ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.780.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 780/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce S., l., z. P., s.p. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, za účasti 1/ L. N., zastoupené V. H., jako obecnou zmocněnkyní, 2/ J. S., zastoupeného advokátem, a 3/ P. f. Č. r., v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, o němž rozhodlo Ministerstvo zemědělství České republiky - Pozemkový úřad Praha-západ rozhodnutím ze dne 9.10.2002, čj. PÚ-R-1129/92/III-73/02/KU, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 284/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.11.2004, čj. 32 Co 25/2004-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 2.4.2003 žalobu, jíž se podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) domáhal soudního projednání restituční věci, o níž rozhodl pozemkový úřad ve správním řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku rozhodl pozemkový úřad, že prvá účastnice jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 zákona o půdě je vlastnicí ideální poloviny pozemků č. 1116/1, č. 1124 a 1125 v katastrálním území H . Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil a navrhl m.j., aby soud rozhodl, že prvá účastnice není vlastnicí ideální poloviny těchto pozemků.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 2.3.2004, čj. 5 C 284/2003-66, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že prvá účastnice je oprávněnou osobou podle zákona o půdě k vydání ideální poloviny uvedených nemovitostí, nárok na jejich vydání řádně uplatnila v zákonné lhůtě, přičemž na jejím nároku nic nemění okolnost, že žalobce vydal na základě dohody druhou ideální polovinu jiné oprávněné osobě, tj. druhému účastníkovi za situace, že jeho nárok považoval za nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nároky obou těchto oprávněných osob se odvíjejí od jiného původního vlastníka, protože nemovitosti byly původně ve vlastnictví dvou spoluvlastníků, jejichž podíly byly rovné. Druhého účastníka J. S. nepovažuje ostatně za aktivně legitimovaného v tomto řízení.
Krajský soud v Praze, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení na základě odvolání žalobce, rozhodl rozsudkem ze dne 2.11.2004, čj. 32 Co 25/2004-127, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu a je založeno na správném právním posouzení. Vzal v úvahu i závěr rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp.zn. 28 Co 376/99, podle nějž účastnice L. N. uplatnila řádně a včas svůj nárok na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, který se na její nárok vztahuje. V tomto směru odkázal na správné zdůvodnění obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, jímž je závěr, že předmětné pozemky, vedené jako role a louka, sloužily provozu zahradnictví, tedy zemědělské výrobě. Navíc tento závěr koresponduje i s rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 30.11.2001, čj. 43922/2001-1000. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že účastnice L. N. je dcerou J. S., který byl původním vlastníkem id. poloviny předmětných nemovitostí, a který zemřel bez zanechání závěti. Nárok na vydání id. poloviny nemovitostí uplatnila L. N. u pozemkového úřadu 29.12.1992 a opakovaně 26.1.1993, když doložila potvrzením Policie České republiky, že je československou státní občankou s trvalým pobytem na území tehdejší ČSFR. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu se zákonem.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce. Podle jeho názoru neměla žalobkyně materiálně trvalé bydliště na území Československé federativní republiky ke dni, kdy uplatnila nárok na vydání nemovitostí, a nebyla tedy oprávněnou osobo. Nárok jí vznikl teprve po zrušení podmínky trvalého pobytu, musela by jej však znovu uplatnit po účinnosti zákona č. 30/1996 Sb., což se nestalo. Za právní otázky, dosud judikaturou neřešené, považuje,
„ zda lze klást rovnítko mezi administrativní a evidenční zápis trvalého pobytu a skutečné trvalé žití ...“,
- zda soud může z určitého důvodu někomu přiznat postavení oprávněné osoby, ačkoli zákon říká, že právě z tohoto důvodu oprávněnou osobou není“.
Jako další závažnou otázku dovolatel považuje, zda může být věc posuzována podle zákona o půdě, tj. zda jedna ideální polovina pozemků téže firmy může být podrobena jinému právnímu režimu než ideální zbytek, o němž soudy rozhodovaly podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Účastnice L. N. se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za odůvodněné, protože právní otázky, jež dovolatel považuje za právně významné, byly již vyřešeny v jiných soudních věcech a jsou v souladu s běžnou soudní praxí.Okolnost, jakým způsobem byl vydán podíl na nemovitostech účastníkovi J. S., nepovažuje za relevantní pro posouzení svého nároku. Navrhla, aby dovolání, pokud nebude odmítnuto, dovolací soud zamítl. Dodatečně pak zaslala pro informaci soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2005, sp.zn. 19 Co 494/2004, v němž se projednával její obdobný případ, týkající se vydání dalších pozemků v Ruzyni. Městský soud v odvolacím řízení zamítl žaloby na určení, že L. N. není vlastníkem těchto pozemků a v odůvodnění se vypořádal se všemi námitkami, že žalobce vznášel i v tomto řízení.
Třetí účastník Pozemkový fond České republiky vyslovil názor, že soudy prvého i druhého stupně věc posoudily správně a zcela se ztotožňuje s jejich právním hodnocením. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý účastník se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání má náležitosti vyžadované v §241 a §241a o.s.ř.a dovolací soud proto zkoumal, zda je přípustné. Jak správně uvádí dovolatel, přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, je přípustné jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek napadený dovoláním má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru dovolací soud nedospěl pokud jde o prvé dvě otázky, vytýčené dovolatelem. I kdyby totiž prvá účastnice L. N. nesplňovala původní podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (což z dokazování ovšem nevyplývá), a nárok uplatnila v propadné lhůtě původně zákonem stanovené, nemělo by to vliv na okolnost, že rozhodnutí pozemkového úřadu, jež žalobce napadá, bylo vydáno až po zrušení této podmínky, tedy za nového právního stavu, jenž je pro jeho rozhodnutí rozhodující. Závěr odvolacího soudu, že nové uplatnění nároku nebylo třeba, je v souladu s běžnou judikaturou včetně rozhodování Ústavního soudu ( viz např. nález Ústavního soudu z 23.4.1996, sp.zn. IV.ÚS 169/95, a nález z 24.3.1998, sp.zn. II.ÚS 111/97).
Dovolací soud však dosud neřešil právní otázku, zda lze vyhovět návrhu na vydání ideálního podílu na nemovitosti podle druhé části zákona o půdě, jestliže druhá ideální polovina byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; dovolání proto shledal přípustným k přezkumu rozsudku odvolacího soudu z tohoto hlediska. Přitom vyšel z úvahy, že ideální podíl na nemovitosti je z hlediska občanského práva hmotného samostatnou věcí, jež může mít jiný právní osud než ostatní podíly. Nárok L. N. jako oprávněné osoby podle zákona o půdě je samostatným nárokem, protože se odvíjí od jiného původního vlastníka než nárok J. S. a nemůže být ovlivněn způsobem, jakým byl vydán J. S. jeho podíl. Nepřichází proto v úvahu, aby oprávněný restituční nárok nebyl uspokojen proto, že s jinou věcí, kterou je samostatný podíl na nemovitosti, bylo naloženo jiným způsobem. V konečném výsledku není ostatně způsob vydání věci rozhodující, jestliže tímto výsledkem je obnovení vlastnictví obou oprávněných osob k jejich ideálním podílům na nemovitostech.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání podle §243b odst.2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Podle výsledku dovolacího řízení nemá žalobce nárok na náhradu jeho nákladů. ostatním účastníkům pak prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu