ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.779.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 779/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci h. m. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 119/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 383/2000-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 383/2000-39, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že F. B., zemřelý dne 3.6.1977, a M. B., zemřelá dne 2.4.1982, naposledy bytem tamtéž, byli v době smrti vlastníky každý z nich jedné poloviny části pozemku podle pozemkového katastru č. 211 zapsaného v pozemkové knize pro katastrální území M. v knihovní vložce č. 1012, kterou je tento pozemek částí pozemků podle katastru nemovitostí parc. č. 4048 a parc.č. 4089 zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na listu vlastnictví č. 2336. Naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva spatřoval žalobce v tom, že jako dědic zůstavitelů uplatnil na tyto pozemky nárok v dědickém řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, shora uvedenou žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, současně však k návrhu žalobce vyslovil přípustnost dovolání ohledně otázky, zda rozhodnutí podle zvláštního zákona, v němž je řešena otázka vlastnictví podle specifických podmínek tohoto zákona, je na překážku toho, aby se žalobce mohl domáhat určení vlastnictví podle obecných předpisů – občanského zákona, resp. zda z existence takového správního rozhodnutí lze dovozovat absenci naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm.c) OSŘ.
Odvolací soud, shodně se závěrem soudu prvního stupně konstatoval, že o nároku žalobce a vydání předmětných nemovitostí již pravomocně rozhodl Pozemkový úřad h. m. P. pod sp.zn. PÚ 6611/92 podle zákona podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\") tak, že žalobce není vlastníkem těchto pozemků, a že mu za ně přísluší náhrada. Žalobce se proto již nemůže domáhat svého nároku v občanskoprávním řízení určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, neboť neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Uvedený závěr rozvedl odvolací soud tak, že je-li uplatnění restitučního nároku upraveno zvláštním předpisem, je nutno dodržet podmínky a postup tímto předpisem stanovený; v daném případě tato speciální právní úprava nechyběla, a žalobce tedy nemohl nárok uplatnit jinak, než za podmínek a postupem podle zákona o půdě. Odvolací soud rovněž odmítl argumentaci žalobce, uvedenou v odvolání, o tom, že v daném případě nešlo o přechod vlastnictví na stát ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, ale naopak označil postup státu jako převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě.
Žalobce napadl pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí pozemkového úřadu zjevně není rozhodnutím, z něhož by měl soud vycházet při projednávání občanskoprávní žaloby ve smyslu §80 písm.c) OSŘ v otázce určení vlastnictví pozemků. Odmítá se ztotožnit se závěrem soudu, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu je závazným rozhodnutím o vlastnictví pozemků, a vyjadřuje názor, že toto rozhodnutí se v otázce vlastnictví řídí naprosto odlišnými podmínkami, než které má soud zkoumat a posoudit při projednávání takovéto občanskoprávní věci; není ani rozhodnutím o vlastnictví nemovitostí v obecném občanskoprávním smyslu. Zřetelnou odlišnost povahy rozhodnutí pozemkového úřadu od rozhodnutí o vlastnictví nemovitostí na základě občanskoprávní žaloby spatřuje dovolatel již v tom, že pozemkový úřad rozhodoval o vlastnictví žalobce, zatímco předmětnou občanskoprávní žalobou se žalobce domáhá určení vlastnictví svých právních předchůdců, jako předpokladu dodatečného projednání dědictví. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobce mohl uplatnění uvedeného nároku domáhat pouze postupem a za podmínek stanovených zákonem o půdě. Žalobce v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp.zn. 28 Cdo 1540/99, a s odkazem na toto rozhodnutí setrvává na názoru, že v projednávané věci nešlo o převzetí věci bez právního důvodu, neboť právní důvod nabytí vlastnictví zde existoval – byla jím označená rozhodnutí o vyvlastnění – ovšem stát na jejich základě převzal více, než bylo těmito rozhodnutími vyvlastněno. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně citlivě nerozlišil, že v otázkách ochrany vlastnického práva nelze nahrazovat přijaté restituční předpisy konstrukcemi obecné ochrany vlastnického práva a dodává, že v dané věci jde o tradiční posouzení ochrany vlastnického práva, a nikoli otázek posuzovaných podle zvláštního předpisu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, a jeho přípustnost je založena na ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, protože odvolací soud vyhověl návrhu žalobce a připustil proti svému rozsudku dovolání ohledně otázky, jež je formulována ve výroku rozsudku, neboť má za to, že jde o otázku zásadního právního významu. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem namítány.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm. d) OSŘ), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Věcné vymezení dovolacích důvodů se shoduje s vymezením otázek zásadního právního významu, uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Právní závěr soudu není správný, jestliže soud aplikoval na daný právní vztah právní předpis, který takový právní vztah neupravuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V daném případě dle názoru dovolacího soudu k takové nesprávnosti při právním posouzení věci odvolacím soudem došlo, a to při posouzení účinků restitučního předpisu, tj. zákona o půdě, ve vztahu k nárokům podle občanského zákoníku.
Judikatura soudů zaujala k posouzení otázky, již učinil odvolací soud otázkou zásadního právního významu, již dříve rozporná stanoviska. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp.zn. 23 Cdo 311/98, se uvádí: „ Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být proto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 (dříve §132) občanského zákoníku, nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván restitučním zákonem\". Nejvyšší soud dále uzavřel, že postup obnovy vlastnického práva je upraven restitučním zákonem coby zvláštním předpisem, a nemůže být obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu již proto, že použitím obecného právního předpisu při ignoranci zvláštní právní úpravy by nežádoucně došlo ke vzniku konkurenčních, vedle sebe stojících vlastnických práv k týmž věcem.
Odlišné stanovisko k posuzované otázce zaujal Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 13.1.1998 sp.zn. 17 Co 534/97, v němž se uvádí „... jestliže žalující i zůstavitelka mohly i v tzv. rozhodném období uplatnit vlastnické právo k nemovitostem bez restitučních zákonů, nelze připustit, aby restituční předpisy absolutně vyloučily možnost použití např. občanského zákoníku (§126 Obč. zák.). Lex specialis má sice přednost, avšak pokud lex generalis umožňuje upravit žalobní petit jiným způsobem, nelze v takovém případě vyloučit aplikaci obecně právní úpravy. V opačném případě by totiž restituční zákon odňal právní ochranu někomu, kdo tuto ochranu dříve měl, čímž by nastolil křivdu další.
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že přechodem věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě se nemusí ve všech případech rozumět přechod vlastnického práva; zákon o půdě totiž v tomto ustanovení nepoužívá dikce, že přešlo vlastnictví nebo vlastnické právo původního vlastníka na stát nebo právnickou osobu, ale že přešla věc (nemovitost). Tak např. v rozsudku ze dne 25.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1177/96 vyslovil dovolací soud názor, že pro posouzení, zda má být použito v dané věci zákona o půdě, není rozhodující, zda na stát nebo právnickou osobu přešlo vlastnické právo k nemovitosti, nebo došlo k jejímu přechodu na stát nebo právnickou osobu cestou faktického odnětí.
Podobný závěr k předmětné otázce vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.10.1998, sp.zn. 28 Cdo 49/98, když vyslovil, že zákon o půdě neupravuje zánik vlastnického práva fyzických osob k nemovitostem. Možnost navrhnout vydání věci, s níž disponoval stát bez právního důvodu, podle tohoto ustanovení nezbavuje vlastníka práva domáhat se svých nároků podle občanského zákoníku. Při převzetí věci bez právního důvodu stát nenabýval vlastnické právo k převzaté věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.1997 sp.zn. 2 Cdon 117/96). Zákon o půdě v ustanovení §6 nehovoří o přechodu vlastnického práva na stát nebo na právnickou osobu, ale o přechodu věci, jež přešla na stát bez právního důvodu (tím, že stát s ní neoprávněně disponoval), a proto nelze odepřít právo domáhat se i ochrany vlastnického práva. Převzetím nemovitosti bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě), nenabyl stát v rozhodném období vlastnického práva k nemovitosti, vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 1202/96). V rozsudku ze dne 3.5.2001, sp.zn. 22 Cdo 2163/2000, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že nadále mohl k věci uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že pozbyl vlastnictví a že nadále nemůže uplatnit právo na ochranu vlastnictví podle §126 odst. 1 obč. zák.
Jestliže tedy v daném případě stát převzal předmětnou nemovitost bez právního důvodu, jak dovodil odvolací soud, pak, podle názoru dovolacího soudu, tato okolnost nevylučuje, aby se žalobce domáhal svých práv podle ustanovení občanského zákoníku. Toto stanovisko nezpochybňuje právní závěry obsažené v rozsudku prvně jmenovaném - rovněž dovolací soud považuje za nesporné, že nároky upravené restitučními předpisy nelze řešit jinak než podle těchto předpisů, v dané věci však nejde o nárok restituční.
Náprava vlastnických vztahů k zemědělským nemovitostem vyjadřuje snahu o zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých po únoru roku 1948; podstata posuzované problematiky spočívá tedy na vyjasnění poměru mezi realizací práv oprávněných osob a ochranou vlastnických práv danou obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Restituční zákony upravují specifické vztahy, vzniklé dřívějšími křivdami, nevyjadřují však a nesledují porušování existujících vlastnických práv.( Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25.3.1999 sp.zn. Pl. ÚS 22/98, ve znění opravného usnesení ze dne 20.5.1999). Restituční předpisy tedy byly vydány nikoli za tím účelem, aby způsobily zánik vlastnického práva oprávněných osob. Rovněž v nálezu ze dne 21.12.1998, sp.zn. IV.ÚS 403/98, uveřejněném pod č. 156 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud vyslovil, že došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, stěžovatelka nepozbyla svůj vlastnický podíl k předmětným nemovitostem, a nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní, jinými slovy že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu.
Dovolací soud v předmětné věci zastává stanovisko, podle něhož v případě, že zemědělská nemovitost byla převzata státem nebo právnickou osobou bez právního důvodu, je žalobce oprávněn domáhat se svého nároku jak jeho uplatněním podle zákona o půdě, tj. návrhem na vydání věci, tak i uplatněním příslušného nástroje ochrany vlastnického práva podle obecného právního předpisu (občanského zákoníku). Úspěch v příslušném řízení ovšem závisí na tom, zda a jak odpovídají skutkové okolnosti případu úpravě práv a povinností dle příslušných předpisů. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobci nic nebrání v tom, aby se u soudu domáhal práv směřujících k ochraně jeho tvrzeného vlastnického práva podle občanského zákoníku.
V otázce naléhavého právního zájmu na určovací žalobě konstantní judikatura soudů, ve shodě s právní naukou, stojí na stanovisku, že o naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. V daném případě při posouzení otázky naléhavého právního zájmu dovolací soud přisvědčil argumentům žalobce, podle nichž rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví pozemků podle zákona o půdě nemůže být při projednávání občanskoprávní žaloby v otázce vlastnictví pozemků závazné, protože neřeší vlastnictví pozemků podle principů a podmínek občanskoprávní žaloby. Rozhoduje totiž o tom, zda nemovitost bude vydána oprávněné osobě, (i když ve většině případů tím nově zakládá oprávněné osobě vlastnické právo). Nelze tedy z existence správního rozhodnutí, vydaného pozemkovým úřadem, dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení vlastnictví postupem podle občanského zákoníku.
Na základě shora uvedených úvah dovolací soud shledal, že právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně nebyly správné, pokud uzavřely, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) OSŘ o určení vlastnictví k pozemkům, neboť o vlastnictví právních předchůdců žalobce bylo již pravomocně rozhodnuto ve správním řízení pozemkovým úřadem podle zákona o půdě, a protože uplatnění restitučního řízení je upraveno tímto speciálním předpisem, nemohl žalobce svůj nárok uplatnit jinak než podle tohoto zákona. Rozsudky obou soudů byly proto zrušeny podle ustanovení §243b odst.1 věta za středníkem OSŘ a podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu