ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.78.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 78/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a) L. Š ., b) K. K ., c) L. K ., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Pasternakem, advokátem v Praze 1, Jáchymova 3/63, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, 3) městské části Praha 10 – Štěrboholy se sídlem v Praze 10, Ústřední 135/15, zastoupené JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou v Praze 10, Královická 29, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 384/2004, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 39 Co 35/2008-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 39 Co 35/2008-133, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2007, č. j. 18 C 384/2004-107 (kromě výroku III.), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem shora uvedeným potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2007, č. j. 18 C 384/2004-107, napadenými výroky bylo určeno, že vlastníky pozemků p.č. 255/82, 255/88 a 255/89, zapsaných na LV č. 653 v k.ú. Š., jsou žalobci b) a c), každý s podílem id. 1, a žalobkyně a) s podílem id. 1, a k pozemkům p.č. 255/83, 255/90 a 255/91 v k.ú. Š. určil vlastníkem žalobkyni a). Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše těchto nákladů činí 22.065,- Kč; jinak byl výrok ohledně nákladů řízení potvrzen. Odvolací soud přiznal žalobcům vůči žalovanému 2) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 29.274,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně s tím, že žalobci mají na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem. Uzavřel, že na žalobce a), b), c) přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům děděním. Předmětné pozemky byly o celé výměře původně ve vlastnictví právní předchůdců žalobců, nebyly nikdy, a to ani zčásti, vyvlastněny, když rozhodnutí ze dne 6. 6. 1974 (č.l. 48 spisu) nebylo konečným rozhodnutím o odnětí pozemků, ale pouze příslibem k takovémuto postupu (přičemž z jeho odůvodnění plyne, že pozbylo platnosti po třech letech s tím, že ve věci mělo být vydáno rozhodnutí konečné). Smlouvu o převodu správy národního majetku mezi předávající organizací Státním statkem n. p. v D. P. a přejímajícím MNV Praha 10 – Štěrboholy považoval soud ze shora uvedených důvodů za neplatnou - pozemky nikdy nepřešly na stát. Odvolací soud dále konstatoval, že Česká republika nebyla nikdy vlastníkem předmětných pozemků, a proto nedošlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k přechodu pozemků na žalovaného 2), a žalovaná 3) nemohla mít právo hospodaření k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, v němž tvrdil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Tvrdil, že na požadovaném určení nemají žalobci naléhavý právní zájem, což podle dovolatele plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Odkázal též na dohodu ze dne 5. 10. 1994, uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobců b) a c) – účastna též žalobkyně a) - jako osobou oprávněnou a žalovanou 3) jako osobou povinnou. V dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že předmětné pozemky „přešly na čs. stát v důsledku převzetí bez právního důvodu (čl. II odst. 2)“ a předmětné pozemky „nelze vydat, neboť byly po jejich převzetí MNV v Praze 10 – Štěrboholech zastavěny místní komunikací (viz ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě)“. Z opatrnosti dovolatel namítl též vydržení nemovitostí státem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto pro zjevnou nepřípustnost.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný 2) podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí v meritu věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. V případě přípustnosti dovolání mohlo dojít k přezkumu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívajícího v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
V současnosti – počínaje R 9/98 (3 Cdon 503/96) - již konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 675/2008) dospívá k závěru, že neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích) bylo, aby se domáhali nápravy – např. cestou finanční náhrady z důvodu zastavěnosti - podle restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní „dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy , v daném případě obecnou určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Převzetí věci státem bez právního důvodu se rozumí i převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. O převzetí věci státem bez právního důvodu jde i tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod - tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (tzv. okupace nemovitosti).
Žalobci se v daném případě domáhají určení vlastnictví k částem původních pozemků PK p.č. 191/1 a p.č. 192 v k.ú. Š. (v současnosti označených jako p.č. 255/82, p. č. 255/88, p.č. 255/89, p.č. 255/83, p.č. 255/90 a p.č. 255/91), které byly v rozhodném restitučním období zastavěny místní komunikací. Samotné převzetí těchto pozemků státem, aniž by došlo s právními předchůdci žalobců k majetkoprávnímu vyrovnání, je restitučním důvodem podle shora uvedeného textu. Je třeba též poukázat na dohodu ze dne 5. 10. 1994 uzavřenou mezi žalovanou 3) a právní předchůdkyní žalobců b) a c) a žalobkyní a), z níž vyplývá jednak nemožnost vydat předmětné pozemky z důvodu zastavěnosti (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), ale též možná aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, podle něhož vzniká oprávněným osobám nárok na bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu (za původní zastavěné pozemky). Předmětnou dohodou tedy sami žalobci (resp. jejich právní předchůdkyně) uznali, že zastavěné pozemky jim nemohou být vydány. Dohoda byla též zaslána ke schválení Pozemkovému úřadu (čl. VI. dohody).
Rozhodnutí odvolacího soudu shora uvedenou dohodu zcela pomíjí a jeho právní posouzení je založeno na neexistenci nabývacího titulu pro stát, což se ve světle shora uvedeného jeví jako zcela irelevantní.
Došlo proto k nesprávnému posouzení pro věc určující hmotněprávní otázky, resp. k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tím je naplněna jak přípustnost dovolání (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine ve znění do novely o. s. ř. č. 7/2009 Sb.), tak i jeho důvodnost (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Poněvadž se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily oba nižší soudy, Nejvyšší soud zrušil v nezbytném rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu