ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.61.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 61/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. A. P., a 2. P. P., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2008, sp. zn. 15 Co 70/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 85/92 (žalobkyň: a/ Ing. V. Z., zastoupené advokátem, b/ H. R., zastoupené advokátem, a c/ Pharm.Dr. J. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. A. P. a 2. P. P., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnictví k nemovitostem podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
Dovolání dovolatelů se odmítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci dne 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 19. 12. 2006, č. j. 7 C 83/92-694. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že „vlastnické právo domu čp. 1 a pozemků parc. č. 33 a parc. č. 34/1 v katastrálním území V. u R., zapsaným na listu vlastnictví č. 37 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu V., katastrální pracoviště Ž., přechází na žalobkyně Ing. V. Z., H. R. a Pharm.Dr. J. G., a to každou z nich z jedné ideální třetiny“. Žalobkyním nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; také státu – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou nebyla přiznána náhrada nákladů řízení jím placených v tomto občanském soudním řízení.
O odvolání žalovaných A. P. a P. P. (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) a žalobkyně H. R. (proti výroku uvedeného rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2008, sp. zn. 15 Co 70/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 19. 12. 2006, č. j. 7 C 85/92-694, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že podaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nejsou důvodná.
Odvolací soud uváděl, že žalobkyně se v této právní věci domáhaly vyhovění nároku podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a navrhovaly, aby soud rozhodl, že na žalobkyně přechází vlastnické právo k nemovitostem, specifikovaným v jejich žalobě. Žalobkyně uváděly, že jde o nemovitosti ve vlastnictví fyzických osob a že tyto nemovitosti byly nabyty od státu, který je získal za okolností uváděných v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy, případně na základě protiprávního zvýhodnění).
Odvolací soud dále uváděl, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že žalobkyněmi uváděné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období podle zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a že žalobkyně, jako dcery původní vlastnice nemovitostí J. K., jsou tu oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly z vlastnictví státu převedeny do vlastnictví žalovaného A. P. a jeho manželky B. P. (zemřelé 25. 12. 1985, jejímž právním nástupcem z důvodu dědění je nyní i žalovaný P. P.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že původní vlastnice nemovitostí J. K. darovala v roce 1960 své nemovitosti v katastrálním území V. u R. v tísni státu za situace, kdy dlužila státu za daně i poplatky a bylo na ní požadováno darování „celého vlastnického podílu s výjimkou majetku povahy osobního vlastnictví“, tedy i obytné části zemědělské usedlosti, v níž J. K. s dětmi bydlela. Původní vlastnice nemovitostí J. K. se po smrti svého manžela v roce 1955 ocitla v tíživé situaci, kdy po odnětí polností i zemědělských strojů při nedobrém zdravotním stavu a při péči o 3 děti nemohla své zemědělské hospodářství zvládnout.
Odvolací soud se ztotožnil. i se závěrem soudu prvního stupně, že A. P. a B. P. získali nemovitosti, o něž jde v tomto řízení smlouvou z 25. 7. 1968 za cenu nižší než by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům; kupní cena tu činila částku 24.602,- Kč. V tomto soudním řízení měl soud k dispozici celkem čtyři znalecké posudky ohledně nemovitostí, které manželé P. získali v roce 1968 od státu; u všech těchto znaleckých posudků byla označena výsledná posuzovaná cena výrazně vyšší částkou, než byla cena zaplacena P. za nemovitosti získané od státu. Odvolací soud dovozoval, že v době koupě nemovitostí platná „vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastněná nemovitostí, neměla žádná konkrétní ustanovení o tom, že by ceny nemovitostí při převodu nemovitostí ze státu na občana měly být odlišné. Ke dni převodu nemovitostí na P. (tj. k 26. 7. 1968) neexistoval zákon o oceňování nemovitostí; směrnice Ministerstva financí (č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí) pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům neobsahovala podrobnou metodiku oceňování a měla spíše charakter doporučení“. Bylo tedy na znalci, který prováděl ocenění nemovitostí, aby nemovitosti prohlédl, vyhodnotil rozhodné prvky pro stanovení ceny, řádně stanovil amortizaci a zařadil nemovitosti do kvalitativních tříd. Odvolací soud tedy uváděl, že je shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že takto byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nabyty od státu v daném případě za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům.
Odvolací soud uváděl také, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně ohledně pozemků parc. č. 33 a parc. č. 34/1 v katastrálním území V. u R., které byly v tomto případě za úplatu převedeny do osobního užívání žalovaného A. P.a (a jeho manželky B. P.), že „oba pozemky spolu tvoři jeden funkční celek a proto bylo třeba rozhodnout i o přechodu těchto pozemků do vlastnictví žalobkyň“.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že tu byly splněny předpoklady ohledně přechodu nemovitostí na žalobkyně podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; odvolací soud neměl za to, že v daném případě by bylo na místě aplikovat na posouzení této právní věci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl přechod vlastnictví podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vysloven, odvolací soud proto potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 3. 10. 2008 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 23. 10. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v daném případě trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ i odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé namítali především nesprávnost posouzení tísně na straně původní vlastnice J. K. při darování nemovitostí státu. Podle názoru dovolatelů u ní nešlo „o tíseň politickou, jejíž nápravu řeší zákon č. 229/1991 Sb., nýbrž o tíseň, kterou lze nazvat tísní sociální či osudovou, která vznikla úmrtím hospodáře, otce žalobkyň, jakož i nemocí jejich matky a tím k její neschopností vést zemědělské hospodářství“; za této situace nebyla rodina schopna zaplatit daně a dědické poplatky a zahladila je až převodem majetku na stát.
Dovolatelé dále namítali, že nárok žalobkyň není uplatňován po právu, protože jsou přesvědčeni, že žalobkyně již před zahájením tohoto soudního řízení „dostaly mimosoudní restitucí za majetek převedený na stát (v roce 1956) náhradu; hodnota majetkového vyrovnání není žalovaným přesně známa, v soudním řízení nebyla o jeho výši zmínka a soudy se majetkovým vyrovnáním, poskytnutém žalobkyním, vůbec nezabývaly; žalovaní se domnívají, že vyrovnání od státu za majetek převzatý státem v roce 1956 vyřešil restituční nárok žalobkyň“.
Dovolatelé také uváděli, že „pokud se jedná o ocenění majetku J. K. při jeho převodu na stát, pak podkladem pro toto ocenění je zejména protokol o soupisu majetku pro řízení o dědictví po manželu J. K. ze dne 4. 5. 1955, vypracovaný pro dědické řízení znalcem J. M. Darovací smlouva, uzavřená s J. K. 22. 7. 1960, se týkala darování domu čp. 1 v obci V. se všemi polnostmi (30 ha), se stodolou a chlévem, a nikoli jen obytného domu a zahrádky; k rozdělení došlo až v roce 1968; původní znalecký odhad znalce Z. se tedy týkal jen obytné části zemědělské usedlosti.
Podle názoru dovolatelů bylo původní znalecké ocenění obytné části zemědělské usedlosti znalcem V. Z. provedenou podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., tedy v souladu s právními předpisy a „formou v době jeho vypracování obvyklou s použitím formuláře, který byl k těmto účelům vydán“; k popisu objektu je ve formuláři použita tabulka a z ní je stav hodnoceného objektu zřejmý. Dovolatelé mají za to, že jedině znalec Z. viděl hodnocený objekt ve stavu, v jakém se tehdy (v roce 1968) nacházel a naopak znalci, kteří vypracovali posudky v tomto soudním řízení, vynášeli své úsudku podle představ a ne podle existujícího tehdejšího stavu nemovitostí. V následných posudcích jsou také velmi značné rozdíly: jestliže např. znalci J. M. a V. Z. uváděli při ocenění přípojky vody, že nečiní ani 1 m, znalecký posudek ZÚ B. z roku 2005 a znalecký posudek VSB Ostrava uvádějí délku této přípojky až 39 m. Při ocenění přístavby k domu znalec V. Z. postupoval správně tak, že „základní opotřebení je podle původní stavby a přístavba ovlivní koeficient opotřebení podle fyzického stavu jak základní stavby, tak i přístavby.“
Kupní cena ve smlouvě z 26. 7. 1968 nebyla také kupujícími A. P. a B. P. nijak ovlivněna (např. nějakou tehdejší politickou či funkční angažovaností kupujících); dohodnutá kupní cena byla přiměřená ve srovnání s prodejem domků podstatně mladších v téže obci ve stejné době.
Ve vyjádření žalobkyně H. R. k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto vyjádření bylo zdůrazněno, že soudy obou stupňů správně posoudily otázku tísně na straně J. K., dárkyně nemovitostí státu; vyvolání tohoto stavu tísně začalo už v roce 1952, kdy K. byly Strojní a traktorovou stanicí zabrány traktor, mlátička, vlek, pluh a řezačka a v roce 1956 bylo J. K. zabráno i ostatní zbylé vybavení; v té době dlužila J. K. státu 8.000,- Kč, ale úrok ve výši 100% navýšil dluh na 32.000,- Kč; tento dluh chtěla J. K. pokrýt polnostmi, ale bylo jí sděleno, že musí darovat nemovitost jako celek včetně obytných prostor a zahrady. Restituční nároky byly ze strany žalobkyň uplatněny: 1. u STS N. V. za stroje zabavené v roce 1952, 2. u a. s. A. M. za živý a mrtvý inventář, který tuto náhradu splácel v období 1996-2006, a 3. u N. M. na M. za znehodnocení chlévů a stodol; byla poskytnuta náhrada, která nestačila ani na provedení demolice; „spor, který žalobkyně vedou ohledně nároku na náhradu za část hospodářské usedlosti trvá více jak 16 let; tato dlouhá doba „beze sporu přispěla k tomu, že se vlastně nic jiného s těmito objekty dělat nedalo než demolice; restituce byla provedena v cenách z roku 1992, jak to řešil restituční zákon č. 229/1991 Sb. Státní půdní fond Ž. a Státní statek J. žalobkyním žádnou náhradu neposkytli a ani se žalobkyněmi nejednali. Žalobkyně jsou toho názoru, že tyto restituční nároky „nemají nic společného s nárokem na navrácení domovní části usedlosti čp. 1 ve V.“ Stav tísně na straně darující J. K. je charakterizován nejlépe tím, že „J. K. byly donucena darovat veškerý mejetek, přestože na úhradu dluhu by bývalo stačilo 7 ha polí“. V tomto soudním řízení byly provedeny 4 znalecké posudky a všechny se shodovaly na tom, že cena za koupi domu manžely P. neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Žalobkyně H. R. ještě dodávala, že provoz bydlení v domě čp. 1 ve V., o jehož přechod na žalobkyně tu jde, „je zcela závislý na existenci studny ve vlastnictví žalobkyň; také odpadní vody z domu jdou do luk ve vlastnictví žalobkyň a žalovaný A. P. nemá ani vlastní přístupovou cestu k domu.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 89/92 Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou), ani z obsahu dovolání dovolatelů ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 8. 2008, sp. zn. 15 Co 70/2007 Krajského soudu v Brně, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda řešil odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. soud rozhodne na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na základě protiprávního zvýhodnění, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, III. ÚS 171/96 (uveřejněným pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že „zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitostem přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.“
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku smlouvy o darování nemovitosti, uzavřené v tísni.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno (na str. 48/126/), že k ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. lze poukázat na výklad pojmu tíseň, jak je obsažen pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek na str. 138/272/.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: „Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozsušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 50/128/), že rozpor s tehdy platnými předpisy (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhlášky č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhlášky č. 73/1964 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno (na str. 123/257/), že návrh původního vlastníka (popřípadě jeho právního nástupce, srov. §4 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb.) ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. může být uplatněn jen tehdy, nebyla-li již původnímu vlastníku poskytnuta náhrada za tuto nemovitost podle ustanovení §11 odst. 1 a 3 i ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy náhrada poskytovaná státem, pozemkovým fondem).
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že z těchto ustanovení právního předpisu i z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů vycházel ve svém rozsudku z 26. 8. 2008 (sp. zn. 15 Co 70/2007 Krajského soudu v Brně) i odvolací soud, který neposuzoval projednávanou právní věc podle jiných (nedopadajících) ustanovení právních předpisů a ani se při aplikaci a výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. neodchyloval od citovaných právních závěrů z publikované soudní judikatury. Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. řešení některé právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné.
U dovolání nepřípustného pak již dovolacímu soudu nenáleží (srov. §241 a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“) posuzovat opodstatněnost dovolateli uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jsou v dovolání uplatněny námitky neúplného zjištění skutkového stavu a údajného nesprávného hodnocení důkazů, je třeba v řízení o dovolání vycházet rovněž z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly uvedeny tyto právní závěry: Ani vadná nebo neúplná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou okolnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Vzhledem k těmto všem uvedeným okolnostem přikročil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní H. R. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobkyněmi uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu