ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.699.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 699/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: MUDr. J. E. , zastoupen JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o 49.138.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 235/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 18 Co 273/2012-91, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2012, č. j. 4 C 235/2010-73, kterým bylo ve výroku I. rozhodnuto o zastavení řízení a ve výroku II. téhož usnesení bylo rozhodnuto o postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu příslušnému. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce dne 27. 8. 2009 domáhal u soudu jako vnuk původní majitelky náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho babičkou H. A. E. v M., okres B. na P.
Odvolací soud ve věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně poté, co shledal, že soud prvního stupně postupoval zcela ve smyslu závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, resp. v nálezu téhož soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. není zatím ve věci dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci. Povinnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, je ve věci Ministerstvo vnitra ČR.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Zrekapituloval v něm dosavadní průběh řízení, jakož i události řízení předcházející a uvedl, že soudy nesprávně právně posoudily otázku aplikace zákona č. 212/2009 Sb. Na závěr navrhl zrušení jak usnesení odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný zaslal soudu prvního stupně dne 22. 1. 2013 přípis, který však podle obsahu není vyjádřením, když žalovaný výslovně sděluje, že „k žalobcem podanému dovolání se s ohledem na jeho obsah a v něm uplatněnou argumentaci nebude blíže vyjadřovat“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že přípustnost dovolání je ex lege dána. Přiléhavější se však jeví přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání však neshledal.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu . Nedostatek pravomoci soudu přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze zhojit.
Nejvyšší soud se již skutkově i právně analogickými věcmi zabýval v usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011, či ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009 Sb., upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz §4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Nelze obcházet pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost před tím, než byla žalobcem ve věci podána žaloba (27. 8. 2009); na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že o nároku žalobce bylo dne 12. 5. 2005 záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu §1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nadto dovolací instance poukazuje na znění čl. II. zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Podle něj se řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nárok podle zákona, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění čl. I tohoto zákona, je nutné uplatnit písemnou žádostí u Ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2013, jinak nárok zaniká.
Nejvyšší soud v dalším pro stručnost odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (viz výše) a uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu