ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.777.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 777/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. J. K. , zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, 130 00 Praha 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Co 177/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 424/2006 (žalobce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, 150 00 Praha 5, Zborovská 11, proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 1, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, a 2. Ing. J. K. , zastoupenému Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, 130 00 Praha 3, Čajkovského 8, o určení neplatnosti smluv, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobce) Královské kanonie premonstrátů na Strahově, IČ 0041 5090, 110 00 Praha 1, Strahovské nádvoří 1/132), takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 65 C 424/2006, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 15. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-70. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že jsou neplatné smlouvy ze 3. 4. 1948 o převodu pozemků z Pozemkového fondu ČR na Ing. J. K.: a) č. 3.3 R 98/91, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6-2339/99 (zapsaným dne 25. 8. 1999 s právními účinky vkladu dnem 7. 6. 1999) b) č. 4 – 3 R 98/81, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6 2338/99 (zapsaným dne 24. 8. 1999 s právními účinky vkladu dnem 7. 6. 1999), c) č. 5-3 R 98/81, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6 2340/99 (zapsaným dne 9. 9. 1999 s právními účinky vkladu dnem 7. 9. 1999). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Ing. J. K. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Co 177/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 15. 9. 2009, č. j. 6 C 4242006-71 (ve znění opravného usnesení z 9. 11. 2010, č. j. 6 C 424/2006-109) změněn tak, že byla žaloba žalobce zamítnuta v té části žalobního návrhu, domáhající se určení neplatnosti smlouvy z 3. 4. 1948, č. 3-3 R 98/81, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ, č. j. V 6 -2339, dne 25. 8. 1999, „pokud byl převáděn pozemek ve zjednodušené evidenci pozemků (původně PK č. 253) v hodnotě 6.108,65 Kč“. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.810,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným Pozemkovým fondem ČR a žalovaným Ing. J. K. a ve vztahu mezi uvedeným vedlejším účastníkem řízení a žalovaným Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (podle §212, §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ve znění účinném v době vyhlášení tohoto rozsudku) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru uvedenému ve výrocích I. a II. rozsudku odvolacího soudu ze 14. 7. 2011.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění v tomto řízení, podle nichž žalovaný Pozemkový fond ČR uzavřel dne 3. 4. 19987 se žalovaným Ing. J. K. tři smlouvy o převodu 12 pozemků v katastrálním území H.; šlo o pozemky, na něž Ing. J. K. restituční nároky získal postoupením a na základě těchto nároků pak žalovaný Ing. J. K. získal tyto pozemky bezúplatně; vloženo bylo vlastnické právo k uvedeným pozemkům i do katastru nemovitostí. Všechny tyto pozemky (s výjimkou jednoho pozemku parc. č. 253 v katastrálním území H.) byly původně ve vlastnictví „Kláštera na Strahově v Praze, řádu premonstrátů“. Žalující okresní státní zastupitelství Praha-západ tu využilo svého práva podle ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. a podalo žalobu o neplatnost smluv o převodu uvedených pozemků, a to pro porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám, až do přijetí zákonů o tomto majetku. Šlo tu o pozemky, které byly kdysi státem zabrány podle zákona č. 215/1919 Sb., ale od roku 1926 byly tyto pozemky postupně ze záboru propuštěny a podle zákona č. 142/1947 Sb. (o druhé pozemkové reformě) přešly na stát, ale ke dni 25. 2. 1948 byl uvedený řád premonstrátů ještě jejich původním vlastníkem; to však neplatilo ohledně pozemku parc. č. 253 (PK) v katastrálním území H., ohledně něhož nebylo prokázáno, že by uvedený řád premonstrátů byl ke dni 25. 2. 1948 jeho vlastníkem.
Odvolací soud proto podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do zamítnutí žaloby žalobce ohledně pozemku parc. č. 253 (PK) v hodnotě 6.808,65 Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen jako věcně správným podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že se účastníci řízení práva na jejich náhradu vzdali.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 9. 2011 advokátu., který žalovaného Ing. J. K. v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 30. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání dovolatele směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 7. 2011 (sp. zun. 25 Co 177/2011), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 5. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-71 (ve znění opravného usnesení z 9. 11. 2010, č. j. 6 C 424/2006-109) a proti výrokům o nákladech řízení (označených II., III. a IV.).
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel ve svém dovolání uváděl:
1. Dovolatel především namítá, že v daném případě byla v tomto soudním řízení nesprávně posouzena jeho námitka, že tomuto řízení brání překážka litispendence i překážka věci rozsouzené.
Dovolatel totiž poukazoval na to, že před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1257/2000 probíhala řízení, jímž se žalobce Pozemkový fond ČR domáhal svou žalobou proti žalovanému Ing. J. K. určení, že Pozemkový fond ČR je vlastníkem pozemků, které byly na tohoto žalovaného převedeny v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb.; podle názoru dovolatele byla tu dána totožnost předmětu řízení i účastníků řízení jako v nynějším občanském soudním řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ, když v uvedeném předchozím soudním řízení byla jako předběžná otázka posuzována otázka neplatnosti týchž smluv jako v řízení pod sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ. Dále dovolatel poukazoval na to, že i v řízení vedeném před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1001/2003 je mezi žalobcem Královskou kanonií premonstrátů na Strahově a žalovaným Pozemkovým fondem ČR řešena otázka vlastnictví k týmž pozemkům převedeným na Ing. J. K. smlouvami z 3. 4. 1998; v tomto sporu bylo mimo jiné opět uplatňováno, že tyto smlouvy jsou pro rozpor s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. neplatné.
Také v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 4/2006 Okresního soudu Praha-západ, uváděl dovolatel Ing. J. K., probíhá spor o žalobě Královské kanonie premonstrátů na Strahově proti žalovaným Pozemkovému fondu ČR a Ing. J. K., v němž je také řešena otázka vlastnictví pozemků převedených na Ing. J. K. smlouvami ze 3. 4. 1998.
Rovněž v řízeních, vedených pod sp. zn. 6 C 345/2005 a 6 C 20/2006, uváděl dovolatel Ing. J. K., jsou řešeny otázky vlastnictví k pozemkům převedeným na něj uvedenými smlouvami ze dne 3. 4. 1998 a ani tato řízení skončena nejsou.
Posléze ohledně překážky věci rozsouzené poukazoval dovolatel na řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1662/99, v němž se Pozemkový fond ČR domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 82/1, 82/2 a parc. č. 199/13, jakož i pozemků ve zjednodušené evidenci pozemků parc. č. 148 a 236 v katastrálním území H. v tomto sporu byla žaloba Pozemkového fondu ČR o určení vlastnictví k pozemkům pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze 3. 4. 2001, č. j. 6 C 1662/99-104.
Dovozoval tedy dovolatel Ing. J. K., že mezi týmiž účastníky řízení, tj. mezi ním a Pozemkovým fondem ČR byla zahájena (a případně i ukončena) řízení v uvedených právních věcech o neplatnost smluv mezi nimi uzavřených, a to z důvodu rozporu smluv s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb.; je tu tedy, podle názoru uvedeného dovolatele, jak totožnost účastníků řízení, tak i totožnost předmětu řízení; dovozoval tedy dovolatel, že „skutečnost, že neplatnost těchto smluv je ve vztahu mezi žalovaným Pozemkovým fondem ČR a ním řešena nejen ve sporu probíhajícím posléze u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 424/2006, ale i v jiných dříve probíhajících řízeních řešena jako otázka předběžná (a v řízení pod sp. zn. 6 C 1662/99 Okresního soudu Praha-západ bylo i řízení o žalobě o určení neplatnosti smluv již skončeno), takže je tu nepochybně dána překážka litispendence.“
2. Dále uvedený dovolatel namítal, že odvolací soud se vůbec v odvolacím řízení nezbýval v této právní věci otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smluv za uvedené situace, kdy již proběhla občanská soudní řízení, v nichž byla řešena otázka platnosti či neplatnosti smluv, o něž jde v tomto řízení, řešena jako otázka předběžná (a v jednom z těchto řízení /pod sp. zn. 6 C 1662/99 Okresního soudu Praha-západ/ bylo již řízení o neplatnosti smluv skončeno).
3. Zároveň uvedený dovolatel namítal, že soudy obou stupňů v této právní věci (sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ) posoudily datum přechodu vlastnictví pozemků na stát nesprávně. Podle názoru dovolatele „za situace, že výpověď z hospodaření vedlejším účastníkem řízení (Kanonií premonstrátů na Strahově) byla mu dána 27. 1. 1948 a povolena byla usnesením Okresního soudu Praha-západ dne 30. 1. 1948, byl již ke dni této výpovědi stát vlastníkem uvedených nemovitostí, neboť nikdo jiný než vlastník nemohl dát výpověď z hospodaření; výpověď z hospodaření a její povolení soudem se tedy staly před 25. 2. 1948 a nezáleží na tom, že výpovědní lhůta uplynula po 25. 2. 1948.
4. Také uvedený dovolatel namítal, že soudy obou stupňů v této právní věci pochybily ve výkladu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel dovozoval, že „poněvadž v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen obecně „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace“ je zapotřebí toto ustanovení vykládat tak, že tímto ustanovením je chráněn jen ten majetek církví, náboženských řádů a kongregací“ je zapotřebí toto ustanovení vykládat tak, že tímto ustanovením je chráněn jen ten majetek církví, náboženských řádů a kongregací, který na stát přešel v důsledku nějaké majetkové křivdy způsobené buď protiprávním odnětím majetku po25. 2. 1948 nebo na základě znárodnění anebo občanskoprávních úkonů správních aktů, učiněných po 25. 2. 1948“. Nedošlo tedy k žádné majetkové křivdě, když pouhým uplynutím lhůty podle zákona č. 215/1919 Sb. křivda způsobena být nemohla, byla-li v daném případě výpověď dána 27. 1. 1948, tedy před 25. 2. 1948, a to podle předpisů vydaných před rokem 1948, dovazoval dovolatel.
5. Posléze dovolatel namítal, že soudy tu nezvažovaly ani otázku výjimečného prolomení blokace církevního majetku (srov. nález Ústavního soudu ČR z 22. 2. 2011, I. ÚS 2166/2010), třebaže žalovaný Ing. J. K. v řízení prokázal, že smlouvy ze 3. 4. 1998 uzavíral v dobré víře, když pozemky v nich uvedené byly vybrány a označeny jako převodu schopné samotným Pozemkovým fondem ČR. Nebyla také v řízení objasněna plně otázka, že v rozsudku odvolacího soudu uváděné trestní odsouzení JUDr. P. D. nespočívalo v rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch Ing. \J. K. do katastru nemovitostí, nýbrž v pochybení uvedené osoby, která o návrzích, podaných Ing. J. K., neuvědomila Pozemkový fond ČR.
6. Dovolatel ještě závěrem vytýkal, že tu nedošlo rozhodnutím soudů obou stupňů ke spravedlivému řešení sporu, když pozemky, o něž jde v tomto řízení, mu byly vydány v restituci jako pozemky náhradní, přičemž jde výlučně o zemědělskou půdu, na kterou Ing. J. K. provozuje zemědělskou výrobu již 14 let, což je jeho jedinou obživou, a jeho restituční nárok, který nyní činí 12.263.858,- Kč by zůstal nevypořádán.
V doplnění (z 28. 11. 2011) svého dovolání dovolatel ještě uváděl, že podle jeho názoru, byla v tomto řízení nesprávně posouzena i otázka aktivní legitimace Okresního státního zastupitelství Praha 5 k podání žaloby podle §42 zákona č. 283/1993 Sb., neboť tu nebyl dán veřejný zájem na určení neplatnosti smluv. Nedošlo tu také k neplatnosti smluv z důvodu nerespektování ustanovení zákona omezujících smluvní volnost účastníků smlouvy, což se týká vždy subjektů smlouvy, nikoli předmětu smlouvy. Podle názoru dovolatele došlo tu také k nesprávnému posouzení vstupu vedlejšího účastníka (Královské kanonie premonstrátů na Strahově) do tohoto řízení, když totiž ustanovení §42 zákona č. 183/1993 Sb. zakotvuje výlučné žalobní oprávnění státního zastupitelství, které nemůže být uplatněno někým jiným; nemohla tu tedy se připojit k této žalobě další osoba na straně státního zastupitelství, a to ani jako vedlejší účastník řízení.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení (Královské kanonie premonstrátů na Strahově) k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Pokud se dovolatel domnívá, že je tu překážky již dříve zahájeného řízení v této věci, je tu třeba v řízení o žalobě, podané státním zastupitelstvím, mít za to, že u této právní věci (sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ) není dána totožnost účastníků řízení, ale ani totožnost předmětu řízení, když tu jde o otázku určení neplatnosti smluv, které dovolatel sjednal s Pozemkovým fondem ČR v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., zatím co v dovolatelem zmíněných předchozích řízeních jde o určení toho, že právo církevního vlastníka trvá i nadále. Je tu rovněž dán naléhavý právní zájem na žalobě o určení neplatnosti smluv, uplatněné žalobou státního zastupitelství podle ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb., když v důsledku porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. „sporné nemovitosti byly v rozporu se zákonem vyvedeny z majetku státu do vlastnictví jiného subjektu“. Pokud dovolatel ve svém dovolání účelově namítá, že tu sporné nemovitosti přešly do vlastnictví státu před 25. 2. 1948, pak je třeba mít na zřeteli, podle názoru uvedeného vedlejšího účastníka řízení, že převzetí nemovitostí podle pozemkový reforem bylo správním aktem (srov. např. §2 zákona č. 142/1947 Sb.), ale takový správní akt v daném případě nepochybně vydán nebyl. Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka řízení nejsou tu dány ani morální důvody, které by odůvodňovaly prolomení blokace předmětných nemovitostí podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.; jde tu o pozemky „nesporně obchodně lukrativní, protože jsou podle platného územního plánu určeny k průmyslové zástavbě a měl by vést přes ně i velký obchvat Prahy rychlostní komunikací, takže v případě vydání pozemků dovolateli by tak stát byl následně nucen pozemky „draho kupovat“.
Přípustnost dovolání dovolatel, které směřujme proti potvrzujícímu výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2011 (sp. zn. 25 Co 177/2010 Krajského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti i s ustanovení §13 zákona č. 215/1919 Sb. (tzv. záborového zákona) i v souvislosti s ustanovením §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jakož i s ustanoveními §83 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků.
Podle ustanovení §83 odst. 1 občanského soudního řádu zahájení občanského soudního řízení brání tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení §159 odst. 5 občanského soudního řádu, jakmile bylo o téže věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu vázanosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Totožnost věci (srov. nyní §83 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu) je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožnosti předmětu řízení (srov. např. Sborník IV, Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení, vydaný v roce 1986 v nakladatelství SEVT Praha, viz str. 752 tohoto sborníku).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06 (uveřejněném pod č. 149 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Stát musí splnit svůj závazek vydat restituční zákon vyplývající z ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. ohledně církevního majetku, neboť musí splnit legislativní očekávání církevních právnických osob, které se opírá o toto ustanovení. Na majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu (viz nález z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02 Ústavního soudu ČR); jen určovací žaloba církevní právnické osoby v konkrétním případě vyloučena není. Smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. je míněn jako norma směřující k ochraně budoucích restituentů. Určující pro nalézání práva v souvislosti s ustanovením blokačního paragrafu (§29) zákona č. 229/1991 Sb. je vždy nezbytné vycházení z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. – Také v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07, bylo pak zdůrazněno, že dispoziční omezení historickým církevním majetkem slouží k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů a zejména nálezů Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 7. 2011 (sp. zn. 25 Co 177/2010 Krajského soudu v Praze)., proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázka, která by vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k nálezům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo také možno přisvědčit názoru, že tu odvolací soud uvedeným rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména při aplikaci ustanovení §29 i §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., nebo při aplikaci ustanovení §13 zákona č. 215/1919 Sb. (srov. stranu 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) i při výkladu smyslu právní úpravy obsažené v zákoně č. 142/1947 Sb. o druhé pozemkové reformě), popřípadě i v rozporu s procesním právem (zejména při výkladu dopadu ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. ohledně žalob státního zastupitelství o neplatnost smluv na aplikaci ustanovení §83 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu co do posouzení překážek řízení vzhledem k již zahájenému řízení v totožné věci nebo co do překážky rozhodnutí o věci, v níž již bylo /o totožném předmětu řízení/ pravomocně rozhodnuto). Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v tomto případě v řízení o dovolání uplatnitelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu