ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.720.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 720/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně H. b. s., v. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. M., 2) J. M., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 58/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, č. j. 19 Co 358/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 8.092,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla odvoláním dotčena, a proto je odvolací soud převzal i pro své rozhodnutí. Žalovaní vyzvali dne 26. 4. 1991 Ministerstvo pro správu národního majetku a privatizaci ČR a dne 24. 9. 1991 společnost C. E. – S. z. B. nad J., st. p., k vydání předmětných nemovitostí jako majetku neoprávněně znárodněného. Dne 1. 11. 1991 podali žalovaní žalobu na vydání těchto nemovitostí. Řízení vedené pod sp. zn. 5 C 334/97 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pravomocně skončilo až dne 16. 12. 2003 potvrzením rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobě na vydání předmětných nemovitostí vyhověno, když žalovaným byl Fond národního majetku ČR, na něhož byly v průběhu řízení tyto nemovitosti převedeny. Tento majetek byl v průběhu soudního řízení privatizován a vložen do nově založené společnosti C. E., a. s., která pak předmětné nemovitosti převedla na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1995. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dne 3. 6. 1996. Vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem bylo následně zapsáno do katastru nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí soudu o vydání věcí. Soud prvního stupně pak v právě souzeném sporu posoudil výše uvedenou kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní (jako kupujícím) a společností C. E., a. s. (jako prodávajícím) jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, a to ustanovením §9 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Odvolací soud uvedl, že převod majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn restituční nárok, byl v daném případě zapovězen v §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), ve znění pozdějších předpisů, a to až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných požadavků osoby, která tvrdí, že je osobou oprávněnou. Otázku oprávněnosti uplatněného restitučního nároku byl přitom povolán zhodnotit pouze soud. Protože žalovaní v daném případě od 1. 11. 1991 řádně vedli řízení o restituční nároky na vydání předmětných nemovitostí a byli se svými nároky úspěšní, pak právní úkony státu učiněné po 1. 11. 1991 byly v rozporu se zákonnou úpravou §3 odst. 2, a byly tedy absolutně neplatné. Stát nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí, což znamená, že vlastnické právo k nim nepřešlo ze státu na nově založenou společnost C. E., a. s., a tedy nemohlo přejít ani na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1995 podle zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má. Ze strany prodávající, C. E., a. s., se navíc jednalo o jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nadto považoval za přiléhavý i argument žalovaných, že i kdyby dotčená kupní smlouva byla platná, žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně by přesto nebylo možno vyhovět, neboť žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí státního orgánu (soudu), tedy originárním způsobem. Rozhodnutí státního orgánu, které konstituuje vlastnické právo, má za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka a vylučuje je.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost dovozuje z toho, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení, které k vydání tohoto rozhodnutí vedlo, je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že pro daný případ zásadní právní otázku posoudily oba soudy rozdílně. Tato otázka spočívá v tom, zda se jednalo o neplatný právní úkon již v případě privatizace majetku státu v době, kdy k tomuto majetku uplatnily své nároky osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů. Jelikož žalobkyně nebyla účastníkem řízení o vydání věci osobám oprávněným podle restitučních předpisů (žalovaným), nevěděla ani o tom, že soud v daném řízení posuzoval platnost či neplatnost výše specifikované kupní smlouvy. Žalobkyně v tomto řízení tedy nemohla „uplatňovat svá práva“ a je zcela zřetelné, „že tímto postupem soudu žalobkyni byla odňata možnost oprávněně jednat v soudním řízení.“ Žalobkyni je z důkazů zřejmé, že předmětné nemovitosti neměly být žalovaným vydány, neboť „přinejmenším se jednalo o pozemky zastavěné“. Dovolatelka trvá na tom, že její ústavní právo na ochranu vlastnického práva „bylo poškozeno“, neboť soud, aniž s ní jednal, ji o toto vlastnické právo připravil. Poukázala přitom na stanovisko veřejného ochránce práv, který konstatuje, že zásadním poškozením ochrany vlastnického práva byly případy, kdy byl na zprivatizovanou nemovitost uplatněn restituční nárok a jako noví vlastníci byli zapsáni restituenti. Přitom se jedná o majetek, který vlastníci získali v rámci privatizace a později jej převedli. Tito noví vlastníci se právem ohrazují, že vzniklou situaci nezavinili a majetek nabytý v dobré víře zhodnotili. Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není v daném případě možno založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť to neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo byla odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně a ani se nejedná o otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. K uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a společností C. E., a. s. ze dne 18. 12. 1995 došlo v době, kdy byl ze strany žalovaných uplatněn restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., a s ohledem na znění §9 odst. 1 tohoto zákona byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem vyloučen, a pokud byl přesto učiněn, jednalo se o neplatný právní úkon. Tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře, bylo důkazy provedenými v řízení zcela vyvráceno. Žalovaní se v tomto směru odvolávají na dopis ze dne 17. 6. 1994, v němž se společnost C. E., a. s. a společník žalobkyně obraceli na žalované s návrhem na smírné vyřešení věci s ohledem na jejich uplatněný nárok na vydání nemovitostí v restitučním řízení. Žalobkyni tedy byla známa skutečnost, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Žalovaní dále uvádí, že námitka žalobkyně ohledně porušení jejího ústavně chráněného vlastnického práva byla vyvrácena poukazem na neplatnost právního úkonu, na základě kterého se žalobkyně svého vlastnictví dovolává, přičemž rozhodování v tomto směru je nutno považovat za ustálené a konstantní. Své vyjádření žalovaní doplnili podáním ze dne 20. 2. 2009 s tím, že žalobkyně vložila některé z předmětných nemovitostí jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti B. G., a. s., a nemůže se tedy ohledně nich domáhat určení svého vlastnického práva. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však přípustné není.
Přestože dovolatelka ve svém dovolání formálně vymezila i dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., skutkově jej nikterak nespecifikovala, přičemž dovolací soud ze spisu nezjistil žádná závažná procesní pochybení potenciálně vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatelka nesprávný postup soudů v jiném řízení, pak dovolací soud musí takovou námitku odmítnout s tím, že přezkum správnosti jiného řízení, případně rozhodnutí v něm vydaných, mu nepřísluší.
Co se týče právního posouzení věci, proti němuž dovolatelka taktéž brojí, je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno zejména na interpretaci a aplikaci §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Jedná se přitom o takové právní otázky, které byly v rozhodování Nejvyššího i Ústavního soudu mnohokráte zodpovězeny a jejichž řešení se v judikatuře obecných soudů ustálilo. Odvolací soud citovaná ustanovení aplikoval na souzený spor v souladu s touto judikaturou, a proto napadenému rozhodnutí nebylo možno přiznat charakter zásadní právní významnosti.
Z tohoto důvodu dovolací soud i s ohledem na znění §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jen stručně důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání a které jsou obsaženy v ustálené judikatuře obecných soudů i soudu Ústavního. Přihlédl ale ke společenské závažnosti sporů vyplývajících z tzv. restitučních právních předpisů a rozsah odůvodnění tomu přizpůsobil.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) věc drží (s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými pod písm. a/
a b/).
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba povinna
s věcmi až do jejich vydání (podle tohoto zákona) oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů; takové právní úkony jsou neplatné. Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zůstává nedotčeno právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností.
Při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je komponována
z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, IV. ÚS 536/98, uveřejněný pod č. 21 ve svazku 17 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud v jiném nálezu též konstatoval, že „nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, II. ÚS 571/99, uveřejněný pod č. 74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti též dostupný na http://nalus.usoud.cz ). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší soud, a to například v usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004 (veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a nepřímo též v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003 (publikovaném v Soudní judikatuře pod
č. 21/2004, sešit č. 2/2004, veřejnosti též přístupném na stránkách www.nsoud.cz).
Dovolací soud nadto uvádí, že v posuzovaném případě jsou dotčené právní úkony neplatné i pro rozpor s §4 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na tomto místě lze poukázat na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k obsahově shodnému §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to v rozsudku ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. 28 Cdo 343/2005 (veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí uvedl, že „pokud právní nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůta k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě.“
Z citovaných ustanovení, jakož i z uvedených rozhodnutí tedy jednoznačně vyplývá závěr, že absolutně neplatné byly již takové právní úkony, jež vedly k převodu vlastnického práva k takovému majetku, vůči němuž osoba oprávněná uplatnila nárok vyplývající z restitučních právních předpisů (tedy i ze zákona č. 87/1991 Sb.). Na základě těchto právních úkonů nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva,
a tudíž ani k následným právně platným převodům tohoto práva na jiné subjekty.
Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její vlastnické právo jakožto základní lidské právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je nutno jí zpřístupnit judikatorní závěry dovozené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01, uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (veřejnosti též dostupném na http://nalus.usoud.cz ), v němž bylo uvedeno, že v případě restitučních sporů je nutno považovat uplatněné restituční nároky oprávněných osob za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, což se týká především tzv. blokačních paragrafů (srov. např. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.).
Jestliže bylo v souzeném případě navíc skutkově konstatováno, že dovolatelka v době uzavření uvedené kupní smlouvy věděla o řízení, v němž žalovaní uplatnili svůj restituční nárok, nemůže se žalobkyně zaštiťovat ani svojí dobrou vírou v zákonnost právního úkonu, jehož byla účastnicí (tedy dotčené kupní smlouvy).
Jak již bylo shora konstatováno, přípustnost dovolání žalobkyně nebylo možno založit ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1) a 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 1.292,- Kč, celkem tedy ve výši 8.092,- Kč.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu