ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.72.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 72/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. P., zastoupenému advokátem, a 2/ D. P., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 144/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č. j. 30 Co 401/2002-188, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č. j. 30 Co 401/2002-188, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2002, č. j. 12 C 144/95-168, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze přes odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ v meritorní výrokové části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní vydali žalobci rekreační chatu ev. č. 0323 spolu se zastavěným pozemkem parc. č. 334 a s pozemkem parc. č. 79/25 – zahradou, vše v obci Z. a k. ú. B. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení prvnímu žalovanému; ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce je, v důsledku své soudní rehabilitace a splnění dalších zákonných podmínek, oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Aniž by doplňoval dokazování, dovodil opět ve shodě s prvostupňovým soudem – který se k této otázce vrátil poté, co opustil důkazní řízení ve fázi znaleckého dokazování o ceně nemovitostí -, že žalobce nevyzval prvního žalovaného k vydání věcí ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (druhé žalované byla výzva doručena včas). Žalobci se podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že ve lhůtě, která v jeho případě končila dne 2. 5. 1995, doručil prvnímu žalovanému telegram s výzvou i doprovodný doporučený dopis. Odvolací soud citoval též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1998, sp. zn. 23 Cdo 959/98, podle něhož nestačí vůči povinným osobám – bezpodílovým spoluvlastníkům nemovitostí (v nyní posuzované věci šlo o bývalé manžele s nevypořádaným spoluvlastnictvím) výzva jednomu z nich, ale je nezbytné účinně vyzvat oba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil, že telegram prvnímu žalovanému byl spolu s doporučeným dopisem podán dne 28. 4. 1995; v tomto ohledu provedl soud prvního stupně důkazy, s nimiž se v odůvodnění rozsudku náležitě nevypořádal. Lhůta k podání výzvy povinné osobě je zajisté hmotněprávní, ale smyslem zákona není zatížit oprávněnou osobu průkazem doručení výzvy osobě povinné. Byl-li 28. 4. pátek, pak telegram s výzvou prvnímu žalovanému byl, podle potvrzení dodací pošty (z 11. 5. 1995), vložen téhož dne do jeho schránky na adrese P., a expresní doporučený dopis, u něhož byl důkaz čtením podacího lístku též proveden, musel být nutně jako nepřevzatý, po marné výzvě v sobotu 29. 4., uložen na poště, kde si ho první žalovaný mohl 2. 5. převzít; ten tedy jen účelově tvrdil, že dopis mu byl doručen 3. 5. První žalovaný také nevznesl námitku, že by se snad v místě bydliště v té době nezdržoval. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky včasnosti výzvy k vydání věcí, shledával současně i zásadní právní význam napadeného rozsudku a navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek (zřejmě i rozsudek soudu prvního stupně) a vrátil věc první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání mohlo být přípustné, vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace (srov. §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), jen pro zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod mohl být dán jen na základě ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Lhůta k podání výzvy povinné osobě vydat věc je lhůtou hmotněprávní a její účinky nastávají doručením povinné osobě, jak dovodil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 422/97 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 10, č. 22) nebo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96 (Soudní judikatura č. 4/97). Současně je záhodno podotknout, že v restitučních věcech razí zejména Ústavní soud značně tolerantní přístup ve vztahu k míře důkazního břemene, kterou má snášet při průkazu doručování výzvy osoba oprávněná (srov. nález ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 92 ve sv. 6).
Soudy obou nižších instancí však především pochybily v tom, že pod zjištěný skutkový stav nesubsumovaly, pokud jde o doručení adresátovi písemného právního úkonu, jakákoli ustanovení občanského zákoníku. Relevantní je již §40 odst. 4 o telegraficky učiněném písemném právním úkonu; zejména však bylo žádoucí aplikovat, při nedostatku explicitní obecné právní úpravy, per analogiam legis §43a odst. 2 a především §45 odst. 1 občanského zákoníku. Interpretace posledně citovaných ustanovení je zcela konstantní v tom směru, že jednostranný písemný projev vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem resp. dnem, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v tento den dosud neví. V posuzované věci nepochybně bylo možné mít za prokázáno, že již telegram žalobce s obsahem odpovídajícím výzvě k vydání věcí byl prvnímu žalovanému vložen do poštovní schránky dne 28. 4. 1995. Adresát výzvy, jenž se podle obsahu spisu v místě bydliště (ve smyslu výkladu dále uvedeného pojmu) zdržoval, byl tedy schopen se seznámit s jejím obsahem téhož dne – nehledě na dny bezprostředně následující (stále ještě v zákonné lhůtě), v nichž byl doručován i doprovodný expresní doporučený dopis žalobce.
Bylo tedy možné již na základě provedených listinných důkazů i výslechů stran (viz jednání ve dnech 28. 1. 1998 a 7. 4. 1999) učinit závěr, že prvnímu žalovanému byla výzva žalobce, splňující náležitosti podle §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, doručena v zákonné lhůtě stanovené odstavcem 2 téhož ustanovení. Nedovodily-li obě nižší instance tento závěr, pak pochybily a po kladné odpovědi na otázku včasnosti zmiňované výzvy se mohou (jedna či obě) v dalším průběhu řízení zabývat zbylými podmínkami zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž by musely brát v úvahu odvolacím soudem citovaný kontroverzní judikát Nejvyššího soudu o účincích výzvy vůči bezpodílovým spoluvlastníkům.
Sluší se poznamenat, že názory o účincích doručení písemného právního úkonu adresátovi hmotněprávního projevu vůle sdílí dovolací soud s konstantní literární interpretací příslušných ustanovení občanského zákoníku i s právní naukou, jak je patrno například z Komentáře k občanskému zákoníku autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol., C. H. Beck 2001, 6. vydání, str. 279, 285, 286, nebo z učebnice Občanské právo hmotné, svazek I., autoři Knappová, Švestka a kol., ASPI 2002, str. 124, 125, 149.
Dovolání žalobce je tedy přípustné, neboť ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine o. s. ř. posoudil odvolací soud pro věc určující hmotněprávní otázku v rozporu s hmotným právem. Je i důvodné – naplněn byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., v důsledku nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud proto, pro shodné pochybení obou nižších instancí, zrušil jejich rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení, v němž bude rozhodnuto i o nákladech dovolacího řízení, jsou soudy nižších instancí vázány právním názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík David, v. r.
předseda senátu