ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.579.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 579/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka, Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky a. s. M – S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 9. 2006, sp. zn. 21 Co 81/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 101/92 (žalobců: 1. P. P., zastoupeného advokátem, a 2. R. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: A. S. H. K., státnímu podniku (v likvidaci), a B. a. s. M – S., zastoupené advokátem, o vydání nemovitosti, eventuálně o určení vlastnictví), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 9. 2006, sp. zn. 21 Co 81/2006, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 22. 9. 2005, čj. 7 C 101/92-476.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 22. 9. 2005, čj. 7 C 101/92-476. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce P. P. je vlastníkem jedné poloviny stavební parcely č. 779 (o výměře 1.256 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 20642 pro katastrální území H. K. u Katastrálního úřadu v H. K., a že žalobce R. P. je rovněž vlastníkem jedné ideální poloviny téhož pozemku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi účastníky tohoto řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Bylo rovněž uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové náhradu nákladů, zálohovaných v tomto řízení státem, a to žalovaným S. H. K. 1.251,- Kč, žalované a. s. M – S., P. 1.251,- Kč a žalobcům P. P. a R. P. po 3.251,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 6. 9. 2006, sp. zn. 21 Co 81/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobci P. P. náklady odvolacího řízení částkou 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalovanými a žalobcem R. P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl, po zopakování některých důkazů, provedených soudem prvního stupně, a po doplnění řízení dalšími důkazy, k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.
Odvolací soud především konstatoval, že podle žalobce uplatněné změny žalobního návrhu (učiněné 20. 3. 2001) má „povahu primárního petitu žaloba žalobců na určení vlastnictví a povahu sekundárního petitu má žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu“. Odvolací soud totiž vycházel z toho, že „v souzené věci je třeba prvotně zkoumat, zda se již žalobci dříve nestali vlastníky nemovitosti, jejíhož vydání se domáhají. Pokud by bylo shledáno, že žalobci uplatněný titul je platný, a žalobci se již dříve stali vlastníky nemovitosti, nemůže jejich žaloba o vydání nemovitosti, obstát“. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně proto správně postupoval, když o žalobě žalobců na uzavření dohody o vydání nemovitosti nerozhodoval.
Odvolací soud dále uváděl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaný státní podnik (v likvidaci) S. H. K. je v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 a §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl i za to, že soud prvního stupně správně posoudil to, že dohoda, uzavřená v roce 1992 mezi F. n. m. a žalobci o vydání domu čp. 719 a pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K., není neplatná z toho důvodu, že by byla v rozporu s předběžným opatřením, vydaným Okresním soudem v Hradci Králové dne 29. 9. 1992, čj. 6 C 342/92-5 (kterým bylo Fondu národního majetku zakázáno disponovat s domem čp. 719 a pozemkem parc. č. 779 v katastrálním území H. K.). Tato dohoda nebyla neplatná ani z toho důvodu, že by pozemek parc. č. 779 nemohl být vydán pro jeho zastavění novými stavbami, postavenými až po jeho převzetí státem. Stejně tak byl odvolací soud tohoto názoru, že důvodem neplatnosti uváděné dohody není „neoddělitelnost dohody o vydání pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K. a dohody o vydání budovy čp. 719, stojící na pozemku parc. č. 779“; podle názoru odvolacího soudu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tomuto vydání domu čp. 719 a pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K. nebrání.
Pokud šlo o námitku žalovaných, že dohoda uzavřená mezi F. n. m. a žalobci je neplatná pro nesrozumitelnost (§37 odst. 1 občanského zákoníku) a že je v rozporu se zákonem i s privatizačním projektem, dospěl odvolací soud k závěru, že nemovitosti, které F. n. m. vydával, jsou v dohodě z roku 1992 dostatečně individualizovány uvedením čísla popisného u budovy, parcelním číslem u pozemku a uvedením katastrálního území, tedy údaji odpovídajícími zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění před jeho novelizací provedenou zákonem č. 87/1996 Sb., tj. ve znění platném do 30. 6. 1996). Také v privatizačním projektu podniku S. H. K., schváleném usnesením vlády ČR z 29. 4. 1992 č. 323, byl nemovitý majetek vymezen podstatnými identifikačními znaky (tj. číslem popisným u budovy, číslem parcelním u pozemku a uvedením katastrálního území), uvedení ceny vydávaného majetku není podstatnou náležitostí dohody o vydání nemovitosti, takže, podle názoru odvolacího soudu, i kdyby cena byla uvedena v dohodě v nesprávné výši, nezpůsobilo by to neplatnost dohody. Ve formuláři 3 A privatizačního projektu č. 11159, vypracovaného osobou, na kterou by měl být privatizovaný majetek převeden, je hodnota majetku státního podniku S. H. K., na který byl uplatněn restituční nárok, uvedena ve stejné výši jako hodnota uvedená v dohodě o vydání nemovitostí (tj. 3.189.000,- Kč) a v rozhodnutí Ministerstva hospodářství č. 170/92 z 30. 11. 1992, kterým byla vyňata část majetku státního podniku S. H. K. za účelem vydání domu čp. 719 a pozemku parc. č. 779 v H. K. oprávněným osobám, je majetek vyjmutý z privatizovaného státního podniku dostatečně identifikován. Měl proto odvolací soud za to, že na základě rozhodnutí Ministerstva hospodářství č. 170/92 ze dne 30. 11. 1992 byl F. n. m. oprávněn ke dni 1. 12. 1992 disponovat a nemovitostmi – domem čp. 719 a pozemkem parc. č. 779 v katastrálním území H. K. za účelem vydání nemovitostí oprávněným osobám – žalobcům.
Odvolací soud byl i toho názoru, že ani z formálního důvodu nelze dohodu, uzavřenou mezi F. n. m. a žalobci, považovat za neplatnou, když v záhlaví dohody uvedené osoby, jako zástupci F. n. m., nejsou na této dohodě podepsány. Odvolací soud poukazoval na to, že účastníkem dohody a osobou z dohody zavázanou je F. n. m. V době uzavření dohody, v roce 1992, se „podpisování za F. dělo tak, že k vytištěnému nebo vypsanému názvu připojil svůj podpis předseda nebo místopředseda výkonného výboru a jeden jeho další člen“. V soudním řízení bylo doloženo, že dohoda v roku 1992 je v daném případě opatřena razítkem F. n. m. a jsou připojeny podpisy Ing. K., CSc., místopředsedy výkonného výboru, a Ing. B., člena výkonného výboru.
Pokud žalobci přípisem z 1. 12. 1992 oznámili F. n. m., že odvolávají své podpisy „na dohodě z 26. 11. 1992“ a necítí se být dohodou vázáni, byl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tento úkon není odstoupením od smlouvy, neboť možnost odstoupení od smlouvy tu nebyla sjednána a ze zákona nevyplývá (§48 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud by snad šlo o odvolání „návrhu smlouvy z 26. 11. 1992“, pak nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že by nějaká dohoda mezi žalobci a F. n. m. byla uvedeného dne uzavřena. Nemovitosti byly vyvedeny z majetku státního podniku S. H. K. až ke dni 1. 12. 1992.
Odvolací soud posléze zdůrazňoval, že podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty; jinak nemohlo k privatizaci majetku dojít. V souzené právní věci bylo prokázáno, že žalobci u žalovaného státního podniku S. H. K. uplatnili výzvu k vydání nemovitostí dne 4. 6. 1991, tedy v době od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. do 1. 10. 1991. O tomto uplatněném nároku nebylo do privatizace sporného nemovitého majetku (domu čp. 719 a pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K.) v roce 1995 negativně rozhodnuto; jestliže tedy v roce 1995 došlo k privatizaci sporných nemovitostí, pak se tak stalo v rozporu se zákonem. Měl tedy odvolací soud za to, že se žalobci právem domáhají svého vlastnického práva k nemovitostem. Žalobci se stali vlastníky sporných nemovitostí, neboť dohoda z 1. 12. 1992, uzavřená mezi žalobci a F. n. m., je platná a na základě této dohody bylo vlastnické právo žalobců k nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí v souladu s ustanovením §133 odst. 2 občanského zákoníku a s ustanoveními zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Žalobci také prokázali svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, které je pro ně nezbytné pro dosažení opětovného zápisu do katastru nemovitostí, neboť v současné době je jako vlastník sporné nemovitosti – pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K. – vedena akciová společnost M – S., P.
Odvolací soud potvrdil z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen dne 31. 10. 2006 advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou akciovou společnost M – S., P., a dovolání ze strany této žalované bylo dne 26. 11. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka především namítala, že si odvolací soud neujasnil, co je v tomto soudním řízení předmětem sporu. Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud (s ohledem na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 4. 1999, 2 Cdon 371/96 Nejvyššího soudu ) odděleně zkoumat, zda dohoda z 1. 12. 1992, uzavřená mezi žalobci a F. n. m., může samostatně obstát ohledně pozemku parc. č. 779 (o výměře 1256 m2) v katastrálním území H. K., když otázka budovy čp. 719, stojící na uvedeném pozemku, byla již v předchozím průběhu sporu vyřešena a předmětem sporu byl tedy nyní nárok na vydání pozemku. Odvolací soud pochybil v právním posouzení věci, své rozhodnutí postavil na konstatování platnosti dohody z 1. 12. 1992 a nezkoumal odděleně platnost této dohody ve vztahu konkrétně k pozemku parc. č. 779.
Dovolatelka namítala ovšem i nesprávné právní posouzení platnosti uvedené dohody z 1. 12. 1992.
Podle názoru dovolateky je tato dohoda v rozporu s pravomocným předběžným opatřením Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 9. 1992, čj. 6 C 342/92-5, kterým bylo F. n. m. ČR uloženo zdržet se jakýchkoli dispozic s předmětným majetkem (domem i parcelou), o nějž jde v tomto soudním řízení.
Stejně tak má dovolatelka za to, že dohoda z 1. 12. 1992 je neplatná pro nesrozumitelnost a pro rozpor s privatizačním projektem (č. 11159 Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) státního podniku S. H. K., schváleného usnesením vlády ČR č. 323 z 29. 4. 1992. Dovolatelka během tohoto soudního řízení stále poukazuje na to, že předmětem restitučního sporu tu byl původně dům čp. 719 (v privatizačním projektu označený jako stará budova) a pozemek, zatím co předmětem privatizace byl dům čp. 26 (což je podle dovolatelky chybné označení), který byl označen jako nová budova. Dovolatelka dále dovozovala, že „tato nová budova byla vyvedena z majetku státního podniku v září 1992 a nemohla tak být předmětem opětovného vyvedení z národního majetku k 1. 12. 1992“. K tomuto datu byla sice vyvedena z národního majetku budova čp. 719 a pozemek parc. č. 779 v katastrálním území H. K., ale jak z privatizačního projektu vyplývá, šlo o majetek v hodnotě 3.189.000,- Kč, sestávající z pozemku oceněného v privatizačním projektu na 188.400,- Kč, a ze staré části budovy, oceněné na 3.000.896,- Kč. Nešlo v žádném případě o tzv. novou budovu, neboť privatizační projekt vycházel zjevně z toho, že nemovitost má dvě popisná čísla a půjde ji dělit, zatím co skutečnost byla taková, že jde o jednu nemovitost reálně nedělitelnou s jedním číslem popisným. Protože dohoda z 1. 12. 1992 tyto skutečnosti opomíjí, její obsah nemovitosti sice správně specifikuje jako jeden celek, ale nerespektuje to, že se jí nakládá s částí, která byla již dříve vyvedena z národního majetku a dle privatizačního projektu byla určena k prodeji; je tedy dohoda z 1. 12. 1992 v rozporu jak s privatizačním projektem, tak i s reálným stavem. Odvolací soud tuto záměnu předmětu sporu, privatizace a dvojího rozhodnutí o vyvedení majetku z vlastnictví státního podniku, jakož i záměnu čísla popisného a čísla evidenčního za dvě čísla popisná zcela pomíjí s konstatováním, že v roce 1995 katastrální úřad na přechodnou dobu zapsal vlastnictví žalobcům duplicitně po předložení neplatné dohody; takový argument ovšem nemůže zhojit fakt, že „dohoda, byť formálně správná, nebyla platná svým obsahem“.
Dovolatelka posléze ještě namítala, že v řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že tu nemohly existovat dvě dohody (z 26. 11. 1992 a z 1. 12. 1992), že F. n. m. nechal dohodu podepsat žalobcům, aby měl jistotu o jejím uzavření a následně dohodu F. sám a poté „vyvedl majetek ze státního podniku“. Dovolatelka dovozovala tuto svou námitku z toho, že „dne 26. 11. 1992 požádal F. n. m. o vyvedení majetku příslušné ministerstvo (a to pouze majetku v hodnotě restitučního podílu) a 1. 12. 1992 podepsal a poslal dohodu žalobcům; žalobci tedy zjevně činili své podpisy v době, kdy F. n. m. ČR a majetkem nedisponoval“.
Ve vyjádření žalobce R. P. k dovolání dovolatelky a. s. M – S., P., bylo navrhováno, aby dovolací sou toto dovolání odmítl, protože není přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V této právní věci Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem z 27. 11. 2003, čj. 7 C 101/92-435, zamítl žalobu žalobců P. P. a R. P., domáhajících se uložení povinnosti „žalovaného“ uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému z nich jedné ideální poloviny stavební parcely č. 779 (o výměře 1256 m2) v katastrálním území H. K., eventuálně určení, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý jednou ideální polovinou) stavební parcely č. 779 v H. K. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 9. 2004, sp. zn. 21 C 301/2004, a věc byla vrácena soud prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Hradci Králové pak rozhodl rozsudkem z 22. 9. 2005, čj. 7 C 101/92-476, a to tak, že určil že žalobci P. P. a R. P. jsou spoluvlastníky (každý jednou ideální polovinou) stavební parcely č. 779 (o výměře 1.256 m2) v katastrálním území H. K. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 9. 2006, sp. zn. 21 Co 81/2006, který je nyní napaden dovoláním žalované akciové společnosti M – S., P.
Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Ve svém přípustném dovolání dovolateka uplatňovala důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě rozhodoval o dovolání žalobců P. P. a R. P. již také dovolací soud ve svém rozsudku z 28. 4. 1999, 2 Cdon 371/96 Nejvyššího soudu. V tomto rozsudku dovolací soud vyslovil, pokud šlo o pozemek č. kat. 779 v katastrálním území H. K. pouze názor, že „z hlediska aktivní věcné legitimace žalobců budou rozhodující výsledky posouzení toho, zda k odnětí tohoto pozemku došlo některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.“. Dovolací soud tu rozhodoval ve stadiu řízení, kdy žalobci v řízení uplatňovali ještě pouze žalobu o uzavření dohody o vydání domu čp. 719 (též označeného jako č. 26), zapsaného na listu vlastnictví č. 13 pro obec a katastrální území H. K.“.
V předchozím rozhodnutí Krajského soud v Hradci Králové z 3. 11. 1999, sp. zn. 25 Co 514/99, rovněž bylo konstatováno, že je třeba, aby se soud prvního stupně primárně zabýval otázkou věcné pasívní legitimace žalovaného státního podniku S. H. K. „z hlediska tvrzeného přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti (stavební parcely č. kat. 779 v katastrálním území H. K.) na jinou osobu, dále se pak bude zabývat otázkou naplnění důvodu pro vydání věci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a také pak tou otázkou, zda skutečně došlo k právně bezvadnému vydání předmětné nemovitosti žalobcům“.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Hradci Králové usnesením z 21. 3. 2001, čj. 76 C 101/92-303, připustil změnu žaloby žalobců tak, že žalobci se nadále domáhali, aby žalovanému státnímu podniku S. H. K. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu, podle níž vydá každému ze žalobců po jedné ideální polovině pozemku č. kat. 779 v katastrálním území H. K., a e v e n t u á l n ě se domáhali, aby soud určil, že žalobci P. P. a R. P. jsou spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) stavební parcely č. 779 (o výměře 1256 m2) v katastrálním území H. K.
Pokud jde o eventuální nebo alternativní žalobní návrh, vychází praxe soudů z toho, že i když občanský soudní řád o těchto návrzích nic neuvádí, nic nebrání tomu, aby se staly podkladem soudního rozhodnutí; soud musí o těchto návrzích rozhodnout (srov. k tomu např. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 113, 190 a 191). Nelze jen vyjít z toho, co učinil účastník řízení v předchozím řízení podle části třetí občanského soudního řádu, pro uplatnění návrhu alternativního (srov. Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 792).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také č. 53/1993, str. 187, téže Sbírky, vydávané Nejvyšším soudem).
Z uvedeného vyplývá, že o žalobu určení jde tam, kde má soud deklarovat existenci (neexistenci) práva či právního vztahu, nikoli tam, kde by soud měl konstituovat nárok. – V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo i to, že jen v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely. Pojem vydání věci podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. zahrnuje i vyklizení nemovité věci (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 115 /249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 (v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat výkladový právní závěr k aplikaci a interpretaci §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost zájmu na jejím podání“.
Z těchto citovaných uveřejněných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě, a to na rozdíl od právních závěrů odvolacího soudu, vyjádřených v odůvodnění jeho rozsudku ze 6. 9. 2006 (sp. zn. 21 Co 81/2006 Krajského soudu v Hradci Králové). Podle názoru odvolacího soudu „povahu primárního petitu tu má žaloba o určení vlastnictví a povahu sekundárního petitu tu má žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu“ o vydání věci. Podle dalšího názoru odvolacího soudu „soud prvního stupně postupoval správně, když o sekundárním petitu (žalobě na uzavření dohody o vydání nemovitosti) vůbec nerozhodoval“. Odvolací soud byl bez dalšího také toho názoru, že žalobci prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, které „je nezbytné pro dosažení opětovného zápisu do katastru nemovitostí“.
Odvolací soud tu tedy na rozdíl od závěrů z citované uveřejněné judikatury obecných soudů (i ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05): a/ nezajistil v řízení potřebné doložení naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení (vycházeje jen z paušálního odůvodnění, že je tu třeba zápisu do katastru nemovitostí), b/ nerozhodl v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 občanského soudního řádu o celé projednávané věci, třebaže ze strany žalobců nebyl jejich žalobní návrh, zahrnující dva žalobní návrhy, omezen anebo vzat z části zpět, a c/ odvolací soud při svém opomenutí rozhodovat o žalobě žalobců, domáhajících se nejen určení vlastnictví, ale také rozhodnutí o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K., se nezabýval tím, zda mělo či nemělo být v tomto řízení přihlíženo k ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění článku I bodu 12 zákona č. 92/1992 Sb. a ve znění článku I bodu 43 zákona č. 210/1993 Sb.), podle něhož v případech, že k odnětí vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v zákoně č. 87/1991 Sb., vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví rozhodnutí o privatizaci na základě privatizačního projektu, pokud se týká tohoto majetku; podle ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) se na stanovení rozsahu, způsob uplatnění a vypořádání nároku podle ustanovení §47 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb. použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 196 /240/).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soud než přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, napadeného přípustným i důvodným dovoláním. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení umožní soud prvního stupně především žalobcům, aby uvedli, zda trvají na svém žalobním návrhu (obsahujícím i eventuální žalobní návrh), a podle toho bude dále v řízení postupovat, přičemž bude mít na zřeteli shora uvedená pochybení soudů obou stupňů v dosavadním průběhu řízení, týkající se posouzení naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), dále ohledně posouzení otázky rozhodování o celé projednávané věci (§152 odst. 2 občanského soudního řádu), a to i v případě žalobního návrhu, obsahujícího také eventuální petit, a posléze i to, jak je v uveřejněné judikatuře soudu vyložen vzájemný vztah právní úpravy podle zákona č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) a podle zákona č. 87/1991 Sb.) o mimosoudních rehabilitacích) (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 105-107 /239-241/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto dalším řízení bude dána možnost posoudit (na podkladě dosud provedeného dokazování, ale případně i na podkladě nově navržených důkazů), zda tu došlo nebo nedošlo k platným úkonům vypořádání nároků žalobců, na základě nichž uplatňují vůči žalovaným nárok na uzavření dohody o vydání věcí (srov. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 21. 3. 2001, čj. 7 C 101/92-303).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady řízení dovolacího (viz §243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu