ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.72.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 72/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: a) H. D., a b) Ing. J. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, 251 01 Říčany, Kamlerova 795, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 28 Co 187/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009 (žalobců: H. D. a Ing. J. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, 251 01 Říčany, Kamlerova 795, a dalších účastníků řízení: 1. Obce Kbel, IČ 0066 5118, 280 02 Kbel č. 92, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída č. 25, 2. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, územní pracoviště, 284 01 Kutná Hora, Benešova 97, a 3. Státního statku Čáslav, IČ 0010 4248, 288 01 Čáslav, Nad Rezkovcem 1114, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatelů H. D. a Ing. J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 28 Co 187/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 21. 1. 2011, č. j. 13 C 291/2009-83. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku st. č. 118/5 (o výměře 40 m2) a pozemku st. č. 118/6 ( o výměře 204 m2) v katastrálním území K. u R., zapsaných na listech vlastnictví č. 6 a č. 10001 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Kolín). Výrokem tohoto rozsudku bylo dále vysloveno, že se jím nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín z 8. 7. 2009, č. j. PÚ 257/91/131-dou (UZ 868/00/131), zn. 72/9-A/30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že účastníku řízení Obci Kbel se ukládá zaplatit žalobcům H. D. a Ing. J. M. na úhradu těchto nákladů 12.979,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Státním statkem Čáslav se žádnému z nich náhrada nákladů řízení nepřiznává. Účastníku řízení Obci Kbel bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 2.500 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníka řízení Obce Kbel proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 28 Co 187/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 21. 1. 2011, č. j. 13 C 291/2009-83, změněn (ve výrocích označených I. a II.) tak, že byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům H. D. a Ing. J. M. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Obci Kbel na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.308,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Státním statkem Čáslav bylo ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Obci Kbel na náhradu těchto nákladů 7.720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Státním statkem Čáslav bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení podle páté části občanského soudního řádu (podle §244 a násl. o. s. ř.) předcházelo řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín z 8. 7. 2009, č. j. PÚ 25 791/131-dou (ÚZ 868/00/131) zn. 72/9-A/30, a to tak, že H. D. a Ing. J. M. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 118/3 a 118/4 v katastrálním území K. u R., neboť tyto pozemky (patřící dříve B. F., který je později postoupil Jiřímu Mandelíkovi, otci žalobce v této soudní právní věci), přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ale došlo k zastavění těchto pozemků budovou č. p. 92 v obci Kbel (a to obecním domem – budovou obecního úřadu a hasičskou zbrojnicí); tato stavba byla zahájena a prováděna v roce 1957 (s dílčím pokračováním zástavby do roku 1980).
Odvolací soud pokládal za prokázané v tomto řízení, že v daném případě oba sporné pozemky byly zastavěny před nabytím účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) budovou obecního úřadu. Nejde tu o žádnou ze staveb uváděných v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (o stavbu movitou, jednoduchou, drobnou nebo umístěnou pod povrchem země), jež by umožňovala využití pozemku pro účely zemědělské nebo lesní. Odvolací soud již pak nepokládal pro rozhodnutí v této právní věci za potřebné „doplňovat dokazování konstatováním obsahu spisu o stavebním řízení, týkajícím se povolení stavby obecního úřadu“.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Znovu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení §224 odst. 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb., týkajících se sazeb výše odměn na zastupování účastníka řízení advokátem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který oba žalobce v řízení zastupoval, dne 3. 8. 2011 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno poště 3. 10. 2011 k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 a §57 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2011 a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako důvodů uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že se v něm tento soud vůbec nezabýval „nevyvratitelnou domněnkou explicitně uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění platném od 1. 7. 1993), definující, kdy je možné pro účely zákona o půdě považovat pozemek za zastavěný či nikoliv“. Podle názoru dovolatelů se od účinnosti novely zákona č. 229/1991 Sb., provedené zákonem č. 183/1993 Sb. (tj. od 1. 7. 1993)“ zásadním způsobem změnily zákonné důvody pro nevydání pozemků, které byly po převodu či přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny“, a to stanovením zákonné nevyvratitelné domněnky, kdy je možno pro účely zákona o půdě pozemek nebo jeho část považovat za zastavěný či nikoliv a co se považuje za zahájení stavby. Dovolatelé mají za to, že není-li naplněna uvedená podmínka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je třeba takový pozemek považovat pro účely zákona o půdě za nezastavěný, i kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo; „ u pozemku, který byl po převodu či přechodu vlastnictví na stát či jinou právnickou osobu zastavěn tzv. černou stavbou, respektive stavbou zřízenou v rozporu se stavebním zákonem, není důvod takto protiprávně zastavěný pozemek nevydat“, dovozovali dovolatelé a měli za to, že ani délka trvání běžné stavby nemůže legitimovat nelegálnost stavby. Měli proto dovolatelé za to, že odvolací soud v daném případě pochybil, když tu nebylo přikročeno k provedení důkazu zjištěním obsahu stavebního deníku a obsahu spisu stavebního úřadu, zejména co do objasnění otázek zahájení stavby a existence stavebního povolení v tomto případě.
Dovolání dovolatelů je v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2/ písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Toto ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkalo a žalobci i další účastníci řízeni na ně v tomto řízení poukazovali.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části podle tohoto zákona vydat i v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do 2 let od vydání stavebního povolení.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat [ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR), bylo vyloženo: „Institut překážek ve vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem upravujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetích subjektů (zejména zastavění pozemku stavbou), které v konkrétním případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva, kupř. práva stavebního. Při interpretaci restitučních předpisů je třeba volit takovou interpretaci, jež by respektovala i proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétného veřejného zájmu“ .
S přihlédnutím k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikovaných soudních judikátů, z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, bylo tu třeba posoudit výsledný právní závěr odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 16. 6. 2011 (sp. zn. 28 Co 187/2011 Krajského soudu v Praze): „Oba dva sporné pozemky byly zastavěny dávno před nabytím účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) budovou obecního úřadu. Tato stavba není žádnou ze staveb vyjmenovaných v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a její existence brání tomu, aby pozemky, které tato stavba zcela zabírá, mohly být využity k zemědělským nebo lesním účelům “. Dovolací soud tu nemohl přesvědčivě dospět k takovému posouzení, kterým by tento základní právní závěr odvolacího soudu bylo možno označit jako výsledek projednání věci podle nesprávného právního předpisu anebo jako výsledek nesprávného výkladu aplikovaného právního předpisu (srov. již citovaný právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neměl proto dovolací soud za to, že by dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2011 byl nesprávný tak, aby bylo na místě jej zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu