ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.751.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 751/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O bce Ošelín, se sídlem v Ošelíně, IČ 00573612, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 C 93/2011-100.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 C 93/2011-100, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předmětné pozemky jsou zapsány v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov na LV č. 6 pro k. ú. D. Vzal za prokázané, že vlastnické právo k těmto nemovitostem je zapsáno České republice a žalovanému přísluší právo hospodařit s majetkem státu. Dále zjistil, že veškeré pozemky, jež jsou předmětem řízení, jsou tzv. přídělovým majetkem.
Podle odvolacího soudu předmětem sporu je skutečnost, zda žalovaný předmětné pozemky poté, co se stala žalobkyně jejich vlastnicí, opětovně vydržel pro stát ve smyslu §134 o. z. Podle odvolacího soudu pro posouzení sporu je třeba předmětné pozemky rozdělit do 2 skupin.
Pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 10, přešly do vlastnictví žalobkyně podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991, tj. ke dni účinnosti tohoto zákona. Od tohoto data předmětné pozemky užíval žalovaný a byl jejich oprávněným držitelem, neboť byl v dobré víře o tom, že mu pozemky patří se zřetelem ke všem okolnostem podle §130 o. z. Předmětné pozemky byly vydány přímo obci Dolní Plezom dne 10. 12. 1947 a k zápisu vlastnictví těchto pozemků ve prospěch obce došlo dne 17. 12. 1947, přičemž obec Dolní Plezom byla právním předchůdcem obce Ošelín.
Odvolací soud zaujal názor, že dobrá víra nemohla být zpochybněna samotným vydáním zákona č. 172/1991 Sb. Dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo k předmětným pozemkům po uplynutí deseti let od 24. 5. 1991, t. j. 24. 5. 2001 vydržel pro stát ve smyslu §134 odst. 1 o. z.
Podle odvolacího soudu pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 11, přešly do vlastnictví žalobkyně podle §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000. Od tohoto data počala běžet vydržecí doba a pokud žalobkyně neprokázala, že by svá práva uplatnila před 1. 7. 2010 nebo, že by oprávněná držba na straně žalovaného byla prolomena před tímto datem, nebylo možné žalobě na určení vlastnického práva vyhovět.
Odvolací soud poukázal též na ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění účinném do 28. 6. 2012 s tím, že žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila, když nárok na vydání pozemků poprvé prokazatelně uplatnila až v roce 2011. Po uplynutí deseti let od 1. 7. 2000 tak došlo k vydržení vlastnického práva pro stát ke všem pozemkům uvedeným v přídělu č. 11. Odvolací soud dále zaujal názor, že v důsledku přijetí novely (zákon č. 173/2012 Sb.), jmenovitě ustanovení §8 odst. 1, bylo povinností žalobkyně (jako obce) nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu o určení vlastnického práva u soudu, pokud toto právo nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Z toho dovodil, že stát nemohl přijít o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1966/2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, t. j. zda je v souvislosti s přijetím ustanovení §8 zákona č. 173/2012 Sb., při nesplnění povinnosti obce možno bez dalšího konstatovat, že za den přechodu vlastnického práva na stát se považuje 1. 4. 2013 nebo den, kdy uplynula vydržecí doba 10 let pro originární nabytí vlastnického práva pro stát. Další otázkou hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena je otázka, zda subjekt, který se domáhá vydržení vlastnického práva pro stát, byl v dobré víře, že je skutečným vlastníkem nemovitostí za situace, kdy nebyl po dobu plynutí pořádkové lhůty podle §8 zákona č. 172/2012 Sb., ze strany obce podán návrh podán návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí, přestože k nabytí vlastnictví obce k nemovitostem došlo přímo ze zákona č. 172/1991 Sb. Poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3360/2008 s tím, že dovolací soud by měl otázku řešenou soudy obou stupňů posoudit jinak . Podle dovolatelky po vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl publikován nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12, jehož závěry jsou stěžejní i pro posouzení právní věci žalobkyně. Namítala, že přípustnost je dána též z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Touto otázkou je počátek běhu vydržecí lhůty, resp. počátek vzniku oprávněné držby, pokud by dovolací soud dovodil, že žalovaný obecně mohl vlastnické právo pro stát vydržet. Podle dovolatelky nemohla počít běžet vydržecí doba, potažmo žalovaný se nemohl stát oprávněným držitelem pozemků přidělených přídělem č. 11 před uplynutím jednoroční pořádkové lhůty podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., t. j. před datem 1. 7. 2001. Dovolatelka považovala za nesprávné závěry odvolacího soudu týkající se vydržení uvedených pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Podle dovolatelky žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V opačném případě by nebyl v dobré víře, že mu předmětné pozemky vlastnicky náleží a oprávněná držba mohla počít až dnem 1. 7. 2001. Namítala, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 zákonodárce výslovně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. Podle dovolatelky k vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vůbec reálně nemohlo dojít s tím, že ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že je nepřiměřeně přísné trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví svémocně odňal a je vyloučeno, aby stát vlastnické právo k nemovitostem vydržel v důsledku nedodržení pořádkové lhůty pro podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí ze strany obcí. Podle dovolatelky žalovaný nemohl vlastnické právo k pozemkům, které jsou předmětem žaloby, nikdy vydržet. Dovozovala, že dovolací soud by k otázce pozbytí vlastnického práva obcemi, které toto vlastnické právo získaly ex lege zákonem č. 172/1991 Sb. z důvodu údajného vydržení vlastnického práva státem (resp. státním podnikem) měl s ohledem na shora uvedený nález Ústavního soudu zaujmout nové stanovisko a v tomto směru by měla být změněna i judikatura Nejvyššího soudu ČR. Namítala, že žalovaný tedy před vydáním zákona č. 172/1991 Sb. nebyl a ani jako vlastník, resp. státní podnik, být nemohl oprávněným držitelem pozemků, tím se mohl stát výhradně na základě tohoto zákona, avšak za současného splnění všech zákonných podmínek, vyplývajících ze zákona č. 172/1991 Sb. a dále obecně z občanského zákoníku, m.j. tedy až po uplynutí zákonné jednoroční pořádkové lhůty. Konstatovala, že žalovaný ztratil oprávněnou držbu nejpozději dnem 26. 1. 2011 a pokud by počala jeho oprávněná držba dnem 1. 7. 2001, pak není dodržena zákonná desetiletá lhůta pro nabytí vlastnictví.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud ve věci rozhodl měnícím rozsudkem, jímž bude rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se mění rozsudek odvolacího soudu prvního stupně a určuje se, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí ve výroku uvedených a zavázal současně žalovaného k úhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení. In eventum navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo : „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o přípustnosti podaného dovolání. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího soudu vycházejí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné právě rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011. Toto rozhodnutí ovšem bylo shora citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno. Při vázanosti obecných soudů (a tento závěr dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že pod pojem odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. jsou tak splněny.
Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, musí přihlédnout, tedy nezbývá než konstatovat, že odvolací soud tu vycházel při aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z ustanovení §134 o. z. z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12.
Dovolání je z toho důvodu třeba považovat rovněž za opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalující obec pozbyla svého vlastnictví k přídělovému majetku v důsledku vydržení žalovaným, který rovněž vystupuje jako stát. Tento závěr ovšem neodpovídá shora citovanému výkladu Ústavního soudu. V podrobnostech se na odkazuje na podrobné a instruktivní odůvodnění shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jsou proto dány podmínky pro zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka navrhovala za této situace nahrazení rozhodnutí odvolacího soudu měnícím výrokem rozsudku dovolacího soudu. Dovolací soud však dospívá k závěru, že úvaha o takovém změně musí odpovídat okolnostem konkrétního případu. Předně je třeba připomenout, že z dikce ustanovení §243d písm. b) /na rozdíl od postupu daného kogentním ustanovením §243d písm. a) o.s.ř./ neplyne povinnost dovolacího soudu k vydání měnícího rozhodnutí za podmínek v tomto ustanovení uvedených, nýbrž jde o možnost, která závisí na posouzení dovolacího soudu. V této věci – po vyřešení základní právní otázky rozhodné pro tento spor – zůstává stále podle názoru dovolacího zachován prostor pro mimosoudní vyřízení věci, když účastníci nepochybně budou nuceni vycházet ze závěrů shora uvedeného odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Vydání rozhodnutí ve věci samé není samoúčelné, tím spíše, je-li zachována možnost, i bez samotného soudního meritorního rozhodnutí, k odstranění právu neodpovídajícího vztahu, který nyní (po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu) může být napraven úkony účastníků tohoto sporu. Ingerence soudu do právních poměrů účastníků v občanském soudním řízení nastupuje ostatně už podle základních ustanovení občanského soudního řádu pouze za podmínek uvedených v §§1 a 2 o. s. ř., která akcentují podpůrnost soudní ochrany práv, která mohou být splněna dobrovolně. Tento přístup dovolacího soudu se nepříčí ústavněprávně zakotvené zásadě soudní ochrany práv účastníků (§3 o. s. ř.), naopak dovolací soud tímto způsobem plní obecnou poučovací povinnost vůči nim (§5 o. s. ř.).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu