ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.685.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 685/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. M. , a b) L. V. , zastoupených Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, o zaplacení částky 8.155.821,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 373/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2011, č. j. 11 Co 94/2011-194, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2011, č. j. 11 Co 94/2011-194, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení žalované částky s tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 136/92 jim byly (na základě nároku jejich právních předchůdců) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydány do rovnodílného podílového spoluvlastnictví v žalobě specifikované nemovitosti. Šlo o slévárnu, sklady, zámečnickou dílnu, jídelnu, vrátnici atd. Než byly uvedené nemovitosti vydány žalobcům, byly ve vlastnictví státu. V době uplatnění práva na jejich vydání (18. 9. 1991) měl právo hospodaření Městský investorský útvar (dále též „MIÚ“) coby příspěvková organizace zřízená Statutárním městem Ostrava. Od 1. 1. 2001 s nemovitostmi hospodařil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „Úřad“). V září 1991 byly stavby provozuschopné a byly využívány především ke skladování, výroba zde byla ukončena v roce 1988. Uvedené stavby byly v roce 1991 zasklené, s dveřmi, byly uzamykatelné, nezatékalo do nich, neměly promáčené či zvlhlé zdivo, propadlé stropy ani zřícené části střech. Stavba slévárny byla dána do užívání v roce 1911, po požáru v roce 1930 byla kompletně zrekonstruována. Ostatní stavby byly dány do užívání v roce 1935. Žalobci tvrdili, že stát jako vlastník a organizace hospodařící s předmětnými nemovitostmi, tedy MIÚ a Úřad, s nimi od září 1991 do skončení restitučního řízení v roce 2008 nenakládaly s péčí řádného hospodáře. Stavby nebyly udržovány, v důsledku čehož zchátraly a v roce 2008 splňovaly kritéria pro demolici. Slévárna byla bez střešní konstrukce, jež se propadla na podlahu, chyběla část svislých konstrukcí, dveřní a okenní výplně, v důsledku povětrnostních vlivů korodovaly ocelové prvky stavby, dřevěné konstrukce byly ztrouchnivělé, na podlaze se nacházely náletové porosty. V obdobném stavu se nalézaly i ostatní stavby. Neprováděním údržby ze strany žalované došlo ke ztrátě hodnoty předmětných budov. Žalobcům tak vznikla škoda, kterou vyčíslili prostřednictvím znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Císařem, a sice tak, že částka 1.805.490,- Kč představuje rozdíl mezi hodnotou nemovitostí v roce 1992 a v roce 2008, a částka 6.350.331,- Kč představuje náklady na demolici staveb a odvoz suti, které prozatím neproběhly.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, č. j. 82 C 373/2009-79, zamítl žalobu v části, již se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 3.175.165,50 Kč s přísl. (výroky I. a II.), rozhodl, že nárok žalobců na náhradu škody vzniklé neprováděním základní údržby na předmětných nemovitostech v době od 18. 9. 1991 do 11. 4. 2008 je vůči žalované dán (výrok III.), a výrok o náhradě nákladů řízení zůstavil rozsudku konečnému (výrok IV.). Soud prvního stupně vzal mimo jiné za prokázáno, že předmětné nemovitosti byly znárodněny v roce 1953 a v následujícím období byly vlastnictvím Československé republiky, přičemž právo hospodaření náleželo v období od 1. 7. 1990 MIÚ, který byl do 22. 11. 1990 rozpočtovou organizací města Ostravy a následně příspěvkovou organizací, přičemž zřizovatelem bylo Statutární město Ostrava. MIÚ zanikl dne 31. 5. 2001 rozhodnutím Statutárního města Ostravy. Právní předchůdci žalobců uplatnili nárok na vydání zmíněných nemovitostí opřený o ust. §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dne 18. 9. 1991. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007, č. j. 29 C 136/92-351, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2007, č. j. 8 Co 623/2007-391, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2007, včetně opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, č. j. 29 C 136/92-400, jež nabylo právní moci dne 11. 4. 2008, a opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2008, č. j. 8 Co 623/2007-404, které nabylo právní moci dne 4. 3. 2008, byly označené budovy a pozemky vydány žalobcům do rovnodílného podílového spoluvlastnictví. Žalobci byli zapsáni jako vlastníci specifikovaných nemovitostí záznamem katastrálního úřadu v dubnu 2008. V rámci restitučního řízení byl Ing. Surým vypracován znalecký posudek, z nějž bylo zjištěno, že všechny relevantní stavby splňují podmínky demolice. Dne 30. 6. 1988 se dle zápisu o jednání o vyklizení staveniště pro výstavbu silničního nadjezdu na ulici Revoluční v Ostravě sešli zástupci organizace Báňské strojírny a MIÚ, kteří projednali, že v souvislosti s uvedenou stavbou dojde k demolici objektů, o něž se jedná v tomto řízení. Právní předchůdkyně žalobců dopisem ze dne 19. 3. 1991 adresovaným MIÚ žádala o okamžité zastavení všech bouracích prací na předmětných budovách. Dle sdělení MIÚ ze dne 21. 6. 1991 byly demoliční práce zastaveny. ÚMOb Moravská Ostrava sdělil, že nemá k dispozici demoliční rozhodnutí ze dne 18. 9. 1990, sp. zn. Výst. R 629/90, ani příslušný stavební spis. Žalovaná učinila nesporným, že v období od 1. 1. 2001 do dubna 2008 neprováděla na předmětných nemovitostech údržbu, kontrolu či ostrahu, a netvrdila, že by je prováděla v období od září 1991 do prosince 2000. V roce 1991 byly všechny výše uvedené stavby v provozuschopném stavu.
Vzhledem ke složitosti projednávané věci soud prvního stupně přistoupil k tomu, že v souvislosti s náhradou škody vzniklé neprováděním údržby předmětných staveb rozhodl nejdříve o základu předmětu řízení, zatímco ohledně požadavku na zaplacení nákladů dosud neprovedené demolice a odvozu suti měl za to, že lze rozhodnout rozsudkem konečným. V dané věci soud aplikoval ust. §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.), a ust. §3, §4 a §9 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že oprávněnými osobami ve smyslu ust. §3 a §9 zákona č. 87/1991 Sb. jsou žalobci (respektive jejich právní předchůdkyně) a osobou povinnou ve smyslu ust. §4 odst. 1 a §9 odst. 1 citovaného zákona je stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona předmětné stavby držely (spojka „nebo“ je zde podle názoru soudu prvního stupně ve významu slučovacím). Je nerozhodné, zda a které organizaci stát v minulosti svěřil právo hospodaření s předmětnými stavbami, protože z rozhodnutí vydaných v rámci restitučního řízení i z nesporných tvrzení účastníků je zřejmé, že v období let 1953 až 2007 byl vlastníkem nemovitostí stát. Žalobci byli jako jejich vlastníci zapsání teprve v roce 2008, dříve s předmětnými nemovitostmi nemohli disponovat. Stát je tedy třeba považovat za osobu odpovědnou za případnou škodu vzniklou na vydávaných nemovitostech. K devastaci staveb došlo v letech 1991 až 2008 v důsledku toho, že stát jako jejich vlastník na nich neprováděl žádnou údržbu, objekty nekontroloval ani nestřežil. Ke škodě tak došlo zaviněním státu. V daném případě žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle nějž byla povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, i obecnou prevenční povinnost ve smyslu ust. §415 obč. zák. Příčinnou souvislost soud prvního stupně dovodil na základě provedených důkazů, a to srovnáním stavu předmětných nemovitostí v roce 1991 a v roce 2005. Uzavřel, že právo na náhradu škody je v naznačeném rozsahu dáno, přičemž odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003. Ohledně vznesené námitky promlčení dospěl soud k závěru, že subjektivní promlčecí doba sice uplynula před podáním žaloby, avšak to bylo způsobeno tím, že stát předmětné nemovitosti žalobcům nevydal dobrovolně, a také délkou restitučního řízení. Za těchto okolností je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Nebyla shledána důvodnou ani námitka žalované, že byla plánována demolice předmětných staveb, neboť v řízení nebyla prokázána existence demoličního rozhodnutí vztahujícího se k dotčeným nemovitostem, byť zástupci zmíněných organizací před rokem 1989 o případné demolici jednali a právní předchůdci žalobců proti ní brojili. Pouhé úvahy bez existence příslušného demoličního rozhodnutí nezbavovaly vlastníka povinnosti pečovat o předmětné stavby s péčí řádného hospodáře. Důvodem zamítnutí žaloby v části, v níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 3.175.165,50 Kč s přísl., byla skutečnost, že žalobcům dosud škoda v daném rozsahu nevznikla, protože náklady uvažované demolice a odvozu suti dosud nebyly uhrazeny. Žalobci sice zřejmě budou muset k demolici staveb přistoupit, avšak dosud tak neučinili a nelze předjímat, zda a jaké výdaje v tomto směru vzniknou.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 11 Co 94/2011-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 4.077.910,50 Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, avšak odvolání žalobců nikoliv. Konstatoval, že v roce 1990 byly předmětné stavby a pozemky převedeny z organizace OKD koncern Ostrava, BASTRO k. p. na MIÚ. Obrana žalované spočívá v tom, že v dané lokalitě se dle územního plánu výrobní areál již vůbec neměl nacházet, byla určena k jiným než výrobním účelům a stát jako tehdejší vlastník neměl důvod předmětné budovy udržovat. Jejich údržba by naopak znamenala nehospodárné vynakládání finančních prostředků státu na údržbu objektů, které již neplnily svůj původní účel. Odvolací soud konstatoval, že každý z žalobců uplatnil jediný nárok plynoucí z tvrzeného porušení povinnosti státu ve smyslu ust. §9 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž tento nárok není možno dělit tak, jak to učinil soud prvního stupně. Základ nároku je jeden a představuje jej rozdíl mezi hodnotou staveb v roce 1992 ve výši 1.805.490,- Kč a jejich nulovou hodnotou v roce 2008 a dále částka odpovídající nákladům na demolici těchto zchátralých staveb ve výši celkem 6.350.331,- Kč. Nemělo tak být rozhodováno částečným rozsudkem (výroky I. a II.), nýbrž pouze mezitímním rozsudkem mělo být rozhodnuto, zda je nárok žalobců na náhradu škody dán či nikoliv. Z rozhodnutí Národního výboru města Ostravy, odboru výstavby, územního plánování a architektury ze dne 18. 1. 1989, č. 17/89, bylo zjištěno, že MIÚ podal návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby „Velká oprava nadjezdu na ulici Revoluční“. Uvedený odbor vydal rozhodnutí o umístění stavby (fotokopie tohoto rozhodnutí se nachází ve stavebním spisu „Silniční nadjezd Revoluční“, originál ani doručenky dohledány nebyly). K využití pro stavbu byla nabídnuta plocha BASTRA, na níž prozatím stojí předmětné budovy, které se v rámci této stavby budou bourat. Zpochybňují-li žalobci existenci citovaného rozhodnutí, resp. jeho právní moc, je podle názoru odvolacího soudu takové tvrzení zavádějící, neboť uvedená stavba byla vybudována, takže zpochybnění existence rozhodnutí o umístění stavby neobstojí. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že v konečném důsledku nebyly budovy, o které se v řízení jedná, stavbou dotčeny. V roce 1990 bylo zažádáno o demolici předmětných budov, v roce 1992 už bylo zřejmé, že se stavby budou vydávat restituentům. Z toho důvodu nedošlo k předpokládané demolici. Z návrhu územního plánu města Ostravy platného od roku 1985 do roku 1994 a z mapy územního plánu odvolací soud zjistil, že předmětná oblast je zde vyznačena jako území částečně pro technické služby, sklady a výrobu místního hospodářství, částečně pro bytové vícepodlažní domy. Z územního plánu města Ostravy platného od roku 1994, mapy tohoto územního plánu a dalších map bylo zjištěno, že příslušná oblast je určena pro občanskou vybavenost. Nebyla prokázána existence rozhodnutí o odstranění stavby, které by se týkalo předmětných budov.
Oprávněné osoby uplatnily po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nárok na vydání předmětných nemovitostí, osoba povinná (MIÚ) tedy věděla o vzneseném nároku a svědčila jí povinnost nakládat s věcmi s péčí řádného hospodáře. Nemovitosti se však nacházely na území dotčeném fakticky rozsáhlou dopravní stavbou a před rokem 1991 bylo uvažováno o jejich zbourání. Od roku 1994 byla uvedená oblast vyčleněna pro občanskou vybavenost. Vzhledem k probíhající stavbě nadjezdu neměl stát (tehdy MIÚ) důvod budovy zachovávat ve funkčním stavu. Podle názoru odvolacího soudu si lze těžko představit, že povinná osoba bude budovy zabezpečovat proti povětrnostním vlivům, jinému poškození, topit v nich a uchovávat je funkční, jestliže se jednalo o průmyslové budovy, které v daném území od roku 1994 neměly opodstatnění. Tvrzení žalobců, že mohlo být požádáno o změnu účelu stavby a po určité přestavbě mohly budovy sloužit jako občanská vybavenost, považuje odvolací soud za nepřiléhavé. Jednalo se o budovy postavené v letech 1930 až 1935, které byly do roku 1991 užívány ke svému původnímu účelu. Dnešní nároky kladené na budovy občanské vybavenosti z hlediska funkce a komfortu jsou vysoké, takže lze podle mínění odvolacího soudu těžko přijmout myšlenku, že by budovy průmyslového typu, šedesát let využívané k průmyslové výrobě, mohly být přestavěny na stavby občanské vybavenosti. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že na povinné osobě nebylo možné požadovat, aby předmětné budovy udržovala s péčí řádného hospodáře tak, aby mohly být v tom stavu, v jakém se nacházely v roce 1991 (resp. 1992), vydány oprávněným osobám v roce 2008. Povinná osoba tak neporušila ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nárok žalobců na náhradu škody dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují ve změně rozsudku soudu prvního stupně, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zrekapitulovali skutkové i právní závěry odvolacího soudu. Vyjádřili své přesvěčení, že „právní posouzení učiněné odvolacím soudem reflektuje nedůstojné pokračování porušování majetkových práv restituentů“. Za nesprávný pokládají jeho závěr, že povinná osoba neporušila povinnost dle ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Znění tohoto ustanovení je totiž zcela jednoznačné v tom, že povinným osobám ukládá povinnost až do vydání věcí oprávněné osobě nakládat s nimi s péčí řádného hospodáře. Zákon nepřipouští žádnou výjimku z této povinnosti. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku formálně uvádí, že dospěl k závěru, že povinná osoba neporušila povinnost podle citovaného ustanovení, ve skutečnosti však dovodil, že nebylo možno od ní požadovat, aby předmětné budovy udržovala s péčí řádného hospodáře. Takovou výjimku však zákon nepřipouští. Skutečnost, že existovalo územní rozhodnutí z roku 1989, které řešilo plánovanou dopravní stavbu (nebylo však prokázáno, že by toto rozhodnutí vůbec nabylo právní moci a ani nebyl doložen jeho originál), však ještě neznamenala, že taková stavba vůbec vznikne. Stavba zamýšlená územním rozhodnutím nakonec nikdy zbudována nebyla a dopravní situace v dané lokalitě je v současnosti řešena zcela jinak. Po uplatnění restitučního nároku a zastavení přípravy plánované stavby muselo být povinné osobě jasné, že s budovami musí nakládat s péčí řádného hospodáře. Stát a MIÚ nemohly dopředu vědět, jak dopadne soudní řízení o vydání nemovitostí, a naopak musely počítat i s tím, že skončí ve prospěch žalobců. Pokud zmíněné subjekty nechtěly s budovami nakládat s péčí řádného hospodáře, měly možnost zbavit se tohoto břemena tím, že by uzavřely dohodu o vydání nemovitostí restituentům, což však neučinily. Od roku 1994 již zmíněný nadjezd nebyl plánován v původním rozsahu. Ani skutečnost, že územní plán nejdříve v dané oblasti počítal s budovami pro lehký průmysl a následně pro občanskou vybavenost, sama o sobě ani ve spojitosti s plánovanou stavbou nadjezdu neznamená, že se povinné osoby zprostily povinnosti dle ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. I když se v tomto případě jednalo o budovy alespoň šedesát let staré, byly provozuschopné a až do roku 1991 byly hlídány a opravovány. Je přitom na vlastníkovi budov, jak s nimi naloží. Nelze však paušálně říci, že by nebylo možné změnit účel jejich užívání, jak dovodil odvolací soud. I staré budovy lze zmodernizovat a přestavět, což může být sice ekonomicky nákladné, ale záleží to zcela na rozhodnutí vlastníka. Pokud by se navíc povinné osoby začaly o budovy starat alespoň v roce 1994, kdy už bylo jasné, že nadjezd podle původního plánu nevznikne, nemuselo dojít k jejich zchátrání do stavu, v němž se nacházely v roce 2008. Ve svém důsledku budou muset podle napadeného rozhodnutí demolici budov zaplatit sami dovolatelé, což je podle jejich názoru v rozporu s dobrými mravy. Žalobci jsou též přesvědčeni, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že s ním nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za správné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř. nebo, zda postupoval podle ust. §219 o. s. ř., případně podle ust. §219a a §221 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1877 a násl.). Soud prvního stupně žalobu zamítl v části, již se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 3.175.165,50 Kč s přísl. coby nákladů demolice, a naopak rozhodl, že nárok žalobců na náhradu škody vzniklé neprováděním základní údržby na předmětných nemovitostech v době od 18. 9. 1991 do 11. 4. 2008 je vůči žalované dán. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ tak, že zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 4.077.910,50 Kč s přísl. Z uvedeného je zřejmé, že zatímco, pokud jde o požadavek žalobců na náhradu škody spočívající ve znehodnocení předmětných nemovitostí, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně skutečně změnil, a dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu je tak přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jde-li o právo žalobců na náhradu škody spočívající v nutnosti zaplatit náklady demolice, oba soudy žalobu zamítly, a odvolací soud tak v materiálním smyslu potvrdil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti naposled zmíněné části rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným pouze za splnění předpokladů ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy zejména při shledání zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se nejdříve bude zabývat tou částí dovolání, jejíž přípustnost může být dovozena toliko z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud ve svém rozsudku dopěl k závěru, že na povinné osobě nebylo možné požadovat, aby předmětné budovy udržovala s péčí řádného hospodáře, a že tato neporušila ust. §9 zákona č. 87/1991 Sb. S takovým právním posouzením se však dovolací soud nemůže ztotožnit. Citovaný zákon nepřipouští z pravidla, obsaženého v citovaném ustanovení, jakoukoliv výjimku. Argumentoval-li odvolací soud tím, že na uvedených pozemcích měla stát podle plánů z konce 80. let rozsáhlá dopravní stavba, je třeba zdůraznit, že tato stavba byla zjevně uskutečněna v jiném rozsahu, než bylo původně plánováno, a předmětné budovy jí zůstaly nedotčeny. Bylo by tedy absurdní z předchozího záměru postavit na místě dotčených budov silniční stavbu, která byla nakonec umístěna jinam, dovodit zproštění povinnosti předvídané v ust. §9 zákona č. 87/1991 Sb. Práce na stavbě nadjezdu byly zastaveny právě proto, že bylo známo, že ohledně příslušných nemovitostí byl uplatněn restituční nárok. Do chvíle, než by byly vlastnické vztahy postaveny najisto, nemohla žalovaná předpokládat, že bude moci stavbu dokončit bez ohledu na zájmy oprávněné osoby. Musela být si za daných okolností vědoma toho, že ji stíhá povinnost nakládat s vydávanými věcmi s péčí řádného hospodáře, s níž se dozajista neslučovalo zbourání předmětných budov, ale ani jejich neudržování, a že pokud by k vydání nemovitostí došlo a stále by zde byl záměr vybudovat na jejich místě dopravní stavbu, muselo by dojít k odkoupení nemovitostí nebo k jejich vyvlastnění v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ust. §128 odst. 2 obč. zák. a částí čtvrtou tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Výše nastíněný argument odvolacího soudu navíc zcela postrádá smysl od okamžiku, kdy se stalo zjevným, že dopravní stavba bude vyřešena jiným způsobem a nedotkne se předmětných budov.
Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že povinnost zakotvenou v ust. §9 zákona č. 87/1991 Sb. žalovaná nemohla porušit i s ohledem na to, že v oblasti, v níž se příslušné budovy nacházejí, počítá územní plán z roku 1994 toliko se stavbami občanské vybavenosti. Tato skutečnost sama o sobě nemůže mít na existenci uvedené povinnosti jakýkoli vliv, protože to, že územní plán s oblastí již nepočítá pro průmyslové využití, neznamená, že nebylo možné využít stavby jinak. Odvolací soud učinil skutkový závěr o tom, že by předmětné budovy, jelikož pocházejí z 30. let, nebylo možné zrekonstruovat tak, aby se daly považovat za stavby občanské vybavenosti a vyhovovaly dnešním standardům. Takový závěr je však přinejmenším unáhlený, neboť existuje řada příkladů českých i zahraničních původně průmyslových, administrativních či dopravních staveb vybudovaných před řadou desetiletí, které byly úspěšně zrekonstruovány a dnes slouží k nejrůznějším účelům, či se alespoň s jejich využitím v tomto směru počítá (například brněnská Vaňkovka, části zlínského Baťova areálu, historické budovy ostravské Karoliny; londýnská galerie Tate Modern byla původně elektrárnou, pařížské Musée d'Orsay nádražím). Jakkoliv se některé uvedené příklady mohou zdát nesouměřitelné s budovami, o něž v tomto řízení jde, mají toliko demonstrovat, že není vyloučeno, aby staré tovární budovy plnily v dnešní době jiný účel, než ke kterému byly původně vystavěny. Snaha o regeneraci tzv. brownfields je totiž stále častějším jevem.
Od povinnosti upravené v ust. §9 zákona č. 87/1991 Sb. tak není možné odhlédnout, obzvláště v situaci, kdy zákon z pravidla vyjádřeného v uvedeném ustanovení nepřipouští žádnou výjimku; na dodržení uvedené povinnosti je tak třeba trvat. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná povinnost, jež jí ukládá citované ustanovení, neporušila, ačkoliv s budovami s péčí řádného hospodáře nenakládala, dopustil se nesprávného právního posouzení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku lze v jeho fakticky potvrzující části přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost dovolání v této části ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tedy i důvodnost dovolání v celém rozsahu. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ust. §243b odst. 2, části věty za středníkem, a §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V reakci na odůvodnění napadeného rozsudku dovolací soud ještě dodává, že není důvod, proč by nebylo možné samostatně rozhodnout o jednotlivých nárocích žalobců. V obou případech se sice jedná o právo na náhradu škody, avšak v každém z případů škoda vyplývá z jiných skutkových tvrzení. Ačkoliv obě práva vyplývají ze stejného protiprávního jednání žalované, jedna újma se v majetkové sféře žalobců již projevila, druhá dosud nikoliv. S ohledem na to, že odvolací soud zcela pominul argumentaci soudu prvého stupně ve vztahu k částečnému zamítnutí žaloby, stejně jako odvolací námitky žalobců v tomto směru, nemohl se dovolací soud k této otázce blíže vyjádřit.
Odvolací soud je pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu