ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.594.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 594/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p. , IČ 4219 6451, 501 68 Hradec Králové, Přemyslova 1106, proti žalované Římskokatolické farnosti Horní Město , zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 208/2009, o dovolání dovolatele Římskokatolické farnosti Horní Město, IČ 4877 1031, 793 44 Horní Město č. 135, okres Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 11. 2010, č. j. 42 Co 259/2010-153, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 23. 11. 2010, sp. zn. 42 Co 259/2010-153.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 208/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Bruntále z 15. 4. 2010, č. j. 14 C 208/2009-128. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujících Lesů České republiky, domáhajících se určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků v katastrálním území R. (obec H. M.), zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrálního pracoviště B.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Římskokatolické farnosti Horní Město na náhradu nákladů řízení 31.434,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 23. 11. 2010, sp. zn. 42 Co 259/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále z 15. 4. 2010, č. j. 14 C 208/2009-128, změněn tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemků v katastrálním území R. zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště B.) je Česká republika. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle zjištění učiněných v tomto řízení bylo o výkupu pozemků, o něž jde v tomto sporu, rozhodnuto bývalým Okresním národním výborem v Rýmařově z 23. 6. 1949; dne 31. 8. 1949 došlo podle §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. v pozemkové knize k poznamenání práva výkupu pozemku v katastrálním území R. (jež byly od roku 1883 zapsány jako vlastnictví žalované farnosti této původní vlastnice ). Dne 18. 6. 1986 pak Středisko geodezie v B. zapsalo podle položky výkazu změn č. 94/85 v evidenci nemovitostí jako vlastníka pozemků v katastrálním území R. Katolickou faru v Horním Městě ; údaje vedené u pozemku byly nahrazeny údaji u pozemků. Dne 7. 10. 1999 se žalobce a žalovaná dohodli na ukončení nájemního vztahu ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení; při uzavření nájemního vztahu ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení; při uzavření této dohody se vycházelo z toho, že tyto pozemky jsou „farní“ a žalující Lesy ČR vykonávaly funkci odborného správce těchto pozemků.
Odvolací soud byl toho názoru, že v této právní věci byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, když tu má být na základě soudního rozhodnutí dosaženo shody mezi stavem právním a stavem uváděným v katastru nemovitostí. Odvolací soud dovozoval, že spory o vlastnictví patří nepochybně do pravomoci soudu (§7 odst. 1 občanského soudního řádu); nešlo tu o domáhání se nápravy ve správním řízení ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb . Nelze mít také za to , uváděl odvolací soud, že by „plynutí času mělo za následek nemožnost domáhat se vlastnictví k nemovitosti určovací žalobou“.
Odvolací soud dále uváděl, že tu vycházel ze zápisu poznámky o výkupu pozemků v pozemkové knize. Odvolací soud tu k námitkám žalované argumentoval tím, že tvrzená „absence schvalovací doložky oddělení referátu bývalého krajského národního výboru tu nemohla mít vliv na přechod vlastnického práva, neboť zákon č. 218/1949 Sb., z něhož tato uváděná podmínka plyne, nabyl účinnosti až 1. 11. 1949, tedy po zápisu uvedené poznámky výkupu pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb. do pozemkové knihy“.
Pokud šlo o hodnocení oprávněnosti držby ze strany žalované, odvolací soud dovozoval, že žalovaná v tomto řízení ani neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr o existenci dobré víry (tj. zejména uvedení právního titulu, který by měl za následek převod vlastnictví; uzavření dohody o ukončení nájmu z roku 1999 tu nemohlo postačovat a nestačil tu ani zápis orgánu geodezie v evidenci nemovitostí, který měl pouze evidenční charakter).
Odvolací soud dále dovozoval, že podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. poznámka provedení výkupu pozemků měla účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na stát a i v daném případě tato poznámka do pozemkové knihy zapsána byla.
Odvolací soud proto změnil rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a určil, že vlastníkem nemovitostí je v daném případě Česká republika.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou farnost v řízení zastupoval, dne 10. 1. 2011 a dovolání ze strany dovolatelky bylo podáno u soudu 18. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka se neztotožňuje především s názorem odvolacího soudu, podle něhož je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, vždy, pokud má být určované vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí, a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru (a má za to, že je to i ve shodě s uveřejněnou judikaturou soudů), že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Dovolatelka poukazovala i na právní závěr stanoviska Ústavního soudu ČR (Pl.ÚS-st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.), že absencí legitimního očekávání na straně navrhovatele, uplatňujícího určovací návrh, není naplněna preventivní funkce žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení. Proto má žalovaná za to, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva na straně žalobce a naopak prostřednictvím jeho žaloby o určení vlastnického práva je v tomto případě uváděno v nejistotu právo žalované , a to zpochybňováním aktů, na jejich základě je právo žalované založeno.
Dovolatelka dále poukazoval na to, že právní vztahy žalobce k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let a nestaly se nejistými až dnes ; tvrzením vlastnického práva ze strany žalobce tu není naplněna preventivní funkce určovací žaloby a není dána naléhavost právního zájmu na podání této žaloby. Dovolatelka proto dovozovala, že absenci legitimního očekávání na straně žalobce co do určení vlastnického práva státu k nemovitostem v tomto sporu je třeba posuzovat v širší souvislosti s tím, že stát tu projevil již vůli k nápravě křivd, k nimž došlo v letech 1948 až 1989 (srov. i zákona č. 480/1996 Sb.), ale nepřikročil zatím k přijetí speciálního restitučního zákona ve vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. 6. 1991, vydání takového zákona předpokládá.
Ve vyjádření žalujících Lesů České republiky k dovolání žalované farnosti bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce odvolací soud v daném případě zjištěný skutkový stav správně také právně posoudil. V řízení bylo přihlédnuto k veškerým námitkám žalované, zejména k žalovanou zdůrazňovanému tvrzení, že žalobce nemá v dané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu. Žalobce se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to i ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva v tomto sporu. Předmětná žaloba žalobce nijak neobchází smysl a účel restitučního zákonodárství.
Dovolání dovolávající se farnosti je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), podle něhož je přípustné dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti i s ustanovením §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
Nejvyšší soud zastává dlouho již konzistentní výklad, že určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže, viz zejména rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 14/2005).
Dovolací soud má za to, že závěr odvolacího soudu, dle nějž žalobci svědčí možnost důvodného uplatnění žaloby na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, nemůže obstát ve světle tradičního i soudobého výkladu smyslu takové formy ochrany tvrzeného vlastnického práva. V tomto směru se poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. Ěé907, sp. zn. 28 Cdo 165/2007, v němž bylo uvedeno: „S odkazem na nález ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: „…to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“ K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž je žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Závěry shora uvedeného rozsudku, od nichž nemá dovolací soud v nyní projednávané věci důvod se odchýlit, jsou plně aplikovatelné na posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud se ke shora uvedeným závěrům přihlásil opakovaně, tak kupř. v rozsudku ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008. Pro úplnost se k dotčené problematice připomíná i rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Jestliže tedy odvolací soud posoudil projednávanou právní věc tak, že vyhověl žalobě státního podniku domáhajícího se určení, že stát (Česká republika) je vlastníkem dvou pozemků ve výroku rozsudku konkrétně uvedených, vyložil si ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. rozdílně než bylo toto ustanovení vyloženo ve shora citovaných rozhodnutích. Dovolací soud ovšem v této právní věci a v tomto dovolacím řízení vychází, na rozdíl od odvolacího soudu, z citovaných publikovaných právních závěrů.
Z tohoto právního důvodu nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b o. s. ř.
Shledal tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatelky také dovoláním důvodným a podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. Zrušil proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první o. s. ř.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud o nákladech řízení i včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. března 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu