ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.786.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 786/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání E. M., zastoupené advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze z 13.12.2000, sp.zn. 18 Co 629/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 63/2000 (žalobkyně E. M. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, 112 20 Praha 1, U Obecního domu 3, o určení státního občanství), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3.5.2000, aby soud rozsudkem určil, že žalobkyně E. M., rozená R., narozena 12.5.1916 v G., je státní občankou České republiky. V žalobě poukazovala žalobkyně zejména na to, že osvědčením o československém státním občanství, vydaným bývalým Národním výborem z. h. m. B. z 30.1.1946, č. 18491-III-46, bylo osvědčeno, že E. M., rozena R., je spolu s JUDr. W. M., jejím manželem, československou státní občankou. V pozdější době tohoto státního občanství nepozbyla. Žalobkyně v žalobě poukazovala i na to, že jí bylo v roce 1999 odmítnuto požadované vydání osvědčení o státním občanství České republiky, a to Obvodním úřadem Městské části P. (pod sp.zn. 233a/99) a pak i v odvolacím řízení Magistrátem h. m. P. (pod sp.zn. MHMP 16824/1999).
Za žalovaný stát se k žalobě žalobkyně vyjádřilo Ministerstvo vnitra ČR dne 9.6.2000 (pod čj. VS/2-51/1841/97). Poukazovalo na to, že podle ustanovení §24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, je ke zjišťování státního občanství příslušný okresní (obvodní) úřad v místě trvalého pobytu, popřípadě posledního trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky; pokud taková osoba nikdy na území České republiky trvalý pobyt neměla, je ve věci zjištění státního občanství příslušný Obvodní úřad P. V daném případě vydal Obvodní úřad Městské části P. zamítavé rozhodnutí o žádosti na vydání osvědčení o státním občanství a o odvolání proti tomuto zamítavému rozhodnutí rozhodl nadřízený orgán, tj. M. h. m. P. Toto pravomocné rozhodnutí správního orgánu pak bylo soudně přezkoumatelné podle ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu. Ministerstvo vnitra ČR tedy mělo za to, že tu není dána pravomoc soudu (ve smyslu ustanovení §7 občanského soudního řádu) k projednání žaloby o určení státního občanství ČR na straně žalobkyně; mělo také za to, že na straně Ministerstva vnitra ČR není dána pasívní legitimace v této právní věci.
Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastnicí řízení, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 14.6.2000, čj. 5 C 63/200-10, bylo určeno, že E. M., rozená R., narozená 12.5.1916 v G., je státní občankou České republiky. Žalované ČR-Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.215,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě provedeného dokazování listinnými důkazy pokládal uvedený soud za doloženo, že manželu žalobkyně bylo dne 30.1.1946 osvědčeno československé státní občanství, a to zároveň i jeho manželce E. M., tedy žalobkyni; manželství žalobkyně s JUDr. W. M. trvalo až do jeho smrti dne 2.5.1980. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že tu nedošlo k pozbytí státního občanství ČR na straně žalobkyně podle dekretu č. 33/1945 Sb., když žalobkyně z N. odešla před rasovým pronásledováním do A. a za války ani po válce jiné státní občanství nezískala. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 13.12.2000, sp.zn. 18 Co 629/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a soudní řízení bylo zastaveno. Bylo rozhodnuto, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu úřadu v P., jako orgánu s pravomocí ve věci jednat\". Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozhodování o tom, kdo je či není občanem České republiky, nenáleží ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu do pravomoci soudu. O tomto vztahu může soud rozhodnout pouze v mezích soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí podle ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu (když totiž v §247 a v §248 občanského soudního řádu není uvedeno, že by tu byla v takovém případě vyloučena možnost soudního přezkoumání správních rozhodnutí ohledně nevydání osvědčení o státním občanství); pravomoc tu nelze dovozovat z ustanovení §80 občanského soudního řádu, neboť podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout jen za předpokladu, že je k rozhodování dána jeho pravomoc podle ustanovení §7 občanského soudního řádu. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl podle ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu (ve spojení s ustanovením §103 téhož právního předpisu) tak, že zrušil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil; podle ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu pak odvolací soud rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci věc náleží. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 25.1.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 9.2.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z toho, že tu došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k zastavení řízení. Dovolací důvod spatřovala dovolatelka v tom, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka pravomoci soudu k rozhodování o její žalobě, kterou se domáhala „určení skutečnosti, že je občankou České republiky, aby tak bylo autoritativně rozhodnuto o jejím občanství\".
Dovolatelka byla toho názoru, že v řízení plně prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za účelem zjištění jejího státního občanství byly přerušeny její restituční spory (vedené u Městského soudu v Brně zejména pod sp.zn. 34 C 271/95, 32 C 167/95, 34 C 148/95, 37 C 144/95 a 37 C 145/95). Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že v jejím případě státní orgán, který měl vydat osvědčení o státním občanství, nerozhodl autoritativně o tom, zda je či není občankou České republiky, nýbrž pouze odmítl vydat osvědčení o jejím občanství, tedy tu šlo o pouhé odmítnutí žádosti o vydání osvědčení, které není výsledkem provedeného správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, a proto tu není správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem. Žalobkyně se proto obrátila na soud, aby vydal rozhodnutí, na jehož vydání doložila svůj naléhavý právní zájem, a to o tom, zda je či není státní občankou České republiky. Dovolatelka byla toho názoru, že při vystavování osvědčení o státním občanství nejde o rozhodování ve smyslu správního řádu, obdobně jako je tomu u osvědčení, vydaných podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích.
Ve vyjádření k dovolání dovolatelky, které zaslalo soudu Ministerstvo vnitra ČR, bylo zdůrazňováno, že zákonnost rozhodnutí správních orgánů o nevydání osvědčení o státním občanství lze po vyčerpání řádných opravných prostředků podle správního řádu přezkoumat podle ustanovení §247 odst. 2 občanského soudního řádu. Z ustanovení §25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, vyplývá jednoznačně, že není-li žádosti o vydání osvědčení o státním občanství vyhověno, je nutno vydat zamítavé rozhodnutí v souladu s ustanoveními správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno s tím, že věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolatelka byla podle obsahu svého dovolání toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) soudy projednávaly a rozhodovaly věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení §7 odst. 2 téhož právního předpisu jiné věci projednávaly soudy a rozhodovaly o nich v občanském soudním řízení jen stanovil-li to zákon.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (ve znění zákonů č. 272/1993 Sb., č. 337/1993 Sb., č. 140/1995 Sb., č. 139/1996 Sb. a č. 194/1999 Sb.), ve sporných případech provádí zjišťování státního občanství ČR okresní úřad příslušný podle místa trvalého pobytu, popřípadě posledního trvalého pobytu žadatele na území České republiky. Pokud žadatel takový pobyt nikdy neměl, provádí zjišťování Obvodní úřad v P. Podle ustanovení §24 odst. 2 téhož zákona okresní úřad vystaví fyzické osobě potvrzení a uvede, kdy, popřípadě na základě jakých ustanovení, fyzická osoba státní občanství České republiky nabyla nebo pozbyla. Podle ustanovení §25 uvedeného zákona vyhovuje-li se podle tohoto zákona v plném rozsahu podání žadatele, nevydává se (s výjimkou ustanovení §12 odst. 3 téhož zákona, týkajícího se rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o prominutí složení státoobčanského slibu) rozhodnutí ve správním řízení.
Ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 občanského soudního řádu jestliže fyzická osoba nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, může žádat, aby soud přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí; podmínkou je tu vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí. Podle ustanovení §248 odst. 1 občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí o právech či povinnostech fyzické nebo právnické osoby, zejména obecně závazné (normativní) akty, rozhodnutí organizační povahy a rozhodnutí upravující vnitřní poměry orgánu, který je vydal; podle ustanovení §248 odst. 3 občanského soudního řádu jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení předpisů uvedených v příloze A, která je součástí občanského soudního řádu, jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 8.11.1995, Pl ÚS 5/95, vyhlášeném pod č. 6/1996 Sbírky zákonů, je uváděn (jak na to již poukázal i odvolací soud na str. 3 svého usnesení z 13.12.2000, sp.zn. 18 Co 629/2000 Městského soudu v Praze) případ, který byl na základě podání ústavní stížnosti jedním z podkladů citovaného nálezu Ústavního soudu ČR. Šlo o případ, o němž bylo rozhodováno soudem na základě podané žaloby podle ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu, a to proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí okresního (obvodního) úřadu o tom, že nelze žadateli vydat osvědčení o státním občanství ČR; soud rozhodl o uvedené žalobě podle ustanovení §247 občanského soudního řádu zamítnutím žaloby po jejím meritorním projednání. Uvedený postup soudu při rozhodování o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů ve smyslu ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu není v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR shledáván vadným.
Dovolací soud v daném případě neshledal, že by usnesení odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, spočívalo na nesprávném právním posouzení věci při aplikaci a výkladu ustanovení §7, §103, §221 odst. 1 písm. b/ a §247 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jakož i ustanovení zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Nemohl tedy dovolací soud přikročit ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu jako rozhodnutí nesprávného. Jde ostatně o rozhodnutí, kterým se příslušnému správnímu orgánu postupuje k opětovnému posouzení sporného případu (§24 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb.) věc ke zjiš´tování státního občanství žadatelky o vydání osvědčení o jejím státním občanství České republiky, a to případně na podkladě dalších listinných a jiných důkazů, předložených žadatelkou. V případě vydání požadovaného osvědčení bude takto žádosti žadatelky vyhověno; v případě vydání negativního rozhodnutí o této žádosti bude mít pak žadatelka možnost využít jednak opravného prostředku k nadřízenému správnímu orgánu a popřípadě i rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadnout žalobou podle ustanovení §247 a násl. občanského soudního řádu rozhodnutí správního orgánu.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání dovolatelky svým usnesením zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému státu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. května 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu