedeného subjektu lukrativní majetek a ponechal jen „zbytkový státní podnik“, aniž by chránil dovolatele jako věřitele. Stát o případném závazku VÚGI věděl, a přesto z něj majetek vyvedl. Odvolací soud oběma stranám kupní smlouvy vytkl riskantnost při jejím uzavírání, avšak odhlédl od toho, že žalobci majetkovou křivdu ve vztahu k panu P. odčinili vydáním nemovitostí. Ohledně aplikace ust. §11 zákona č. 87/1991 Sb. dovolatelé uzavírají, že analogie je v dané věci možná, neboť se jedná o výjimečný případ. Otázka, zda lze aplikovat citované ustanovení na kupní smlouvy uzavřené a registrované bývalým státním notářstvím v době platnosti zákona č. 87/1991 Sb., avšak před nabytím jeho účinnosti, má podle jejich názoru zásadní právní význam, stejně jako otázka, zda lze toto ustanovení aplikovat analogicky. Žalobci vyzdvihují své čestné jednání vůči panu Popelkovi a naopak poukázují na zavrženíhodné jednání státu. Ohledně Ústavním soudem vzpomínaného principu spravedlnosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, či na nález téhož soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Další otázkou zásadního právního významu je podle názoru dovolatelů odpovědnost státu za závazky privatizovaného státního podniku v situaci, kdy „stát majetek privatizuje aniž zajistí úhradu závazků, které nijak s privatizovaným majetkem nesouvisí (předmětem privatizace bylo středisko Rudolec a objekt Mozartova 1, zatímco předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byly tenisové kurty), a to v kontextu společenský přeměn představovaných, jak restrukturalizací národního majetku, tak nápravy křivd způsobených totalitním režimem“, a rovněž fakt, že odvolací soud vyřešil problematiku odpovědnosti státu za závazky státního podniku v rozporu s platnou judikaturou (výklad ust. §15 zákona o státním podniku). VÚGI ani stát nemohly být v dobré víře, neboť jim byly známy přípisy pana Popelky, společně navíc v rámci privatizace převáděly majetek na Fond národního majetku. Škoda dovolatelům tak vznikla následkem postupu státu při procesu privatizace (v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2282/2005). Otázkou zásadního právního významu rovněž je, zda „za situace, kdy vznikla újma (srov. závěr NS v projednávané věci na straně 4 rozsudku ze dne 1. 7. 2008 28 Cdo 966/08) je daná příčinná souvislost s postupem státu v rámci restrukturalizace národního hospodářství resp. privatizace, a to dle zákona 58/69 Sb. či z hlediska obecné odpovědnosti a povinnosti jednat v intencích generální klauzule v §415 o. z. a zda v rámci formálního členění na veřejnoprávní a soukromoprávní sféru lze spravedlnost vytěsnit“, stejně jako „zda je možné v rámci společenských změn reinstalace právního státu a vytváření tomu odpovídajících vlastnických struktur a vztahů, do něhož spadá restituce a privatizace, striktně rozlišovat mezi vztahy soukromoprávními a veřejnoprávními, resp. zda lze u státního podniku za uvedené situace činit striktní rozlišení mezi takovými vztahy“. Konečně „odpovědnost státu za závazky státního podniku, který prošel procesem privatizace, avšak stát v rámci tohoto procesu odhlédl od závazků, které s privatizovaným majetkem souvisejí, a to se zřetelem na to, že subjekty, které v režii státu privatizaci zajišťují, nelze chápat jako zcela nezávislé entity“ je poslední dovolateli formulovanou otázkou, jež má podle jejich mínění zásadní právní význam. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozují přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřují v ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě není možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se mylně domnívají žalobci. Úprava přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1877). S ohledem na to, že odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků v relevantním rozsahu stejně jako soud prvního stupně, nemůže se v posuzovaném případě jednat o měnící rozsudek a aplikace ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde nemá místo.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soud prvního stupně nerozhodl ve svém druhém rozhodnutí v příslušném rozsahu jinak), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k neúplnému a tedy i nesprávnému právnímu posouzení odvolacího soudu je třeba na podané dovolání hledět nejen jako na dovolání přípustné, ale i důvodné.
V předložené věci je klíčové posouzení toho, zda je na vztah žalobců a osoby, které byly vydány předmětné nemovitosti, tedy Milana Popelky, třeba hledět jako na vztah vyplývající z restitučního zákonodárství, či jako na vztah daný vlastnictvím pana Popelky k těmto nemovitostem. Zatímco Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v této věci implicitně předpokládá, že se jedná o vztah restituční (viz bod 12. jeho odůvodnění), odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalobci nemovitosti vydali jejich pravému vlastníkovi vzhledem k tomu, že jim samotným k nim vlastnické právo nesvědčilo (viz s. 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Odpověď na tuto otázku bude mít zcela zásadní dopad na to, zda právo dovolatelů na úhradu zaplacené kupní ceny je dáno či nikoliv, resp. zda vůbec existuje subjekt, který by ve sporu o toto právo byl pasivně věcně legitimován. V daných souvislostech můžeme zásadně uvažovat o dvou možných liniích. První z nich pracuje s možností, že VÚGI ve skutečnosti nebyl vlastníkem zmíněných nemovitostí, neboť jím byl Milan Popelka vzhledem ke zrušení trestu propadnutí jmění. Pak by kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a VÚGI byla absolutně neplatná, neboť prodávající by nebyl vlastníkem nemovitostí. Zde by nastupovala úprava obsažená v ust. §457 obč. zák. zakotvující vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy. Dovolatelé tuto svou povinnost splnili tím, že nemovitosti vydali panu Popelkovi. Komplikovanější je ovšem situace ve vztahu k VÚGI, o tom však později. Druhá linie vychází z premisy, že Milan Popelka vlastníkem oněch nemovitostí nebyl a uplatnil k nim své právo vycházející z restitučního zákonodárství. Pokud by na danou situaci byl aplikovatelný zákon č. 87/1991 Sb., bylo by možné uvažovat i o použití jeho §11. Je však otázkou, zda by na žalobce bylo možné pohlížet jako na osoby povinné ve smyslu ust. §4 odst. 2 tohoto zákona, a jestli tedy skutečně měli povinnost nemovitosti M. P. vydat. Pokud by bylo právo M. P. na vydání nemovitostí dáno jeho trvajícím vlastnickým právem, jednalo by se v případě rozhodnutí soudu o povinnosti nemovitosti vydat o rozhodnutí deklaratorní, zatímco pokud by mu vlastnické právo nesvědčilo a domáhal by se jej v restitučním řízení, rozhodoval by soud o vydání nemovitostí rozhodnutím konstitutivním. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 1993, č. j. 13 C 549/91-21, byl schválen smír mezi M. P. a žalobci, v němž se žalobci (v pozici žalovaných) zavázali uvedené nemovitosti vyklidit. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že rozsudky, jimiž byl M. P. mimo jiné uložen trest propadnutí jmění, byly zrušeny, čímž došlo i ke zrušení uvedeného trestu, takže VÚGI nemohl platně převést vlastnické právo k nemovitostem na manžele V. Odvolací soud v posuzované věci založil svůj závěr o tom, že na daný případ nelze aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., toliko na tvrzení M. P. v řízení o vydání nemovitostí, že se jejich vyklizení domáhá z titulu vlastnického práva. To je však závěr zjednodušující a v důsledku nedostačující. Je nerozhodné, jak věc právně kvalifikuje účastník řízení, navíc v situaci, kdy se jedná o účastníka zcela odlišného řízení. Odvolací soud konstatoval, že M. P. nemovitosti nezískal v restitučním řízení. Takový závěr však nemohl učinit ani na základě odůvodnění usnesení schvalujícího výše uvedený smír, neboť pro soud je ve smyslu ust. §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný toliko výrok soudního rozhodnutí, přičemž uvedené platí v souladu s ust. §99 odst. 3, věty první, o. s. ř. i pro soudní smír. Jestliže tedy odvolací soud sám neposoudil charakter vztahu mezi žalobci a M. P., nemohl správně posoudit ani vztah mezi žalobci a VÚGI, resp. státem. Tím se dopustil nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K výše uvedenému ještě dovolací soud podotýká, že pokud by bylo po zhodnocení předeslané otázky třeba dospět k závěru, že je namístě aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, byl by pasivně věcně legitimovaným subjektem k jeho vydání VÚGI jakožto druhá strana absolutně neplatné kupní smlouvy. V situaci, kdy tento zanikl bez právního nástupce, neexistuje subjekt, po němž by se mohli žalobci vydání bezdůvodného obohacení domoci. Ze znění zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, totiž nelze žádným způsobem dovodit, že by stát po zániku státního podniku přebíral jeho závazky. Takový výklad by byl podle názoru dovolacího soudu v rozporu s dikcí zákona. Judikatura uvedený závěr navíc dovodila jak v případě zmíněného zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, obdobně viz též usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006), tak v případě nyní platného a účinného zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 908/2005).
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež podle ust. §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku II. i v akcesorických nákladových výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení v naznačeném rozsahu, v němž se neopomene vypořádat i s problematikou případné existence odpovědnosti státu při procesu privatizace, jak bylo zmíněno v nálezu Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2443/08-327 i v dovolání žalobců. Ve výroku I. zůstal rozsudek odvolacího soudu nedotčen, neboť jej dovolatelé v tomto rozsahu nenapadli.
Odvolací soud je pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu