ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.760.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 760/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Obce S. H., zast. advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, Praha 1, Těšnov 17, zast. advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované L. č. r., státní podnik, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2002, č.j. 8 Co 2208/2002-101, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 307/2002, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2002, č.j. 8 Co 2208/2002-101, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.11.2002, č.j. 8 Co 2208/2002-101 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7.6.2002, č.j. 6 C 307/2002-57, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v obci S. H., kat. území V., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu J. H. a listu vlastnictví (LV) č. 117, a to parcely č. 421/1 – les o výměře 3 435 m2, č. 420 – les o výměře 8 700 m2, č. 2159/2 – les o výměře 7 656 m2, č. 2159/3 – les o výměře 113 m2, č. 1883 – les o výměře 3 244 m2, č. 1885 – les o výměře 3 528 m2, č. 1577 – les o výměře 784 m2, č.č. 1582/1 – les o výměře 356 m2, č. 1582/2 – les o výměře 352 m2, č. 1583 – les o výměře 575 m2, č. 1589 – les o výměře 3 000 m2, č. 1929 – les o výměře 6 360 m2, č. 2072 – les o výměře 19 823 m2, č. 2073 – les o výměře 930 m2, č. 2080 – les o výměře 3 080 m2, č. 2081 – les o výměře 313 m2, č. 2084/2 – les o výměře 1 880 m2, a pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ Přídělový plán nebo jiný doklad (GP) parcely č. 3045 o výměře 2 200 m2, č. 3022 o výměře 8 961 m2, č. 3290 o výměře 301 m2 a dále odvolací soud rozhodl kladech odvolacího řízení.
V obsáhlém odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolala žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně řádně a dostatečně zjistil skutkový stav věci a jeho skutkové závěry vyplývají z provedeného dokazování. Zejména správně hodnotil listiny vydané v rámci přídělového řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. a za prvotně správnou shledal odvolací soud úvahu o tom, že i v daném případě přezkoumávaná směna majetku obce za konfiskovaný majetek podléhala režimu přídělového řízení. O přídělu lesní půdy konfiskované podle dekretu č. 12/1945 Sb. nerozhodoval národní pozemkový fond, ale podle dekretu č. 28/1945 Sb. Ministerstvo zemědělství. Národní pozemkový fond v podstatě vykonával funkci správce konfiskovaného majetku a vykonatele některých administrativních úkonů spojených s přídělovým řízením Byl též pověřen podáváním návrhů ve vkladovém řízení a za tím účelem vyhotovoval tzv. přídělové listiny, které byly podle §11 zákona č. 90/1947 Sb. označeny jako listiny vkladové a na jejich podkladě bylo možno podle zák. č. 90/1947 Sb. provést vklad do pozemkových knih. Pro vznik vlastnického práva přídělce bylo podle §4 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb relevantní rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přidělení půdy (spolu s ujmutím se držby). V daném případě bylo rozhodnutím o přídělu, s přihlédnutím k dalším listinám a k tomu, že se jednalo o směnu za pozemky vlastnicky náležející obci V., rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947. Ve spise je založena pouze fotokopie tohoto rozhodnutí, na níž nelze rozeznat podpis ministra nebo osoby jím pověřené a razítko, přičemž z důvodu na straně žalované (zničení archivu) nelze dohledat originál této listiny. Odvolací soud je toho názoru, že tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce, neboť ten v řízení prokázal, že mu sporné nemovitosti byly přiděleny podle dekretu č. 28/1945 Sb. a tím byly splněny podmínky ust. §2a odst. 1,2 zák. č. 172/1991 Sb. k jejich přechodu do jeho vlastnictví. V ust. §2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. jsou listiny, jimiž obce prokazují existenci přídělu uvedeny pouze příkladmo. Existence přídělu byla tak prokazována rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947 ve spojení s dalšími listinami (návrh přídělu, seznam přídělců, výkaz směn).
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že pasivní věcná legitimace žalované není vyvrácena závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, č.j. 20 Cdo 537/2001-158. V rozhodnutí se odvolací soud zabýval otázkou pasivní legitimace státního podniku v případě žaloby na určení vlastníků a dospěl k závěru, že pasivní legitimaci nelze pojit pouze se subjektem, který vlastnické právo žalobce popírá tím, že je sám vlastníkem (tj. stát), ale za pasivně legitimovaného lze shledat i státní podnik, který s ohledem na své postavení dle zák. č. 77/1997 Sb. do žalobcova práva zasahuje užíváním, nakládáním atd. se sporným majetkem. Určovací žaloba směřující vůči státnímu podniku může být adekvátním prostředkem k ochraně tvrzeného práva žalobce a může být způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. V rozhodnutí se dovolací soud však nevyjadřoval k otázkám spjatým se žalobou o určení vlastnictví proti státu.
Podle odvolacího soudu zjištěný skutkový stav nezpochybňuje ani skutečnost, že v předmětném obsahu přídělu pozemků a budov v kat. území V. došlo v nezjištěné době k přepisu přídělce označeného jako Obce V. jeho přeškrtnutím a rukou dopsaným údajem Čsl. Stát MNV, neboť všechny ostatní důkazy svědčí o tom, že přídělcem byla Obec V. jako právní předchůdce žalobce; obcím byl pak majetek odňat až k 31.12.1949 zák. č. 279/1949 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému proto odvolací soud zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním bez data, předaným Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci dne 19.2.2002 se proti výše uvedenému rozsudku dovolal žalovaný. Dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 písm. c) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. c) o.s.ř.] a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku, která je v rozporu s hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaná (Česká republika) v tom, že v řízení byla žalobcem označena jako jeho účastník, ačkoliv k tomu neměla, resp. nemá věcnou způsobilost. Odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal a státní podnik L. Č. r., ponechal pouze v postavení vedlejšího účastníka řízení. V otázce věcné pasivní legitimace se žalovaná odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, č.j. 20 Cdo 537/2001. Podle dovolatele je stát vlastníkem majetku, který je státnímu podniku svěřen k podnikatelské činnosti a s tímto majetkem pak státní podnik nakládá vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, tedy vykonává atributy vlastnického práva, které jinak náleží vlastníkovi. K tomu dovolatel ještě doplnil, že v době projednávání odvolání byla novelizována některá ustanovení zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku (zák. č. 202/2002 Sb.), a to zejména ust. §16 odst. 2, v němž se uvádí, že státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích, týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech majetku státu, včetně řízení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo je či není. Státní podnik L. Č. r. má způsobilost jednat před soudy, a proto je namístě námitka o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované.
Dále dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily zák. č. 172/1991 Sb. a rozhodl o vlastnictví žalobce k předmětným pozemkovým parcelám na základě listiny, jež žalovaný nepovažuje za listinu perfektní.
Obec V., právní předchůdce obce S. H. (žalobce) byla zapsána v „Návrhu přídělu“ a z toho nelze dovodit, že byl příděl realizován, neboť se jednalo pouze o návrh. Hlavní důkaz, o který soudy opřely své rozhodnutí je přípis Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947, č.j. 92.086.47-IX-B/32, kterým tento státní orgán navrhoval, aby Osidlovací komise ministerstva zemědělství předložila pobočce Národního pozemkového fondu podklad pro vyhotovení žádostí o zapsání vlastnického práva do předběžných knihovních vložek. Žalovaná je toho názoru, že uvedená listina není listinou předpokládanou ust. §2a zák. č. 172/1991 Sb., protože neobsahuje údaje požadované zákonem a navíc není listina označena kulatým razítkem a chybí podpis ministra, resp. osoby zmocněné. Návrh přídělu dále není zapsán pro obec V., ale pro Čsl. stát – MNV V., z toho žalovaná dovozuje, že stát tak vyjádřil vůli si směňované pozemky ponechat, což bylo v souladu s nařízením vlády č. 140/1950 Sb.
Dále žalovaná v dovolání uvedla, že datum převzetí držby pozemků je na „Návrhu přídělu“, ručně doplněno a má za to, že k převzetí nikdy nedošlo.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovoláním bez data, předaným soudu prvního stupně dne 5.3.2003, napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu i vedlejší účastník, a to v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Vedlejší účastník spatřuje nesprávné právní posouzení věci v chybné aplikaci zák. č. 172/1991 Sb. a má za to, že žalobce v průběhu řízení dostatečně přesvědčivě neprokázal, že sporné nemovitosti mu byly přiděleny a že došlo ke splnění podmínek stanovených v §2a odst. 1 - 2 zák. č. 172/1991 Sb.
O přídělu lesní půdy konfiskované dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. rozhodovalo v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Ministerstvo zemědělství (rozhodnutí Ministerstva zemědělství dle §4 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb.), nikoliv Národní pozemkový fond. Vedlejší účastník však nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tímto rozhodnutím o přídělu je listina – příkaz Ministerstva zemědělství – ze dne 17.10.1947, č.j. 92.086.47-IX-B/32 ve věci zapsání vlastnického práva do předběžných knihovních vložek pro kat. území V., určená Osidlovací komisí Ministerstva zemědělství v D. Vedlejší účastník je proto přesvědčen, že žalobce v průběhu řízení nepředložil žádnou listinu, s níž zákon spojuje existenci přídělu a která by odpovídala ust. §2a odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. a neprokázal realizaci přídělu ani náhradním způsobem dle ust. §2a odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb., tzn. listinou vyhotovenou příslušným státním orgánem s uvedením čísla jednacího přídělového rozhodnutí, ze které by byl zřejmý rozsah přídělu i přídělec. Dále vedlejší účastník namítá, že přípis Ministerstva zemědělství ze 17.10.1947 není opatřen podpisem a razítkem.
V dovolání dále vedlejší účastník uvedl, že se připojuje k námitce žalované týkající se věcné pasivní legitimace žalované, což souvisí s procesním postavením vedlejšího účastníka.
Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 5.3.2003 se k dovolání žalovaného vyjádřil žalobce. Ve vyjádření žalobce zejména uvedl, že otázkou pasivní věcné legitimace se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a názor těchto soudů, že žalovaná strana, Česká republika – Ministerstvo zemědělství ČR, je v tomto sporu pasivně legitimována pokládá za správný. V souvislosti s odkazem žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 537/2001 žalobce ve vyjádření uvedl, že je nutné přihlédnout k tomu, že L. Č. r., státní podnik, jsou v katastru nemovitostí zapsány jako uživatel a správce majetku České republiky. Správce tento majetek žalobci vydal, avšak nehodlá udělit souhlas k přepisu vlastnického práva ve prospěch žalobce. Státní podnik L. Č. r. by podle žalobce byly pasivně legitimovány být účastníkem řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem tehdy, pokud by k nim vykonávaly právo hospodaření a v tomto případě by bylo možné akceptovat odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Žalobce dále pochybuje, že zákonodárce při změně ust. §16 odst. 2 zák. č. 77/1997 Sb. a při existenci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových měl úmysl svěřit státnímu podniku „právo vlastním jménem jednat v právních vztazích, týkajících se majetku státu a účastnit se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech, týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda tu vlastnické či jiné obdobné právo státu je či není.
Dále žalobce ve vyjádření znovu uvedl, že nemovitosti, které jsou předmětem této určovací žaloby byly jejich správcem žalobci vydány a ten na nich hospodařil. Jedná se tedy o získání dokladu, na jehož základě bude moci být žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.
Ve vyjádření dále žalobce mj. uvedl, že obec V. byla v důsledku mnichovského diktátu v roce 1938 okupována a stala se součástí Německé říše. Doba nesvobody byla ukončena dnem 4.5.1945 (dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úředního věstníku, §1 Vlád. nařízení č. 31 ze dne 27.7.1945) a majetek obcí nepodléhal konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V žádném předpise nebylo stanoveno, že majetky obcí dnem navrácení pohraničního území Československé republice se stávají majetkem státu.
Žalobce dále uvedl, že všechny doklady soudu předložené pojednávají o směně v přídělovém řízení a nikoliv o přídělu. Orgány žalované strany a finanční orgány státu vydaly listiny o hodnotě směňovaných nemovitostí, provedly jejich vyúčtování atd., a proto považovaly směny a přechod vlastnického práva na obce za platný. Rozhodujícím dokladem pro právoplatnost směny je Listina Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947, č.j. 92.086/47-IX-B/32 adresovaná Osidlovací komisi ministerstva zemědělství k vyhotovení výkazu přídělců, pro Národní pozemkový fond, který poté vyhotovoval knihovní žádost o zapsání vlastnického práva do předběžných vložek. V seznamu přídělců byla mj. pod č. 6 a 38 uvedena obec V.
Pokud žalovaná namítá, že nebyla vydána přídělová listina, pak žalobce poukazuje na to, že „Návrh přídělu pozemků a budov“ v kat. území V. (půda zkonfiskovaná – směnou získaná) byl přezkoušen a schválen po stránce přídělově-technické dne 12.9.1951. Protože návrh byl přezkoumáván KNV J. až v roce 1951, když již obce jako nositelé vlastnického práva zanikly, mohl být název obce změněn na MNV a do návrhu dopsán. O skutečnosti, že se jednalo o směnu svědčí i str. 563 a 612 návrhu, kde jsou uvedena slova „náhrada za směnu“ a že v přídělovém řízení bylo směnami získáno 163 ha 37 a 01 m2 a dále výkaz směn pro obec V. a výkaz úhrad za směny.
Přídělová listina byla podle žalobce ve smyslu dekretů prezidenta republiky pouze listinou, na jejímž základě mohl a měl být proveden zápis vlastnického práva nového subjektu do pozemkové knihy. Vlastnické právo na nový subjekt přešlo předáním a převzetím předmětu přídělu a nikoliv až vydáním listiny. Provedení knihovního pořádku náleželo dle §3 zák. č. 90/1947 Sb. jen vyjmenovaným orgánům, mezi něž přídělce nepatřil.
Žalobce považuje dovolací důvody žalované za nesprávné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozsudky obou soudů potvrdil.
V podání ze dne 15.3.2003 se žalobce dále vyjádřil i k dovolání vedlejšího účastníka. Ve vyjádření zejména uvedl, že majetek obce V. nepodléhal konfiskaci dle dekretů prezidenta, obec byla po skončení nesvobody od 5.5.1945 vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto nebyla žadatelem o příděl těchto nemovitostí. Ve veřejném zájmu, pro účely vnitřního osídlení a provedení pozemkových úprav souvisejících s osídlením, poskytla obec V. jako vlastník předmětné pozemky ke směně Československé republice a jejím orgánům; zák č. 90/1947 Sb. s takovými směnami již počítal.
Žalobce je dále toho názoru, že právní účinnost směny nemusela být završena vydáním přídělové listiny. Státní orgány oprávněné k provádění přídělu a k vydávání příslušné listiny považovaly celou záležitost za směnu, nikoliv za příděl, o čemž svědčí návrh přídělu, výkaz směn, výkaz o hodnotě směňovaných nemovitostí a provedení vyúčtování.
Základním dokladem je podle žalobce kopie listiny Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947, č.j. 92.086/47-IX-B/32, ve které je uvedeno: „Přídělci uvedení v seznamu přídělců (pokyn č. 30) pod běžným číslem …. jsou uvedena čísla……. splnili podmínky přídělu dle dekretu č. 28/1945 Sb….“ Soudy považují tuto listinu za platnou i s jejími formálními nedostatky (chybějící podpis a razítko). Originál listiny nebyl v archivu Ministerstva zemědělství nalezen.
Žalobce dále poukazuje na srovnávací sestavení (identifikaci) katastrálního úřadu označených v návrhu přídělu č. 6, které předložil v odvolacím řízení a k nimž již nebylo přihlíženo. Toto srovnávací sestavení dokazuje, že pozemky dané směnou obci jsou shodné s pozemky zapsanými ve vložce č. 40 pro kat. území V. Část pozemků zapsaných v pozemkové knize jako vlastnictví obce (historický majetek) byla přidělena žadatelům o příděl (občanům), neboť stát je nabyl do vlastnictví směnou od obce V.
Pokud jde o pasivní legitimaci žalované strany odkazuje žalobce na vyjádření již v rámci dovolacího řízení učiněné (vyjádření k dovolání žalované).
Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky napadené dovoláním potvrdil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované a vedlejšího účastníka podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, dovolání obsahuje stanovené náležitosti a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem a dovolání vedlejšího účastníka bylo sepsáno jeho zaměstnankyní s právnickým vzděláním.
Žalovaná a vedlejší účastník spatřuje přípustnost dovolání v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů byla nesprávně právně posouzena otázka věcné pasivní legitimace žalovaného (Česká republika), a dále byl odvolacím soudem nesprávně vyložen zák. č. 172/1991 Sb., neboť rozhodl o vlastnictví k předmětným parcelám na základě listiny, kterou nelze považovat za perfektní (přípis Ministerstva zemědělství ze dne 17.10.1947, čj. 92.086.47-IX-B/32).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě je dovolací soud toho názoru, že právní otázka pasivní věcné legitimace České republiky, je-li žalována v žalobě o určení vlastnického práva k nemovitostem, s nimiž hospodaří státní podnik, nebyla dosud (po novele zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku provedena zák. č. 202/2002 Sb. dovolacím soudem řešena, popř. není dosud judikatura ustálena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001 se zabývá žalobou o určení vlastnického práva, která směřuje proti státnímu podniku, nikoliv České republice a nezabývá se právní úpravou obsaženou v zák. č. 202/2002 Sb.), a proto je dovolání k této otázce přípustné.
Státní podnik je podle §2 odst. 1 a 2 zák. č. 77/1997 Sb., ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ve znění zák. č. 202/2002 Sb., který nabyl účinnosti 1.7.2002 (dále jen „zákon“), právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podnik má právo hospodařit s majetkem státu (hospodaření upravuje zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejim vystupování v právních vztazích, a to dle odkazu v §2 odst. 2 zákona), a nemá vlastní majetek. Zakladatelem podniku je stát. Jeho jménem vykonává funkci zakladatele ministerstvo, do jehož působnosti spadá předmět podnikání podniku (§3 odst. 1 zákona).
Majetkové postavení podniku vyplývá především z ust. §16 zákona. Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení vlastnického práva státu.
Stát je tedy vlastníkem majetku, který je předán zakladatelem, v tomto případě Ministerstvem zemědělství, příslušnému státnímu podniku k hospodaření, který při hospodaření s tímto majetkem státu vykonává ve vymezeném rozsahu práva vlastníka.
Při posuzování věcné legitimace je nutné si uvědomit, že věcná legitimace vychází z hmotněprávního vztahu účastníka k věci projednávané v konkrétním řízení, tj. svědčí tedy pouze těm, kdo jsou subjekty sporného hmotněprávního vztahu. Ve sporném řízení lze věcnou legitimaci rozlišit podle postavení subjektů hmotněprávního vztahu v řízení na aktivní a pasivní věcnou legitimaci. O aktivní věcnou legitimaci se jedná v případě žalobce, jemuž podle jeho názoru svědčí určité subjektivní právo z daného hmotněprávního vztahu a o pasivní věcnou legitimaci jde na straně žalovaného tehdy, svědčí-li mu z tohoto hmotněprávního vztahu vůči žalobci určitá povinnost.
V dané věci se žalobce domáhá, aby bylo podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Popírá tím vlastnické právo České republiky, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, přičemž s těmito pozemky hospodaří L. Č. r., státní podnik, H. K. V žalobě žalobce označil jako stranu žalovanou Českou republiku – Ministerstvo zemědělství ČR a L. Č. r., st. podnik jsou vedlejším účastníkem.
V dané věci je při posuzování pasivní věcné legitimace České republiky třeba též vycházet z ust. §126 odst. 1 obč. zákoníku, tj. z poměrů hmotněprávních a ochrany vlastnického práva prostřednictvím žaloby na jeho určení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Česká republika je v tomto tzv. určovacím sporu z hlediska hmotněprávního pasivně legitimována, neboť ona je vlastníkem sporných pozemků dle údajů v katastru nemovitostí a žalobci podle jeho názoru vlastnické právo upírá. Vlastníkem sporných pozemků není podle ust. §2 odst. 1 a 2 zákona vedlejší účastník. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že v tomto případě je naplněna i další procesní podmínka, a to aby na tomto určení byl dán naléhavý právní zájem, neboť jenom výrok soudu je eventuelně (podle jeho výsledku) způsobilý postihnout daný hmotněprávní vztah v celém rozsahu a přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
V dané věci je však nezbytné se dále zabývat tím, jaký vliv má na předmětný spor, a to z hlediska jejich účastníků, právní úprava provedená zák. č. 202/2002 Sb., kterou bylo mj. novelizováno ust. §16 odst. 2 zákona, jak na to též poukazuje dovolatel.
Státnímu podniku bylo s účinností od 1.7.2002 (tedy ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu), mj přiznáno oprávnění jednat vlastním jménem v právních vztazích, týkajících se majetku státu a účastnit se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu (s nímž státní podnik hospodaří), včetně řízení o určení vlastnického práva státu. Dovolatelé se proto domnívají, že žalovaná (Česká republika) nemá v řízení „věcnou způsobilost být účastníkem řízení“.
Podle §20 odst. 2 o.s.ř. přiznává-li zvláštní právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost samostatně jednat před soudem ve věci, týkající se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník. Tato právní úprava byla do uvedeného ustanovení doplněna s účinností od 1.7.2002 zák. č. 202/2002 Sb., a to v souvislosti se změnou §16 odst. 2 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku.
Z toho je zřejmé, že je nezbytné posoudit, zda zák. č. 77/1997 Sb., ve znění zák. č. 202/2002 Sb. a jeho ust. §16 odst. 2 je zvláštním právním předpisem, který přiznává státnímu podniku způsobilost namísto státu samostatně jednat, a to jako účastník soudního řízení, ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není.
Podle §16 odst. 2 zák. č. 77/1997 Sb., ve znění zák. č. 202/2002 Sb., vykonává státní podnik při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není.
Vzhledem k tomu, že státní podnik je podle uvedeného ustanovení oprávněn vlastním jménem jednat v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastnit se řízení před soudy ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení vlastnického práva a proto, s přihlédnutím k souvislosti změny ust. §20 odst. 2 o.s.ř. a §16 odst. 2 zákona o státním podniku, provedené zák. č. 202/2002 Sb, lze dovodit, byť legislativní vyjádření v ust. §16 odst. 2 zák. o státním podniku není jednoznačné, že tímto ustanovením se státnímu podniku po 1.7.2002 přiznává, aby v uvedených věcech byl účastníkem soudního řízení, tj. věcná legitimace.
V daném případě je však nezbytné zabývat se i tím, zda uvedená právní úprava (účinná od 1.7.2002) se dotýká soudních řízení zahájených před uvedeným datem. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 12.4.2002, v žalobě byla jako žalovaná označena Česká republika – Ministerstvo zemědělství ČR; L. č. r., státní podnik, H. K. se v této věci staly vedlejším účastníkem dne 28.5.2002 (viz čl. 42).
Zákon č. 202/2002 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, a proto je nezbytné vycházet z ust. §355 o.s.ř., podle něhož změny procesního práva působí ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení zahájená před jeho účinností.
Odvolací soud, pokud ve věci rozhodl dne 21.11.2002, tj. po nabytí účinnosti zák. č. 202/2002 Sb., aniž se zabýval novou právní úpravou poskytující státnímu podniku oprávnění být v řízení o určení vlastnictví státu účastníkem řízení, neposoudil otázku pasivní věcné legitimace úplně a tím je jeho posouzení nesprávné. Řízení bylo tedy postiženo vadou dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné a vzhledem k výše uvedené vadě řízení se již nezabýval dalšími v dovolání uplatněnými námitkami.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle ust. §243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu