ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.747.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 747/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci , IČ: 00063487, se sídlem v Praze 3, Na Vrcholu 25, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, za účasti Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí ministra zemědělství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 98/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 24 Co 82/2009 – 87, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, odmítá .
II. Jinak se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 24 Co 82/2009 – 87, zrušuje .
III. Ve výrocích I. a II. se zrušuje i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 16 C 98/2008 – 67, a věc se v témže rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud odmítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo „změněno“ (nahrazeno) rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 23. 1. 2008, č. j. 1928/2008 – 10000, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu – ze dne 6. 9. 2007, č. j. 26858/07 – 17170. V témže výroku odvolací soud potvrdil i výrok II. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Ve výroku II. změnil odvolací soud výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobkyni nebude vrácen soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč“. Ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše identifikované rozhodnutí ministra zemědělství, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu, mělo být nahrazeno tak, že na pozemek parc. č. 3532, zapsaný v evidenci katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, se nevztahuje zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z právního názoru vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu, že žalobu je nutné odmítnout podle §250g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud na takto vyjádřeném názoru setrval, neboť rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodnutím předběžné povahy, kterým nemohou být práva žalobce založena, změněna, určena nebo zamítnuta. Toto ustanovení zakládá pravomoc příslušného ústředního orgánu státní správy rozhodovat v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Takovým rozhodnutím je řešena pouze otázka, zda konkrétní nemovitosti jsou nebo nejsou zemědělským majetkem ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to nejen ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku. Tímto rozhodnutím se pouze stanoví, zda nemovitosti jsou zemědělským majetkem, tj. zda jsou splněny předpoklady pro přechod správy nemovitosti na Pozemkový fond České republiky. Nejde tedy o rozhodnutí, na základě kterého by k takovému přechodu došlo. Možnost přezkoumání tohoto rozhodnutí přichází v úvahu v případném soudním řízení vedeném o určení práva hospodaření žalobce k uvedenému majetku. V dané věci žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být přezkoumáno v řízení podle části V. o. s. ř., a je tedy na místě ji podle §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Proti tomuto usnesení (výrokům I. a II.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „soud druhého stupně podání dovolání proti napadenému rozhodnutí výslovně připustil“ a že „dovolání směřuje podle §239 odst. 3 o. s. ř. část věty před středníkem proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby)“. Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že v předchozím odvolacím řízení (jehož výsledkem bylo zrušení prvního usnesení soudu prvního stupně) rozhodoval senát 24 Co, ačkoliv k tomu nebyl podle rozvrhu práce příslušný. Ve věci měl rozhodovat senát č. 14 Co. „V žádném ze dvou odvolacích řízení nerozhodovali zákonní soudci.“ Soud prvního stupně neměl tedy přihlížet k právnímu názoru soudu odvolacího a učinil-li tak, mohlo to mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí ministra zemědělství vydaná podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. nejsou z přezkumu podle části páté o. s. ř. vyloučena. Obdobně již rozhodoval Nejvyšší soud i soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 15. 5. 2009, č. j. 14 Co 136/2009 – 37. S argumenty uvedenými v těchto rozhodnutích se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že v případě odmítnutí žaloby se nevrací již zaplacený soudní poplatek. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné a navrhl, aby jej „soud odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně aby jej zamítl.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá výrok I. usnesení odvolacího soudu, se jedná o dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Dovolání by tedy v tomto rozsahu mohlo být shledáno přípustným ve smyslu §239 odst. 3 za obdobného užití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v daném případě již jednou odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a zavázal ho svým právním názorem, přičemž soud prvního stupně následně rozhodl jinak než ve svém prvním usnesení, je dovolání přípustné podle §239 odst. 3 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je i důvodné.
Předně však dovolací soud nepovažuje za důvodnou námitku, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený odvolací soud. Podle judikatury Ústavního soudu se garance základního práva na spravedlivý proces vztahuje i na dodržování pravidel pro určení zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to dodržováním pravidel zakotvených v příslušném rozvrhu práce ve smyslu §36 až §36c o. s. ř (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 11, svazek č. 13, str. 71, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ). V daném případě je ovšem nutno uvážit, že senáty 24 Co a 14 Co Městského soudu v Praze byly podle rozvrhu práce na rok 2008 určeny k rozhodování obsahově příbuzných agend. Senát 14 Co byl příslušný k rozhodování „[…] o opravných prostředcích ve věcech C proti rozhodnutím vydaným dle části V o. s. ř. s výjimkou věcí rozhodovaných Pozemkovým úřadem a to včetně věcí s cizím prvkem.“ Senát 24 Co byl příslušný k „rozhodování o opravných prostředcích ve věcech agendy C proti rozhodnutím dle části V. o. s. ř. z celého obvodu MS v Praze včetně věcí s cizím prvkem, pokud jde o odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ve věcech rozhodovaných Pozemkovým úřadem“ (viz internetové stránky Ministerstva spravedlnosti, http://portal.justice.cz ).
Ve věci původně rozhodoval ve smyslu §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. jako ústřední orgán státní správy Ústřední pozemkový úřad Ministerstva zemědělství a tak nelze kompetenci senátu 24 Co Městského soudu v Praze ve smyslu textu rozvrhu práce pro projednávanou věc vyloučit. Dovolací soud tedy v daném postupu nespatřuje porušení pravidel rozvrhu práce, tedy ani porušení práva dovolatele na zákonného soudce. Řízení tak není ani zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávný je však právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti přezkoumání napadeného rozhodnutí správního orgánu v soudním řízení na základě žaloby podané podle §244 a násl. o. s. ř. Podle ustálené judikatury rozhodnutí vydané podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. představuje přímý zásah do rozsahu práva hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování třeba (viz §17 odst. 1 téhož zákona), a to i tehdy bylo-li vydáno mimo spor založený tzv. restitučními právními předpisy (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96 – 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, takové rozhodnutí nemůže být považováno za rozhodnutí předběžné povahy, neboť právo hospodaření k nemovitosti, na níž se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., přísluší pozemkovým fondům ve smyslu §17 odst. 1 tohoto zákona ex lege, a k dovršení změny subjektu oprávněného hospodařit s takovou nemovitostí již není třeba dalšího (následného, konečného) rozhodnutí.
K dané problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že „[…] rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, […] je svou povahou věcí spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno správními orgány s důsledky ve vztahu k vlastnickému právu k nemovitostem“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 5 A 91/2002 – 16). Proti takovému rozhodnutí je podle Nejvyššího správního soudu možné podat žalobu podle části páté o. s. ř.
Nejvyšší soud pak k uvedené problematice konstatoval, že „účelem rozhodnutí správního orgánu podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční, neboť zde rozhodnutí podle §17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) .“
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že „pravomoc soudů ve smyslu §7 o. s. ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého (především občanským zákoníkem), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán“ (viz již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008).
Jestliže se tedy jedná o žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, pak podle §244 odst. 1 o. s. ř. může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Není sice vyloučeno, aby se žalobce domáhal přehodnocení rozhodnutí správního orgánu až v řízení o žalobě na určení práva hospodaření, avšak nemůže mu být odepřeno, aby se domáhal nahrazení správního rozhodnutí žalobou podle části V. o. s. ř., jestliže k tomu byly splněny výše konstatované, zákonem stanovené, podmínky. Jinak by muselo být uzavřeno, že soud odepřel výkon spravedlnosti.
Nejvyšší soud z těchto důvodů považoval usnesení soudu odvolacího za nesprávné, a proto postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a toto usnesení zrušil ve výroku I i v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v témže rozsahu (tedy ve výrocích I. a II.) i jeho usnesení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. napadeného usnesení, v němž bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci nevrací již zaplacený soudní poplatek, není přípustné. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není rozhodnutím ve věci samé, a proto nepřichází v úvahu přípustnost podle §237 o. s. ř. Dovolání proti takovému rozhodnutí není zákonem připuštěno ani v §238, §238a či §239 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu