ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.677.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 677/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V. C., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9. 6. 2006, sp. zn. 22 Co 793/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 1/2004 (dříve sp. zn. 7 C 858/97) (žalobkyně Mgr. M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. C., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 10. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 10. 8. 2004, č. j. 9 C 1/2004-146. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému „ve prospěch žalobkyně“ vyklidit část pozemku parc. č. 95/2 (zastavěné plochy), odpovídající dílci „a“ pozemku parc. č. 95/1 (zastavěné plochy), oddělenému geometrickým plánkem č. 100924-047, vyhotoveným Geodézií B., státním podnikem, dne 24. 1. 1990, a pak sloučenému s pozemkem parc. č. 95/2 v katastrálním území T. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení částkou 8.575,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu z 9. 6. 2006, sp. zn. 12 Co 793/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 10. 8. 2004, č. j. 9 C 1/2004-146, změněn tak, že žalovaný V. C. je povinen vyklidit část pozemku parc. č. 95/2 (zastavěné plochy), zapsaného na listu vlastnictví č. 5246 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro V., odpovídající dílci „a“ pozemku parc. č. 95/1, oddělenému geometrickým plánem č. 100924-047, vyhotovenému Geodézií B., s. p., dne 24. 1. 1990 a posléze sloučenému s pozemkem parc. č. 95/2. Odvolací soud vyslovil dalším výrokem svého rozsudku, že „geometrický plán č. 100924-047, vyhotovený Geodézií B., s. p., dne 24. 1. 1990, je nedělenou součástí tohoto rozsudku“. Žalovanému V. C. bylo uloženo nahradit žalobkyni Myrně Skálové náklady řízení ve věci sp. zn. 9 C 1/2004 (dříve sp. zn. 7 C 858/97), a to částkou 8.575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud především poukazoval na to, že v této právní věci bylo již rozhodováno o dovolání žalobkyně rozsudkem dovolacího soudu z 18. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu. V tomto rozsudku dovolací soud nepokládal za správný názor odvolacího soudu, že předmětem dohody o vydání nemovitosti, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 7. 11. 1991, byl pozemek parc. č. 95/1 v T. nikoli v původním rozsahu (tedy v rozsahu v jakém dříve tento pozemek přešel na základě kupní smlouvy z 19. 4. 1973 na stát), ale v jeho změněné výměře, a to o tu část (s výměrem 108 m2), která byla oddělena geometrickým plánem č. 100924-047, vyhotoveným Geodézií B., s. p., dne 24. 1. 1990, a ohledně níž bylo současně právo hospodaření převedeno hospodářskou smlouvou z 2. 2. 1990 na tehdejší Městský národní výbor v T. Dovolací soud v této souvislosti ve svém rozsudku z 18. 12. 2003 zdůraznil, že úmysl původních vlastníků směřoval k uplatnění nároku na vrácení nemovitosti v rozsahu, jaký byl původně vymezen v kupní smlouvě z 19. 4. 1978. Odvolací soud pak dále poukazoval i na to, že dovolací soud ve svém rozsudku z 18. 12. 2003 také konstatoval, že k platnosti hospodářské smlouvy z 2. 2. 1990 (o převedení práva hospodaření k nemovitému majetku) bylo třeba splnění podmínek vymezených v ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1998 Sb., o hospodaření s národním majetkem, přičemž z obsahu hospodářské smlouvy z 2. 2. 1990 nevyplývá splnění podmínek některého z přípustných důvodů převodu sporného pozemku podle tohoto ustanovení. Těmito právními závěry, obsaženými ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, byly pak soudy obou stupňů v dalším řízení vázány.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 10. 8. 2004, č. j. 9 C 1/2004-146, však přesto dospěl k právnímu závěru, že hospodářská smlouva z 2. 2. 1990 není v daném případě neplatná ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) bez ohledu na objasnění otázky splnění podmínek v ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1998 Sb.
Odvolací soud naproti tomu jednak poukazoval na právní názor dovolacího soudu ohledně nenaplnění podmínek, vymezených v ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1998 Sb., a jednak konstatoval, že důvodem neplatnosti (srov. §24 odst. 1 dříve platného hospodářského zákoníku) tu byla u hospodářské smlouvy z 2. 2. 1990 skutečnost neprokázání nezbytného předpokladu ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Podle tohoto ustanovení byl přebytečný jen ten národní majetek, který organizace trvale nepotřebovala k plnění svých úkolů. Za přebytečnou se považovala ta část majetku, která přesahovala rozsah přiměřený potřebám organizace. Neupotřebitelný byl národní majetek, který pro své úplné opotřebení nebo poškození, zastaralost nebo nehospodárnost v provozu nemohl již sloužit svému účelu. Za neupotřebitelné základní prostředky se považovaly též budovy a stavby, které nebylo možné přemístit a které bylo třeba odstranit v důsledku plánované výstavby, přestavby nebo rozšíření objektu.
Odvolací soud poukazoval i na to, že o tom, že je národní majetek přebytečný nebo neupotřebitelný, rozhodoval vedoucí organizace nebo jím pověřený jiný vedoucí pracovník organizace, případně na návrh jím zřízené komise jako poradního orgánu. Tento vedoucí pracovník organizace nebo jiný vedoucí pracovník rozhodoval současně i o způsobu, jak bude s přebytečným majetkem nebo s neupotřebitelným majetkem naloženo (§7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.). V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí vedoucího organizace nebo jím pověřeného jiného vedoucího pracovníka muselo mít písemnou formu. Nesplnění tohoto předpokladu (písemné formy rozhodnutí) mělo za následek neplatnost případného převodu přebytečného nebo neupotřebitelného národního majetku (§26 tehdy platného hospodářského zákoníku).
Podle názoru odvolacího soudu nebylo v tomto soudním řízení prokázáno, že by tu došlo k uplatnění nezbytného předpokladu, tj. k rozhodnutí vedoucího pracovníka tehdejšího Okresního podniku místního hospodářství, s. p., v T. v písemné formě.
Při posuzování toho, co bylo v daném případě předmětem darovací smlouvy z 19. 12. 1991, uzavřené mezi rodiči žalobkyně a žalobkyní, vycházel odvolací soud z právního závěru, obsaženého v rozsudku dovolacího soudu z 18. 12. 2003 (28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu), a měl tedy za to, že záměrem dárců tu bylo převést na žalobkyni nikoli pozemek parc. č. 95/1 v katastrálním území T. v jeho zmenšené míře, nýbrž se zahrnutím sporné čísti pozemku parc. č. 95/2 v tomto katastrálním území.
Odvolací soud tedy odlišně od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je žaloba žalobkyně důvodná, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil (podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) a žalobě žalobkyně vyhověl (když pouze ze žalobního návrhu žalobkyně nepokládal za opodstatněná slova „…. ve prospěch žalobkyně, jako vlastnice části nemovitosti ….“). Odvolací soud měl dále za to, že jeho výrok, týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, původního řízení odvolacího, řízení před soudem dovolacím a nového řízení před soudy obou stupňů, se opírá o ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i o ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 16. 1. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu v Třebíče dne 2. 2. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 9. 6. 2006, sp. zn. 12 Co 793/2004 Krajského soudu v Brně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení před odvolacím soudem. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že se „nadále co do řešení skutkových i právních otázek ztotožňuje s rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči s 19. 1. 1999, č. j. 7 C 858/97-30, a Krajského soudu v Brně z 13. 6. 2001, sp. zn. 12 Co 320/96, která ovšem byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 18. 12. 2003, 28 Cdo 271/2003“.
Ohledně existence vady řízení, jako dovolacích důvodu, uplatněného v jeho dovolání, dovolatel vyslovoval svůj názor, že k této vadě „došlo již v předchozím dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu“, když totiž dovolací soud připustil dovolání žalobkyně, přičemž je měl, podle názoru dovolatele, odmítnout. Dovolatel vychází totiž z toho, že dovolacím soudem zrušená rozhodnutí soudů obou stupňů z roku 1999 a z roku 2001 „byla zcela shodně založena na zjištění, že předmětem darovací smlouvy z 19. 12. 1991, uzavřené mezi žalobkyní a jejími rodiči, jakož i jí předcházející dohody o vydání nemovitostí ze 7. 11. 1990, je pozemek parc. č. 95/1 v T. ve „ztenčeném“ rozsahu 423 m2, neobsahující dříve oddělený a žalovaným odkoupený dílec „a“ uvedeného pozemku“. Žalovaný tedy nadále považuje za podstatnou otázku, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětnému dílci „a“ na základě darovací smlouvy z 19. 12. 1991 a zda uvedený dílec byl předmětem dohody o vydání věci, která darovací smlouvě předcházela, přičemž dovolatel je toho názoru, že předmětem darovací smlouvy i dohody o vydání nemovitosti byla pouze parcela č. 95/1 v T. ve stavu ke dni sepsání těchto úkonů, tj. zmenšená o dílec „a“. Podle názoru dovolatele povinná osoba při vydání nemovitosti rodičům žalobkyně nikdy takový „záměr“, jaký předpokládá odvolací soud, neměla, neboť věděla, že část pozemku před jeho vydáním převedla; tehdejší povinná osoba věděla, že vydává pozemek v rozsahu uvedeném v evidenci nemovitostí a sama platnost předchozího převodu dílce „a“ nikdy nezpochybnila a důvod zpochybnit jej neměla, protože jí také nebylo nic známo o jakékoli neplatnosti nebo zpochybnění převodu v době vydání nemovitosti rodičům žalobkyně.
Dovolatel také namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy a o neexistenci jeho vlastnického práva k dílci „a“ pozemku parc. č. 95/1 v katastrálním území T., když totiž dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně „přehodnotil“ v tomto směru výslechy svědků, kteří existenci rozhodnutí ohledně přebytečného nebo neupotřebitelného národního majetku v daném případě potvrdili.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby dovolací soud toto dovolání zamítl jako nedůvodné. Podle názoru žalobkyně dovolatel jednak žádnou vadu řízení v této právní věci nevytýká (pouze polemizuje s právním názorem odvolacího i dovolacího soudu) a jednak pomíjí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí správně dovodil, že v daném případě nebylo vydáno rozhodnutí vedoucího organizace nebo jím pověřeného vedoucího pracovníka v zákonem předepsané písemné formě o tom, že by dílec „a“ pozemku parc. č. 95/1 v katastrálním území T. byl přebytečným nebo neupotřebitelným národním majetkem, když vydání takového rozhodnutí bylo zákonnou podmínkou platnosti a závaznosti hospodářské smlouvy z 2. 2. 1990 o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně tohoto dílce „a“ pozemku parc. č. 95/1 v katastrálním území T
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního rádu), ale také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).
Ve vztahu k aplikaci ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vycházel dovolací soud z výkladu obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o nesprávný postup v řízení (o vadu v řízení) jde tehdy, jestliže se tento nesprávný postup projevil v průběhu řízení (např. při nesprávném obeslání účastníka řízení k jednání před soudem) a nikoli až při rozhodnutí soudu. O takovou vadu v řízení v daném případě nepochybně nešlo.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo jestliže si soud použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě ovšem odvolací soud při právním posouzení věci postupoval v souladu s ustanovením §243d odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se správně cítil být vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v této právní věci ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 18. 12. 2003 (28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu).
V uvedeném rozsudku dovolacího soudu byly v jeho odůvodnění zaujaty tyto právní závěry:
Předmětem převodu majetku rodičů žalobkyně na stát na základě kupní smlouvy uzavřené 19. 4. 1978 byla nepochybně parcela č. 95/1 v katastrálním území T. v původní neztenčené výměře. V souvislosti s uplatněním nároků původních vlastníků podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je právně významné, že tito původní vlastníci požadovali navrácení nemovitosti od povinné osoby ve stejném rozsahu, jaký byl dříve popsán ve zmíněné smlouvě ze dne 19. 4. 1973. Následnou dohodou o vydání věcí ze dne 7. 11. 1991 došlo k vydání původně prodaných nemovitostí ze strany povinné osoby. V souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. se v této dohodě zavázali původní vlastníci vrátit celou kupní cenu 88.182,- Kč. Z této dohody o vydání nemovitostí neplyne, že by byly předmětem vydání jiné nemovitosti, zejména pozemky ve zmenšené výměře, než které dříve právní předchůdci žalobkyně převedli na stát. Z žádného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ani občanského zákoníku, nelze dovodit, že by esenciální náležitostí předmětu vydání u nemovitosti byl údaj o výměře pozemků, které byly předmětem vydání. Z uvedeného vyplývá předběžný závěr, že úmysl původních vlastníků nemovitostí směřoval k uplatnění nároku na vrácení nemovitosti v rozsahu, jak byl původně vymezen v kupní smlouvě z 19. 4. 1978.
Pokud sporný díl „a“, oddělený od pozemku parc. č. 95/1 v katastrálním území T., přešel, jak uvádí žalovaný, uzavřením hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem, kterou předávající Okresní podnik místního hospodářství, s. p., T. převedl majetek na tehdejší Městský národní výbor v T., bylo k platnosti takového převodu třeba splnění podmínek uvedených v §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; výčet přípustných důvodů převodů vlastnictví (respektive práva hospodaření), uvedený v citovaném ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb., je taxativní. Rozpor s uvedenou vyhláškou by představoval neplatnost hospodářské smlouvy ve smyslu ustanovení §24 hospodářského zákoníku (ve znění vyhlášeném pod č. 80/1989 Sb.). Také případná neplatnost převodu části národního majetku by tu svědčila pro závěr, že předmětem vydání nemovitostí podle dohody z 7. 11. 1991 byl pozemek parc. č. 95/1 v katastrálním území T. v původní nezměněné výměře.
Dovolací soud ve svém rozsudku z 18. 12. 2003(28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu) pak posléze uváděl, že „posouzení toho, zda oprávněné osoby (rodiče žalobkyně) platně převedly darovací smlouvou z 19. 12. 1991 nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) v plném rozsahu na žalobkyni, vyžaduje ještě dalšího doplnění dokazování“.
Další průběh řízení před soudy obou stupňů po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepřinesl v rámci doplněného dokazování jiná zjištění, která by měnila právní závěry dovolacího soudu zaujaté v citovaném rozsudku z 18. 12. 2003. Dovolací soud proto nemá důvod k odlišným právním závěrům v tomto dalším dovolacím řízení a k jinému rozhodnutí o dovolání dovolatele z 5. 1. 2007 ve srovnání i s rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovoláním dovolatele. Ve svém dovolání z 5. 1. 2007 dovolatel vznášel námitky proti „posouzení pro rozhodnutí ve věci samé rozhodného skutkového zjištění ohledně předmětu převodu darovací smlouvy z 19. 12. 1991 a dohody o vydání nemovitostí ze 7. 11. 1991“; směřovalo proto toto dovolání v podstatě proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a proti hodnocení důkazů, provedenému těmito soudy ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení občanského soudního řádu o důvodech, pro které lze podat dovolání“ (viz nyní zejména ustanovení §241a o. s. ř.), a také, že „dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu)“, které soudům náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Byl tu také zaujat právní závěr, že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, zejména pokud jde o právní závěry vplývající v daném případě z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 18. 12. 2003 (28 Cdo 271/2003 Nejvyššího soudu), jakož i o právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud i v rozhodnutí o dovolání dovolatele z 5. 1. 2007 vycházel, neshledal dovolací soud u přípustného dovolání dovolatele také důvodnost tohoto dovolání v tom smyslu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu zrušeno jako nesprávné. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, uvádějícímu údaje, které v podstatě byly již uplatněny v procesních vyjádřeních žalobkyně, učiněných v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu