ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.756.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 756/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky Národnej banky Slovenska , Bratislava, Imricha Karvaša č. l. (Slovenská republika), zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Haštalská 27, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99 (žalobkyně Ireny Lifkové, Trenčín, Hodžova 2 /Slovenská republika/, proti žalovaným: 1. České národní bance , 110 00 Praha 1, Na Příkopě 28, a 2. Národnej banke Slovenska , Bratislava /Slovenská republika/, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, 110 00 Praha 1, Haštalská 27, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 12. 2003, č. j. 22 C 31/99-156. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Národnej banke Slovenska uloženo vydat žalobkyni I. L. 10.383,62 g zlata do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba proti žalované České národní bance byla zamítnuta. Bylo dále rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně, pokud se domáhala vydání i 0.01018 g zlata a těchto movitých věcí: 5 kusů československého dukátu nominální hodnoty 1, 2 kusů československého dukátu nominální hodnoty 2, 1 kusu československého dukátu nominální hodnoty 4, 1 kusu rakousko-uherského dukátu bez uvedení nominální hodnoty, 2 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 10, 4 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 20, 1 kusu franku r. r. nominální hodnoty 20, 1 kusu rakouského šilingu nominální hodnoty 100, 1 kusu Rusko Ro nominální hodnoty 5, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo rok ražby ČSR 1930, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1931, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1928, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1929, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1931, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1934, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč k 10. výročí ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč k úmrtí T. G. Masaryka, 5 kusů stříbrných mincí 10 KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1944, 5 kusů stříbrných mincí 20 KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1941, 5 kusů stříbrných mincí 20 KS k volbě prezidenta Tisa, 5 kusů stříbrných mincí 50 KS k 5. výročí vzniku Slovenského štátu, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí Slov. nár. povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí pražského povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 600 rokům Karlovy univerzity, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. výročí vzniku ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 700. výročí koňských práv Jihlava, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. rokům založení KSČ, 10 kusí stříbrných mincí 3 grajc. rakousko uherských (Fr. Josef I.) a 175 kusů stříbrných mincí bez udání hodnoty, ražených v Rusku, Itálii, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku v různých ražbách do roku 1938. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalované Národnej banke Slovenska zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 5.375,- Kč a na úhradu soudního poplatku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že Národná banka Slovenska je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 6.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalované České národní bance se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvoláních žalobkyně a žalované Národnej banke Slovenska proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 112. 2003, č. j. 22 C 31/99-156 (ve znění opravného usnesení z 24. 11. 2004, č. j. 22 C 31/99-179, a ve znění usnesení Městského soudu v Praze z 3. 3. 2006, sp. zn. 39 Co 87/2006), potvrzen ve výroku vyhovujícím žalobě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska. Odvolání žalované Národnej banky Slovenska proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (označenému II.) bylo odmítnuto. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Národnou bankou Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu), a to v mezích podaných odvolání (srov. §206 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) a „odvolání žalované Národnej banky Slovenska shledal odvolací soud zčásti nedůvodným a zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou“.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tu rozhodoval už i dovolací soud svým rozsudkem z 23. 2. 1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu), který zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 9. 1995, sp. zn. 39 Co 85/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30. 5. 1994, č. j. 19 C 189/92-42, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu bylo konstatováno, že se soudy zabývaly otázkou přesné identifikace věcí, vymáhaných žalobkyní, a srovnáním této identifikace s údaji v seznamech a protokolech, jež byly pořizovány v souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku (včetně cenností původních vlastníků věcí, o něž jde v tomto řízení, tj. Z. F. a J. Z.); dovolací soud však zároveň poukazoval na to, že pokud by bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nebylo by tu vydání věcí bez dalšího možné tak, jak to má na zřeteli ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když tu došlo k zabavení cenností otci a strýci žalobkyně, a v trestním řízení soudním u bývalého Lidového soudu v Trenčíně (pod sp. zn. 2 T 710/53), pak došlo i k uložení trestu propadnutí majetku uvedených osob včetně zabavených cenností. Později bylo ovšem na základě zákona o soudní rehabilitaci rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně z 26. 9. 1991, sp. zn. 3 T 334/91, rozhodnuto o zproštění Z. F. a J. Z. viny uplatňované původní obžalobou. Žalobkyně potom vyzvala dopisem 24. 9. 1991 bývalou Státní banku československou o vydání zabavených cenností, ale bezvýsledně.
Při zabavení cenností původních vlastníků Z. F. a J. Z. bylo tehdy převzato zlato v hrubé váze 10.393,80 gramů a Státní bankou československou byly cennosti zaslány k realizaci zabavení Slovenskému úřadu pro míry a váhy a drahé kovy – správě drahých kovů. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Bělína činila celková hmotnost zabaveného zlata 10.830,62 g (Au 585/000).
Odvolací soud posléze poukazoval na to, že tu nic nebrání vydání stejného množství a druhu roztaveného zlata vzhledem ke zlatým předmětům, zabaveným otci a strýci žalobkyně v souvislosti s trestním řízení soudním v roce 1953. Soud prvního stupně tedy důvodně vyhověl žalobě žalobkyně, dovozoval odvolací soud, vůči Národnej banke Slovenska ohledně vydání 20.383,62 g zlata, ale zamítl žalobu žalobkyně, pokud se domáhala vydání dalších 0,01018 g zlata a ohledně vydání mincí v celkovém počtu 334 kusů, poněvadž jde o druhově určené věci, které nelze vydat (ve smyslu §5 odst. 1, věta druhá, a §7 zákona č. 87/1991 Sb.). Zcela pak byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované České národní bance, a to pro nedostatek pasivní legitimace na straně této žalované.
Odvolací soud měl stejně jako soud prvního stupně za to, že se tu žalobkyně domáhá vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, což odpovídá složení a váhovému ekvivalentu zlatých věcí původních vlastníků (právních předchůdců žalobkyně), připadlých státu v důsledku propadnutí jejich majetku. Pokud byly takto ve dnech 25. a 28. 2. a 9. 3. 1953 u právních předchůdců žalobkyně zabaveny podle písemného seznamu zlaté věci o hrubé váze 10.393,80 g, jež prokazatelně převzala v roce 1954 Státní banka československá-krajská pobočka Bratislava, a tyto cennosti byly dány k tavbě,, nic nebrání tomu, aby tu bylo žalobkyni vydáno stejné množství a stejný druh roztaveného zlata. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že dnem 1. 1. 1993 přešly na Českou národní banku práva a povinnosti bývalé Státní banky českoslovesnké ve smyslu ustanovení zákona č. 6/1993 Sb. a ústavního zákona č. 541/1992 Sb., ale zásoby zlata byly převedeny pouze účetně, přičemž fyzicky zůstalo umístěno na území jednotlivých republik (České a Slovenské republiky); podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bylo dělení majetku ČSFR, Federálního fondu národního majetku a Státní banky československé ukončeno (čl. 4 odst. 1 a příloha XX uvedené Smlouvy).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska.
Odvolací soud dále dovozoval, že pokud žalovaná Národná banka Slovenska podala své odvolání i proti výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta vůči České národní bance, bylo třeba v této části odvolání Národnej banky Slovenska odmítnout jako odvolání podané neoprávněnou osobou (srov. §218 písm. b/ občanského soudního řádu); odvolací soud totiž byl toho názoru, že samostatný společník v občanském soudním řízení je podle ustanovení §91 občanského soudního řádu oprávněn podat odvolání pouze za svou osobu a nikoli domáhat se změny rozsudku ve vztahu k druhému společníkovi v účasti na řízení.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §221 odst. 1 písm. c) a §221 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu i §157, §151 odst. 2 a §243 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve výroku o poplatkové povinnosti Národnej banky Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k ustanovením §2 odst. 2, §7 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb. i článku III. zákona č. 36/1995 Sb., článku II. zákona č. 255/2000 Sb. a článku XXVI zákona č. 151/2002 Sb.
Ve zbývajících výrocích, odvoláním nenapadených, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§204 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 9. 10. 2006 žalované Národnej banke Slovenska a dovolání ze strany této žalované bylo dne 6. 12. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Národná banka Slovenska navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 3. 2006 (sp. zn. 38 Co 107/2005 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 11. 12. 2003 (č. j. 22 C 31/99-156 Obvodního soudu pro Prahu 1).
Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka spatřuje vadu tohoto řízení v tom, že soudy obou stupňů tu rozhodovaly v rozporu s právním názorem obsaženým v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, „když pominuly podstatnou část tohoto právního názoru“ a tuto část při svém rozhodování nepřevzaly. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když tu soudy „podřídily použité právní normy jen některé z právně významných skutečností a ostatní skutkové části pominuly“.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 3. 2006 (sp. zn. 39 Co 107/2005 Městského soudu v Praze) ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 2. 1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu) zjevně dezorientuje názory vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu a opomíjí převážnou část odůvodnění uvedeného rozsudku zabývající se otázkou aplikace §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., tedy otázkou aktivní a pasívní legitimace jednotlivých účastníků tohoto řízení, a nikoliv otázkou výkladu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka má proto za to, že si odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně vyložily předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a „vyvodily svůj právní názor pouze z vytržené části odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu bez přihlédnutí k ostatním skutečnostem, na něž dovolací soud odkazoval.“
Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu zejména nesprávné posouzení zejména v těchto otázkách: 1. zda byla žaloba podána tak, aby skutečně požadovala vydání věcí, či zda obsahem žaloby bylo vydání náhrady za věc odňatou; 2. v otázce možnosti vydat na základě ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. věc určenou jen druhově, nikoli individuálně; 3. zda se v případě zlata, k jehož vydání byla dovolatelce stanovena povinnost, jedná o věc totožnou, či zda se věc změnila; v otázce právní legitimace žalované Národnej banky Slovenska vzhledem k ustanovení §20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla správně uplatněna úprava přechodu práva a povinností po rozpadu ČSFR.
K těmto uvedeným otázkám dovolatelka oproti názoru odvolacího soudu zejména zdůrazňovala: a) Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu předchůdci) byla ve skutečnosti odňata; žalobou podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se lze z movitých věcí domáhat jen naturálního plnění, tj. vydání takových movitých věcí, které náležely původnímu vlastníku; nelze tu požadovat vydání věci určené pouze druhově (pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné). b) Dovolatelka přitom má za to, že žalovaná Národná banka Slovenska tu vůbec není v tomto sporu povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a věci, jichž se žaloba žalobkyně týká, k 1. 4. 1991 nedržela; z obsahu Smlouvy mezi ČR a SR, uveřejněné pod č. 63/2000 Sb., vyplývá, že mezi Českou národní bankou a Národnou bankou Slovenska nedošlo k dohodě o úpravě odpovědnosti za závazky Státní banky československé.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska měla za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Má za to, že soud posoudil věc v souladu s právním názorem vysloveným předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Zlato a předměty z drahých kovů, které byly zabrány otci a strýci žalobkyně, byly určeny ke zpracování, k roztavení. Podle znaleckého posudku hodnota těchto převzatých předmětů činila 10.283,62 g zlata. Tento závěr odpovídá složení i váze věcí původních vlastníků, které připadly v důsledku propadnutí jejich majetku státu.
Přípustnost dovolání dovolávající se Národnej banky Slovenska bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 3. 2006 (sp. zn. 30 Co 107/2005 Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 1 a §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá věc povinná osoba podle tohoto zákona na písemnou výzvu oprávněné osobě podle tohoto zákona, jež prokáže svůj nárok na vydání věcí a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona jsou osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich smrti nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou právnické osoby (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jakož i fyzické osoby (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinné osoby jsou povinny vydat věc podle §5 odst. 2 a §12 tohoto zákona; není-li to možné, má oprávněná osoba právo žádat o poskytnutí náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze vyhovět i jen zčásti tím, že soud uloží povinnost uzavřít dohodu jen ohledně některých z věcí uvedených v návrhu dohody. Žalobou podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze uplatnit nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou nelze vydat (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i rozhodnutí 3 Cdon 344/96 Nejvyššího soudu, jakož i právní závěr obsažený v Cpjn 16/94-2 Nejvyššího soudu).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 8. 1998, I. ÚS 55/98 (uveřejněném pod č. 86 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že ustanovení §20 zákona č. 87/1991 Sb. se zásadně vztahuje na oblast trestně právních vztahů; bližší vymezení povinných osob je přenecháno ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb.
Z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného o dovolání, podaném v této právní věci (sp. zn. 19 C 189/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, nyní sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy obou stupňů ve svých dalších následných rozhodnutích z 11. 12. 2003 (č. j. 22 C 31/99-156 Obvodního soudu pro Prahu 1) a z 30. 3. 2006 (sp. zn. 39 Co 197/2005 Městského soudu v Praze) zdůrazňovaly zejména tento právní závěr: Ani z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a náhradovému ekvivalentu věci původních vlastníků, které připadly státu v důsledku propadnutí jejich majetku státu.
V dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů nebyly shledány žádné okolnosti vylučující v daném případě aplikaci ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., ani okolnosti vylučující závěr, že záležitosti bývalé Státní banky československé, týkající se osob s trvalým pobytem či sídlem na území Slovenska, řeší Národná banka Slovenska.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (s poukazem i na ustanovení zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance) i k citovaným právním závěrům obecných soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud (který měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž publikované právní závěry) svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolávající se Národnej banky Slovenska, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (zejména s přihlížením k právním závěrům z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu v téže právní věci). A protože, jak již bylo uvedeno neřešil svým rozhodnutím z 30. 3.2006 ani právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobkyni na vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a 224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů, vynaložených na již zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelky, žalobkyni nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu