ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.718.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 718/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A) Ing. J. B., B) MUDr. J. Z., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému K. C., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 87/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, č. j. 13 Co 639/2002-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, č. j. 13 Co 639/2002-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 24 C 87/2001-27, o povinnosti žalovaného vyklidit ve výroku označené nebytové prostory v domě čp. 104 v P., S. ul. č. 43, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyním náklady řízení ve výši 10.120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako spoluvlastnice domu daly dne 11. 9. 2000 žalovanému výpověď (s dohodnutou výpovědní lhůtou 30 dnů od doručení) ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, sjednané dne 28. 3. 1995 na dobu 23 let; nájemné bylo zaplaceno za prvních 13 let nájmu částkou 8 mil. Kč a pro další období bylo dohodnuto na výchozí částku 1,2 mil. Kč ročně, s úpravami podle míry inflace a se splatností v měsíčních stejných částkách vždy do 10. dne v měsíci. Výpověď byla dána pro porušení v ní vypočtených článků smlouvy a podnětem k ní byl podnájem dohodnutý nájemcem s obchodním záměrem, s nímž žalobkyně nesouhlasily (prodej levných knih). Prvostupňový soud přiznal žalobkyním vlastnickou ochranu podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a vycházel z posouzení předběžné otázky platnosti nájemní smlouvy, sjednané mezi účastníky. Dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, a dovodil dvojí důvod její neplatnosti. Jeden podle soudu spočívá v absenci dohody o způsobu platby nájemného, ač tato náležitost je nezbytná pro platnost smlouvy podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále „zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor“). Druhý důvod se opírá, vzhledem k datu uzavření nájemní smlouvy, o ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění před novelou č. 302/1999 Sb., účinnou od 3. 12. 1999 (ta dále citovaný text zrušila). Podle tohoto ustanovení bylo možné pronajímat nebytové prostory pouze k účelu, k němuž jsou stavebně určeny a jen po předchozím souhlasu národního výboru resp. obecního úřadu. Předchozí souhlas příslušného úřadu k uzavření smlouvy nebyl dán, nájemní smlouva mezi účastníky je i z tohoto důvodu neplatná a žalovaný užívá nebytový prostor bez právního důvodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č. j. 13 Co 639/2002-57, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, změnil jej jen ve výši nákladů řízení přiznaných žalobkyním v první instanci a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalobkyním v částce 4.710,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a - přes námitky žalovaného proti oběma důvodům neplatnosti nájemní smlouvy vyloženým nižší instancí – dovodil, že k rozhodnutí ve věci postačí přisvědčit jen jednomu důvodu neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Tímto důvodem je nedostatek souhlasu obecního úřadu, podmiňujícího platnost smlouvy podle ustanovení §3 odst. 2, 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění před novelou č. 302/1999 Sb. Této novelizaci nelze přiznat zpětnou účinnost. Není sporu o tom, že prostory byly žalovanému pronajaty k obchodní činnosti, jak jsou k tomu stavebně určeny. Žalobkyně sice požádaly o souhlas Úřad Městské části P. (nebylo reagováno), jejich dopis byl však datován dnem 26. 6. 1995, tedy po uzavření smlouvy. Požadoval-li zákon předchozí souhlas obce, pak by ani následné přivolení jejího úřadu nemohlo mít právní relevanci.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Tvrdil, že přípustnost dovolání je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán, s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, neustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázce předchozího souhlasu obecního úřadu jako podmínky platnosti smlouvy podle §3 odst. 2, 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Na citované rozhodnutí dovolacího soudu, nepovažující souhlas obce před novelizací zákonem č. 302/1999 Sb. za nezbytný, poukazoval dovolatel i v konkretizaci dovolacího důvodu, formulovaného jako nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Další dovolací důvod spatřoval dovolatel ve vadě řízení, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci: odvolací soud podle něj nepřihlédl k důkazu dopisem žalobkyň z 26. 6. 1995, z něhož vyplývá, že souhlas příslušného obecního úřadu s pronájmem mohl být, byť i dodatečně, dán. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil je a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Řešení dovolatelem předestřené právní otázky v rozporu s hmotným právem je navíc v projednávané věci úzce svázáno s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy s nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel byl oprávněn uplatnit i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ (procesní vada s následkem nesprávného rozhodnutí), i když dovolací soud předesílá, že ve světle jeho právního závěru nebyl tento důvod uplatněn po právu.
Dovolání je opodstatněné.
V rozsudku ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 9, str. 29 – 31), dospěl dovolací soud k závěru, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2, 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění před novelou č. 302/1999 Sb. je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Na tomto právním závěru není důvodu ničeho měnit.
Listina základních práv a svobod (vyhlášená pod č. 2/1993 Sb.) poskytuje ve svém článku 11 odst. 1 ochranu vlastnickému právu, přičemž ustanovení §123 občanského zákoníku blíže vymezuje obsah vlastnického práva jako oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Nakládáním s předmětem vlastnictví se rozumí i jeho smluvní přenechání jiné osobě do nájmu.
Uvozovací ústavní zákon k Listině (č. 23/1991 Sb.) uvádí v §1 odst. 1, že výklad a používání ústavních i jiných zákonů, jakož i dalších právních předpisů, musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod.
Jak již bylo uvedeno, zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor v §3 odst. 2 omezil, a to pod sankcí neplatnosti právního úkonu, dispoziční vůli účastníků nájemní smlouvy k prostorám, v nichž má být v souladu s jejich stavebním určením provozována obchodní činnost, předchozím souhlasem obecního úřadu. Toto omezení zrušil až zákon č. 302/1999 Sb. ke dni 3. 12. 1999. V posuzované věci však došlo ke sjednání nájemní smlouvy mezi účastníky dne 28. 3. 1995, tedy s podstatným odstupem před účinností zmíněné novelizace zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Za takového právního stavu bylo nutno vycházet z článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod (mezi které ochrana vlastnického práva patří) musí platit stejně pro všechny případy, splňující stanovené podmínky.
Podle výkladu relevantních ustanovení odvolacím soudem platí ve vztahu k podmínce souhlasu obecního úřadu s nájemní smlouvou k nebytovým prostorám, sjednanou za účelem provozování obchodu a služeb, dvojí právní režim; rozlišuje se právní úprava před nabytím účinnosti zákona č. 302/1999 Sb. a poté. Nelze však nalézt rozumný důvod, proč by měl být pro období před uvedenou novelizací tolerován takový právní stav, jenž umožňoval omezit vlastníkovu vůli k přenechání předmětu vlastnictví do nájmu úředním souhlasem. Článek 4 odst. 3 Listiny o stejné míře zákonných omezení je žádoucí aplikovat tím spíše, že se ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor stalo brzy po nabytí účinnosti tohoto zákona fakticky obsoletním – přijetím živnostenského zákona č. 455/1991 Sb. došlo v oblasti podnikání ke kompetenčnímu přesunu na živnostenské úřady a sdělení právního titulu, umožňujícího podnikat v provozovně (srov. §17 živnostenského zákona), nebylo vyžadováno. Zákon č. 302/1999 Sb. tedy jen odstranil ze zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ustanovení, které se již v mezidobí stalo, a to i z hlediska systematického, nadbytečným.
V zájmu rovnosti účastníků nájemního vztahu k nebytovým prostorám s obchodním určením není důvodu pro aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění účinném do 3. 12. 1999 (s případným následkem neplatnosti nájemní smlouvy podle ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona). Není v souladu s citovanými ústavními zárukami, aby se pro nedostatek (zcela nadbytečného) úředního souhlasu odpíraly účinky smluvnímu vztahu, který považovali účastníci za platně uzavřený a na jehož základě již jednali. Tím by se bez zásadního důvodu zpochybnila právní jistota účastníků posuzovaného právního vztahu.
V ostatních podrobnostech odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, v němž dovodil ze skutkového stavu, velmi blízkého věci nyní posuzované, právní závěry v obecné rovině shodné s těmi, které jsou obsahem tohoto odůvodnění rozsudku.
Odvolací soud tedy posoudil rozhodnou právní otázku v rozporu s hmotným právem; tím se stal, vedle již shora konstatované přípustnosti dovolání, oprávněným dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovoláním napadený rozsudek byl proto zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoli se stejné nesprávnosti v právním posouzení věci dopustil i soud prvního stupně, dovolací soud nepoužil ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a nezrušil i jeho rozsudek se současným vrácením věci první instanci. Na rozdíl od odvolacího soudu, jemuž při přezkumu postačil jediný hmotněprávní závěr k potvrzujícímu rozsudku, založil totiž soud prvního stupně své rozhodnutí na dvou právních závěrech o neplatnosti nájemní smlouvy, které jsou vzájemně nezávislé a každý z nich vedl, při dosavadním právním náhledu na věc, k vyhovění žalobě. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci ujednání o způsobu platby nájemného tedy zůstal nepřezkoumán a po vrácení věci by soud prvního stupně nemohl – při dosud spolehlivě zjištěném skutkovém stavu – rozhodnout jinak než v předchozím rozsudku. Platnost důvodů, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.) lze tedy dovodit jen v případě, kdy zákonné pochybení společné oběma instancím je způsobilé nejen u odvolacího soudu, ale též na prvním stupni přivodit jiné procesní rozhodnutí než dosavadní. V posuzované věci tomu tak, jak výše vyloženo, nemůže být.
Odvolací soud tedy v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.) přikročí též k přezkoumání jím dosud neposouzených právních aspektů věci, přičemž v první řadě půjde o zbylý závěr prvostupňového soudu k otázce platnosti nájemní smlouvy mezi účastníky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu