ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.704.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 704/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. č. p., zastoupenému advokátkou, o 525.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 1469/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 64 Co 138/2006 – 239, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení zažalované částky, s tím, že žalovaný se svým jednáním ve vztahu k žalobci nedopustil porušení žádné právní povinnosti. Chybí tedy jeden z předpokladů pro vyvození jeho odpovědnosti za škodu a žaloba již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná. V řízení o náhradu škody nelze přezkoumávat rozhodnutí prezidia žalovaného sdružení, kterým byla ukončena platnost instruktorského oprávnění žalobce a zrušeno jeho členství v žalovaném sdružení. Žalobce sice s tímto rozhodnutím nesouhlasil, ale neuplatnil žádný dostupný opravný prostředek, čímž se zbavil možnosti přezkoumat toto rozhodnutí z hlediska souladu se stanovami žalovaného a zákonem, a v tomto řízení proto nezbývá již nic jiného, než vycházet z tohoto rozhodnutí jako z platného a konstatovat, že jeho vydáním se žalovaný porušení právní povinnosti nedopustil. Právní povinnost žalovaný neporušil ani tehdy, jestliže s tímto rozhodnutím seznámil potápěčskou veřejnost. Odvolací soud se nicméně zabýval souladem usnesení prezidia žalovaného, kterým byla pozastavena instruktorská kvalifikace žalobce, se stanovami žalovaného. Výslechy svědků bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce v průběhu výcviku uchazečů o potápěčský výcvik porušil povinnost stanovenou výcvikovými směrnicemi ve znění jejich doplnění ze dne 9. 8. 2000 (během potápěčského výcviku v Chorvatsku nebyl s uchazeči ve vodě) a prezidium žalovaného proto o pozastavení jeho instruktorského oprávnění rozhodlo v souladu se stanovami a výcvikovými směrnicemi. K porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nedošlo ani zveřejněním rozhodnutí o pozastavení instruktorské kvalifikace žalobce. Postupem žalovaného nedošlo ani k znemožnění účasti žalobce při zkouškách na kvalifikaci instruktora se dvěma hvězdami, protože bylo prokázáno, že žalobce se dobrovolně rozhodl, že tyto zkoušky opakovat nebude, výslovně uvedl, že o ně nemá zájem, neboť si kvalifikaci udělá v jiném systému.
Žalobce v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil protiprávnost chování žalovaného vůči žalobci, když zhodnotil, že rozhodnutí žalovaného o pozastavení instruktorského oprávnění žalobce není protiprávním jednáním. K pozastavení platnosti tohoto oprávnění došlo podle bodu 3. 1. 5. výcvikových směrnic, a to pro provádění výcviku v rozporu s těmito směrnicemi žalovaného. Z tohoto ustanovení výcvikových směrnic žalovaného však nelze dovodit oprávnění žalovaného k pozastavení platnosti instruktorského oprávnění žalobce, neboť takovou možnost citovaný bod, ani žádný jiný bod výcvikových směrnic nepřipouští. Možnost dočasného pozastavení instruktorského oprávnění připouští pouze stanovy žalovaného v čl. IV. odst. 5, a to výhradě z důvodů nedodržování stanov nebo usnesení prezidia žalovaného. Žalobce ani neporušil výcvikové směrnice při výcviku prováděném v květnu roku 2000 v Chorvatsku, když žádné ustanovení výcvikových směrnic v tehdy platném znění nezakládalo povinnost instruktora být přítomen ve vodě společně s uchazeči a z ustanovení výcvikových směrnic žalovaného uvedených odvolacím soudem (body 1.3.5., 1.3.6., 1.3.7.) nebylo možno tuto povinnost dovodit. K zavedení této povinnosti došlo až změnou směrnic provedenou dne 9. 8. 2000. Nelze ani souhlasit se závěrem o nemožnosti přezkoumat rozhodnutí prezidia žalovaného o ukončení členství žalobce, protože přípis kterým bylo oznámeno toto rozhodnutí, nelze považovat za úkon splňující náležitosti hmotně právního úkonu tak, jak to vyžadují stanovy žalovaného v čl. III. odst. 7. Toto oznámení neobsahovalo poučení o možnosti podat odvolání proti takovému rozhodnutí a jelikož stanovy ani zák. č. 85/1990 Sb. pro tento případ neupravují žádný pokyn k dalšímu postupu, není možné takovému právnímu úkonu přisuzovat jakékoliv hmotně právní následky. Žalovaný se tak vůči žalobci dopustil protiprávního chování, které je předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody. Dovolatel tedy navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnými vadami, pro které by jej bylo nutno zrušit. Dovolání není ani přípustné, když nelze hovořit o tom, že by napadené rozhodnutí mělo po právní strance zásadní význam. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a splňovalo všechny zákonem předpokládané náležitosti.
Dovolání je však nepřípustné.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Právě uvedené podmínky přípustnosti však dovolatel svým dovoláním nenaplnil. Závěry odvolacího soudu spočívají zejména na posouzení, zda jsou dány všechny zákonem vyžadované předpoklady pro vyvození odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci. Úvaha ta je postavena na závěru, zda se žalovaný dopustil nějakého protiprávního jednání ve vztahu k dovolateli, tedy konkrétně v dané věci, zda-li rozhodnutí orgánu žalovaného nejprve o pozastavení instruktorské kvalifikace dovolatele (ze dne 1. 6. 2000) a poté o ukončení členství dovolatele v žalovaném sdružení (ze dne 23. 1. 2002) bylo či nebylo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a se stanovami žalovaného. Posouzení zákonnosti rozhodnutí orgánu žalovaného ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů nemůže být předmětem tohoto řízení, a to ani jako otázka předběžná (shodně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004). Považuje –li člen sdružení rozhodnutí některého z orgánů sdružení, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dověděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Uvedené lhůty jsou lhůtami prekluzivními, jejichž marné uplynutí má za následek zánik práva člena sdružení na soudní přezkum rozhodnutí. Jestliže tedy dovolatel neuplatnil tento opravný prostředek ve výše uvedených lhůtách, pak se zbavil možnosti přezkoumání rozhodnutí orgánů žalovaného. Tato rozhodnutí je nutno považovat za platné a členství dovolatele v žalovaném sdružení za zaniklé. Podle názoru dovolacího soudu není ani možné v tomto smyslu činiti rozdílu mezi rozhodnutím orgánu žalovaného o pozastavení členství a rozhodnutím o ukončení členství, jak dovodil odvolací soud. Daná rozhodnutí nejsou a nemohou být předmětem zkoumání v tomto řízení, ať už se jedná o rozhodnutí orgánu žalovaného jakéhokoliv charakteru. To již jen z toho důvodu, že ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. nerozlišuje více druhů či typů rozhodnutí orgánů sdružení a vztahuje se tak na všechna rozhodnutí orgánů sdružení.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nedostatek poučení o možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí orgánu žalovaného způsobuje, že dané rozhodnutí nevyvolává žádné hmotně právní účinky. Rozhodnutí orgánu sdružení o vyloučení ze sdružení není rozhodnutím soudu ani rozhodnutím ve správním řízení a nelze na ně tedy aplikovat ustanovení občanského soudního či správního řádu o náležitostech rozhodnutí. Žádný zákon neurčuje náležitosti rozhodnutí orgánu sdružení a žádný zákon tedy ani neurčuje povinnost poučit adresáta takového rozhodnutí o opravných prostředcích. Nedostatek poučení o možnosti domáhat se u soudu přezkoumání rozhodnutí proto nemůže mít důsledky stanovené pro takový případ u soudního či správního rozhodnutí příslušnými zákony a nemá tedy ani vliv na běh lhůty podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. (viz podobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47, sešit č. 8, ročník 1999). Není ani pravda, že by stanovy žalovaného sdružení nestanovily postup při odvolání proti rozhodnutí o zrušení členství v rámci sdružení. Jednoznačně zakotvuje tuto možnost ustanovení III. 7. těchto stanov.
Z dovolání žalobce též plyne, že dovolání podává i proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 4, sešit č. 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání tak není přípustné podle §237 odst. 1 písm c) a odst. 3 o. s. ř., protože rozhodnutí soudu odvolacího je souladné jak s hmotným právem, tak i s ustálenou judikaturou soudů a dovolatelem předložené právní otázky již byly dovolacím soudem řešeny. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu