ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.584.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 584/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně A. T. , zast. JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 90.953,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 127 EC 8/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 58 Co 107/2012-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 6.098,40 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 127 EC 8/2011-43, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 90.953,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), řízení co do částky 532,- Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v období od 22. 1. 2009 do 31. 12. 2009 byla a dosud je podílovou spoluvlastnicí čtyř ideálních šestin pozemkových parcel č. 2336/210, č. 2014/395 a č. 2014/394, vše v katastrálním území Ch., obci Praha (dále jen - „předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace (zpevněné plochy vozovek) vlastněné žalovaným. Žalovaný předmětné pozemky v uvedeném období pronajímal za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla třetím osobám. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice předmětných pozemků má vůči žalované obci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „obč. zák.“). Uložil tedy žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejím podílovém spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 22. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši odpovídající regulovaným cenám nájemného, celkem 90.953,- Kč s příslušenstvím.
Z podnětu odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 58 Co 107/2012-78, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal přitom také na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobných věcech, týkajících se účastníků tohoto sporu. Namítal-li žalovaný, že není ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť předmětné pozemky, potažmo komunikace na nich se nacházející, byly v rozhodném období ve správě Technické správy komunikací hl. m. Prahy, příspěvkové organizace žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že je právně nerozhodné, zda žalovaný místní komunikace zřízené na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně fakticky užívá či nikoliv, podstatné je, že s nimi právně disponuje. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., namítal, že užívání pozemku jako veřejného prostranství podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), představuje omezení vlastnického práva veřejnoprávní povahy, které je zásadně bezplatné. Upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, poukazoval též na okolnost, že svolení vlastníka s obecným užíváním věci je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a nelze je odvolat. Uváděl, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o vydání náhradního pozemku či o zaplacení peněžité náhrady a trvala na vydání předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány. Obecnému užívání pozemků navíc nijak nebránila. Z uvedených skutečností dovolatel dovozoval, že žalobkyně se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, nemá na náhradu za užívání vlastněných pozemků nárok. Dovolatel rovněž namítal, že předmětné místní komunikace užívá jím zřízená příspěvková organizace TSK hl. m. Prahy. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, přitom vyjadřoval názor, že není ve sporu pasivně věcně legitimován. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že bezesmluvním užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, na nichž jsou zřízeny místní komunikace vlastněné žalovaným, se žalovaná veřejnoprávní korporace na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje.
Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná obec vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (§9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.). Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace žalovaného je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem jsou místní komunikace vlastněné žalovaným užívány. K užívání pozemků zastavěných pozemními komunikacemi přitom srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009. Ke shodnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud ostatně též v usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ve kterém řešil obdobný spor mezi týmiž účastníky řízení.
K námitkám dovolatele nezbývá než dodat následující. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb. se zabývá souladem ustanovení §34 obecního zřízení, vymezujícího pojem veřejného prostranství, s ústavním pořádkem. Neřeší však otázku právního vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na němž je stavba zřízena. Závěry vyjádřené v citovaném nálezu tudíž na posuzovaný případ nedopadají. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, se pak týká sporu mezi vlastníkem pozemní komunikace a jejími uživateli z titulu práva obecného užívání (§19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.), na právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a na něm stojící stavby tak rovněž nedopadá. Vytýká-li dovolatel žalobkyni, že se proti obecnému užívání pozemní komunikace nebránila, je třeba dodat, že právo obecného užívání místní komunikace vyplývá přímo ze zákona (§19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Žalobkyně se tudíž obecnému užívání místních komunikací zřízených na pozemcích, jichž je podílovou spoluvlastnicí, bránit ani nemohla. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem na něm vybudované stavby se pak Ústavní soud nezabývá ani v dovolatelem zmiňovaném nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jímž řeší spor o užívání cizího pozemku za účelem přístupu ke stavbě vybudované na sousedícím pozemku. Spatřuje-li dovolatel v okolnosti, že místní komunikace přenechal do užívání jím zřízené příspěvkové organizaci, nedostatek své pasivní věcné legitimace, nezbývá než odkázat na výše popsané závěry dovolacího soudu, dle nichž ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkovi stavby na úkor vlastníka stavbou zatíženého pozemku je pasivně věcně legitimován vždy vlastník stavby a nikoliv její uživatel. Odkazuje-li dovolatel v uvedené souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, sluší se uvést, že závěry vyjádřené v uvedeném rozhodnutí stran pasivní věcné legitimace státní příspěvkové organizace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu náležejícího státu v posuzovaném případě použít nelze, neboť vycházejí z úpravy práva hospodaření zakotvené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, jež byla s účinností od 1. 1. 2001 nahrazena odlišnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích. Uvedené rozhodnutí, stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, na nějž dovolatel rovněž poukazuje, otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené ostatně ani neřeší (zabývají se otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště). Citovaná rozhodnutí tudíž na právní vztahy posuzované v projednávané věci nedopadají.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 90.953,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 4.740,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 6.098,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu