ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.598.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 598/2012-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce PhDr. A. K., CSc., Krakovská 1346/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 769.234,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 251/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 325/2011-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (nečinností) exekutora JUDr. Martina Růžičky v rámci exekuce, jež byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. února 2003 a jejímž provedením byl právě jmenovaný exekutor pověřen. Tvrdí, že v důsledku nečinnosti exekutora se jeho pohledávka stala nevymahatelnou, jelikož žalobcův dlužník (povinný) byl dříve než došlo k vymožení pohledávky vymazán z obchodního rejstříku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 18 C 251/2009-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 769.234,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že usnesením ze dne 28. února 2003 Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci k uspokojení pohledávky žalobce a jejím provedením pověřil JUDr. Martina Růžičku, exekutora, který exekučním příkazem ze dne 11. dubna 2003 rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného a téhož dne provedl jejich soupis, avšak ty byly sepsány již dříve jiným exekutorem v průběhu dalšího exekučního řízení. Dále měl soud za prokázané, že exekutor následně vydal bezúspěšné exekuční příkazy k postižení jiných pohledávek povinného a žalobce nepodal poddlužnické žaloby. Usnesením ze dne 9. května 2007 pak Okresní soud ve Zlíně rozhodl o zastavení exekuce na majetek povinného, neboť ten byl vymazán z obchodního rejstříku; současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit exekutorovi jím vynaložené náklady, přičemž posledně uvedený výrok napadl žalobce odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně tak, že napadený výrok o nákladech exekutora potvrdil.
Uplatněný nárok žalobce soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). U škody, jež mají představovat zaplacené náklady exekutora, soud neshledal existenci odpovědnostního titulu, neboť rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena tato povinnost, nebylo pro nezákonnost zrušeno (či změněno), a dále zdůraznil, že ve vztahu k této škodě nelze odpovědnost státu dovozovat ani z nesprávného úředního postupu. Pokud jde o škodu, jež má odpovídat pohledávce žalobce, která se stala nevymahatelnou, neshledal soud v činnosti exekutora (v rámci nařízené exekuce) nesprávný úřední postup, neboť tento postupoval v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, když bezprostředně po nařízení exekuce vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinného (které však již byly postiženy v jiné exekuci) a následně vydal exekuční příkazy k postižení jiných peněžitých pohledávek povinného. Na ty však plněno nebylo a žalobce nepodal poddlužnické žaloby proti dlužníkům povinného. Kroky exekutora směřovaly k provedení exekuce, avšak vzhledem k nedostatku postižitelného majetku povinného nebylo možné exekuci realizovat, a nelze proto v činnosti exekutora shledat nesprávný úřední postup. Soud dále zdůraznil, že žalobce v řízení ani netvrdil (tím méně prokazoval), že povinný v době, kdy probíhala předmětná exekuce, disponoval takovým (postižitelným) majetkem, z nějž by mohla být pohledávka uspokojena. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů (ve výši 240.000,- Kč) soud žalobci nepřiznal, jelikož toto právo shledal k námitce žalované promlčené, neboť žalobce se o vzniku tvrzené nemajetkové újmy dozvěděl nejpozději dne 7. ledna 2009 (nabytí právní moci usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 5. 2007), nárok na její náhradu u žalované uplatnil (společně s nárokem na náhradu majetkové újmy) dne 14. března 2007, avšak žalobu u soudu podal až dne 31. července 2009, tj. až po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Z těchto důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 325/2011-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, považujíce je za správné. Zopakoval, že právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčené, neboť žalobce se o vzniku újmy, která vznikla do 7. ledna 2007 (správně až do 7. ledna 2009), dozvěděl nejpozději téhož dne, a jestliže žalobu u soudu podal až dne 31. července 2009, učinil tak po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). U nároku na náhradu nákladů exekuce soud zdůraznil, že jej nelze přiznat, neboť u něj chybí odpovědnostní titul (není zde nezákonné rozhodnutí). Pokud jde o náhradu nedobytné pohledávky, připomněl, že exekutor se nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť bezprostředně po nařízení exekuce vydal příkazy k postižení jiných pohledávek povinného, a to nikoliv pouze ve výši nákladů exekuce, ale ve výši celé exekuované pohledávky, přičemž s ohledem na to, že na majetek povinného bylo vedeno více exekucí, není navíc možné s jistotou určit, zda by právě tato skutečnost (tvrzený nesprávný úřední postup) měla za následek vznik majetkové újmy žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Po obsáhle rekapitulaci průběhu celé věci namítá, že exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nevydal žádný exekuční příkaz směřující k provedení nařízené exekuce, ale vydal pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce a tři exekuční příkazy vůči dlužníkům povinného o provedení exekuce přikázáním pohledávek, avšak právě a jen ve výši nákladů exekuce. Na samotnou pohledávku, pro kterou byla exekuce nařízena, exekuční příkazy nevydal, a tudíž ani nic nevymohl. Dále uvádí, že promlčecí doba ohledně práva na náhradu „škody“ není dvouletá, „ale řídí se skutečně speciálními ustanoveními (ve vztahu k obecné promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zákoníku týkající se náhrady škody) zákona č. 82/1998 Sb.“. Současně je přesvědčen, že postup exekutora, který vymohl od dlužníka částku 92.000,- Kč, kterou si ponechal na pokrytí exekučních nákladů, je v rozporu s dobrými mravy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto spatřuje jednak v odpovědi na otázku, zda se exekutor dopustí nesprávného úředního postupu nevydáním exekučních příkazů k vymožení pohledávky oprávněného, a jednak v otázce, která se týká uplatnění promlčecí doby u nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), který byl po podání dovolání (ke dni 30. července 2012) vyškrtnut ze seznamu advokátů, i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež se v dané věci aplikuje, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která vyžaduje současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2000, sešit 1, nebo jeho rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14).
Dovodil-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že se exekutor při výkonu exekuční činnosti nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť neporušil povinnosti uložené mu ustanoveními §46 a §47 zákona č. 120/2001 Sb., jelikož bezprostředně po nařízení exekuce (usnesením ze dne 28. února 2003) vydal (tři) příkazy k postižení jiných pohledávek povinného (dne 14. dubna 2003), a to nikoliv pouze ve výši nákladů exekuce, ale ve výši celé exekuované pohledávky, a ještě před tím exekučním příkazem (ze dne 11. dubna 2003) rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, je tento jeho závěr – za daných skutkových okolností – správný, exekutor se totiž bezprostředně po nařízení exekuce pokusil zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučního titulu.
Je třeba zdůraznit, že sporuje-li žalobce tento závěr, činí tak výlučně prostřednictvím námitek, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav, když tvrdí, že exekutor nevydal žádný exekuční příkaz směřující k provedení nařízené exekuce, ale vydal pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce a tři exekuční příkazy vůči dlužníkům povinného o provedení exekuce přikázáním pohledávek, avšak právě a jen ve výši nákladů exekuce. Žalobce ovšem přehlíží, že při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. mu není k dispozici dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází. Právě takový důvod však žalobce uplatňuje, když zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že exekutor bezprostředně po nařízení exekuce vydal příkazy k postižení jiných pohledávek povinného do výše celé exekuované částky. Jedná se totiž zřetelně o závěr skutkový, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav). Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci.
Nadto je vhodné ještě uvést, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) by mohl být příčinou vzniku škody tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobce „ztratil“ pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu. Pro takový závěr je ovšem významné zjištění, zda by bylo možno splnění závazku při obvyklém běhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820, sv. 25).
Právě citované závěry pak lze přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci. Žalobce totiž v tomto řízení netvrdil, a tím spíše ani neprokazoval, že by povinný v době, kdy probíhala předmětná exekuce, v níž mělo dojít k jím tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu exekutora, disponoval takovým (postižitelným) majetkem, z nějž by mohla být pohledávka při obvyklém běhu událostí uspokojena. Není proto možné uzavřít, že v případě jiného průběhu exekuce (postupu exekutora) by se žalobce uspokojení své pohledávky domohl, chybí tak další z kumulativních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi (tvrzeným) nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Pokud jde o závěr o promlčení práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je třeba úvodem připomenout, že zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje, a to buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Ustanovení §32 zákona č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení §106 odst. 1 a 2 obč. zák. vylučuje.
Právní závěry odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy ztotožnil s okamžikem pravomocného skončení exekučního řízení, přitom korespondují s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Jestliže odvolací soud dovodil, že ke dni zahájení soudního řízení o náhradu nemajetkové (i majetkové) újmy (dne 31. července 2009) bylo uplatněné právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku uplynutí šestiměsíční doby již promlčeno (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť žalobce se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl nejpozději dne 7. ledna 2009, nelze než tento jeho závěr považovat za správný.
Namítá-li dále žalobce, že postup exekutora, který si vymoženou částku ponechal na pokrytí exekučních nákladů, je v rozporu s dobrými mravy – §3 odst. 1 obč. zák., jedná se o námitky, které byly dovolatelem uplatněny až v dovolání, a jde tedy o tzv. novoty, k nimž není možno v dovolacím řízení přihlížet (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Nadto se jeví vhodným ještě dodat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, sv. 3, či usnesení téhož soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné tamtéž pod C 3761, CD 3), přičemž právě o takový případ se v posuzované věci jedná. Současně je zřejmé, že zmíněná námitka se přímo nevztahuje k žalobcem vymezené majetkové i nemajetkové újmě.
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu