ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.724.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 724/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. M., o zaplacení částky 383.712,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 301/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.11.2002, č. j. 17 Co 285/2002-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 22.2.2002 u Okresního soudu ve Znojmě domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 383 712,- Kč s 18 % úrokem s prodlení od 7.1.1993 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle žalobce se jedná o úhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě,,). Tvrdil, že dohoda uzavřená mezi Zemědělským družstvem M. a panem M. ze dne 1.10.1996 je neplatná.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 24.5.2002, č.j. 5 C 301/2002-23, řízení zastavil. Vyšel ze zjištění ( ze spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 5 C 220/99), že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.10.2001, č.j. 17 Co 360/2000, který nabyl právní moci dne 30.11.2001, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17.5.2000, č.j. 5 C 220/99-56. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 630.358,- Kč zamítl, přičemž vzal za prokázané, že žalobcem zde byl V. S., soukromý zemědělec, a žalovaným bylo Zemědělské družstvo M. Věc posoudil podle §159 odst. 3 os.ř. v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první o.s.ř. Dospěl k závěru, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc mohla být znovu projednávána. Konstatoval, že otázka platnosti dohod ze dne 1. 10.1996 a 3.10.1996 již byla pravomocně vyřešena, nelze proto o daném nároku opětovně jednat, neboť je zde totožnost předmětu řízení i totožnost účastníků řízení. Vyslovil závěr, že je nerozhodné, pokud žalobce nyní uplatňuje nárok podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě, neboť právním hodnocením žalobce soud není vázán.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.11.2002, č.j. 17 Co 285/2002-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Podle odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi A. M. a žalobcem dne 3.10.1996 byla v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 220/99 posouzena jako absolutně neplatná a žaloba na zaplacení částky 630 358,- Kč, jejíž součástí je i částka 383 712,- Kč, zamítnuta. Uzavřel, že o žalobcem požadované částce 383 712,- Kč bylo již pravomocně rozhodnuto a nemůže být o ní rozhodováno znovu. V procesním pochybení soudu prvního stupně odvolací soud neshledal zkrácení žalobce na jeho právech.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 16.12.2002 dovolání, které doplnil dne 6.2.2003. Přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle obsahu dovolání tvrdil existenci dovolacích důvodů ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( právní otázky byly řešeny v rozporu s hmotným právem ). Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §103 a §104 odst. 1 věty první o.s.ř. V tomto směru poukazoval na skutečnost, že v tomto řízení se domáhal nároku vůči žalovanému z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě. Soudům obou stupňů vytýkal též nerespektování ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovozoval, že oba soudy se dopustily pochybení při hodnocení předmětu řízení jako totožného s předmětem řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 220/99. Navrhl proto zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §159 odst. 3 v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první o.s.ř. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda nárok žalobce, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17.5.2000, sp. zn. 5 C 220/99, je totožný s nárokem, uplatněným žalobcem ve věci sp. zn. 5 C 301/2002 téhož soudu.
Podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o.s.ř. ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o.s.ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce ( Václav Sedláček ) podal dne 23.2.1999 u Okresního soudu ve Znojmě proti žalovanému Zemědělskému družstvu M. návrh na zaplacení částky 630 358,- Kč s příslušenstvím, který byl projednán pod sp. zn. 5 C 220/99 a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že dne 3.10.1996 uzavřel s A. M. smlouvu o postoupení pohledávky, kterou dne 4.10.1996 u žalovaného řádně uplatnil. Tvrdil, že žalovaný plnil A. M., a to na základě dohody o vypořádání restitučního transformačního podílu ze dne 1.10.1996, která byla sjednána dodatečně mezi žalovaným a A. M.
Žalobou podanou dne 22.2.2002 domáhal se žalobce u stejného soudu proti témuž žalovanému zaplacení částky 383 712,- Kč s 18 % úrokem, přičemž podkladem pro přiznání této částky měla být smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 3.10.1996 mezi A. M. a žalobcem.
Jak vyplývá z obsahu spisu v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 220/99 byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 17.5.2000 návrh žalobce proti Zemědělskému družstvu M. na náhradu částky 630 358,- Kč zamítnut a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.10.2001, sp. zn. 17 Co 360/2000, který nabyl právní moci dne 30.11.2001, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Jestliže v tomto řízení se žalobce proti Zemědělskému družstvu M. domáhá na základě téhož skutkového stavu, z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3.10.1996, je zřejmé, že v rozsahu, v jakém bylo o žalobě na zaplacení částky 630 358,- Kč ( jejíž součástí je i částka vymáhaná v tomto řízení 383 712,- Kč) rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud jde o argumentaci nesoucí se k posouzení otázky totožnosti účastníků řízení i v případě posouzení totožnosti předmětu řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu