ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.808.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 808/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. Ř., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.9.2001, sp.zn. 20 Co 154/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 70/99 (žalobce V. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o 783.867,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 15.9.1997, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 4.3.1998, čj. 21 C 106/97-18. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 12.10.1998, sp.zn. 20 Co 261/98, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 783.867,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 43.500,- Kč.
K dovolání žalovaného P. f. ČR byl rozsudek Městského soudu v Praze z 12.10.1998, sp.zn. 20 Co 261/98 (stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 4.3.1998, čj. 21 C 106/97-18) zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku z 1.6.1999 (28 Cdo 903/99 Nejvyššího soudu) byl toho názoru, že v řízení o této právní věci nebyla u soudů obou stupňů objasněna otázka, zda byl P. f. ČR v tomto sporu pasívně legitimován a zda a jakým způsobem P. f. převzal závazek povinné osoby – Státního statku Z. (týkající se náhrady za živý a mrtvý inventář ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., který patřil původní majitelce A. B.-R.) vůči žalobci, který mohl převzít podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 31.1.2001, čj. 22 C 70/99-85, jímž byl zamítnuta žaloba se žalobním návrhem, aby žalovanému P. f. ČR byla uložena povinnost zaplatit žalobci 783.867,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, případně splnit tuto povinnost zaplacením částky 783.867,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z dohody uzavřené mezi žalobcem a Státním statkem Z. z 27.4.1991 vyplývá, že se týkala náhrady za živý a mrtvý inventář (patřící již uvedené původní majitelce), jenž byla vyčíslena částkou 783.867,- Kč. Žalobce dne 27.4.1993 písemně postoupil svou pohledávku vůči Státnímu statku Z. společnosti V. A. Podle názoru soudu prvního stupně odstoupil žalobce písemně dne 26.10.1995 od tohoto postoupení pohledávky a pak přípisem z 22.5.1996 požádal P. f. ČR – územní pracoviště v K. o poskytnutí finanční náhrady, což však bylo odmítnuto. Společnost V. A., s.r.o., postoupila písemnou smlouvou o zajištění závazků postoupením pohledávky ze dne 16.4.1995 uvedenou pohledávku I. a p. b., a.s. Žalovaný P. f. ČR a společnost V. A., s.r.o., smlouvou o převodu nemovitostí č. 79 2 R 95/01 ze dne 23.8.1995, se dohodli o převodu nemovitostí, jež byly uvedeny v článku I této smlouvy; podle článku II. uvedené smlouvy bylo důvodem převodem nemovitostí vypořádání nároků oprávněné osoby na náhradu vyplývající z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. na základě dohody uzavřené dne 5.8.1995 a dodatku z téhož dne s povinnou osobou Státním statkem K.; k dohodě je přiložen seznam původně oprávněných osob a výše jejich nároků vůči Státnímu statku Z. (v likvidaci), mezi nimiž je uveden i žalobce. Žalovaný P. f. ČR uzavřel s I. a p. b., a.s., jako oprávněnou osobou, dohodu o poskytnutí finanční náhrady ze dne 30.10.1996, čj. 305/IPB, v níž se v článku I. uvádí, že nárok původně oprávněných osob na náhrady byl stanoven dohodami, uzavřenými s povinnou osobou Státním statkem Z. (v likvidaci) s tím, že I. a p. b., a.s., se stala oprávněnou osobou na základě smlouvy o zajištění závazků postoupením pohledávky ze 14.4.1995 od společnosti V. A., s.r.o.
Soud prvního stupně pak posuzoval, zda je P. f. ČR v této právní věci pasívně legitimován. Byl toho názoru, že tento fond by byl pasívně legitimován, pokud by bylo prokázáno, že žalovaný převzal závazky povinných osob na poskytnutí náhrady podle ustanovení §14 až §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce však neprokázal, že žalovaný P. f. ČR převzal jeho dluh ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku; písemný doklad spolu se souhlasem žalobce jako věřitele nebyl v tomto soudním řízení předložen. Podle názoru soudu prvního stupně nelze za relevantní převzetí dluhu považovat dohodu o poskytnutí finanční náhrady, uzavřenou P. f. ČR a I. a p. b., a.s., ze dne 30.10.1996; žalovaný fond totiž učinil tento projev vůle vůči jinému subjektu – I. a p. b., a.s., a nikoli vůči žalobci V. Ř. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno, že došlo k převzetí dluhu původní povinné osoby – Státního statku Z. P. f. ČR, bylo nutno žalobu žalobce zamítnout.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.9.2001, sp.zn. 20 Co 154/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen; ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolacím soudem bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud provedl v odvolacím řízení důkaz konstatováním obsahu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze 16.12.1998, čj. 12 C 66/97-57. Tímto rozsudkem bylo ve sporu mezi Českou republikou – P. f. ČR (jako žalobcem) a V. A., s.r.o., jako žalovaným, určeno, že vlastnictvím státu jsou nemovitosti, které byly převedeny společností V. A., s.r.o., na vypořádání postoupených nároků oprávněné osoby z 23.8.1995; citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byla shledána smlouva z 23.8.1995 neplatnou podle ustanovení §49a občanského zákoníku s odůvodněním, že žalující P. f. ČR jednal v omylu, vycházejícího z toho, že jej žalovaný V. A. neinformoval o dalším postoupení pohledávky.
Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) dospěl v této právní věci (sp.zn. 22 C 70/99 Obvodního soudu pro Prahu 1) k závěru, že P. f. ČR není v tomto sporu pasívně legitimován. Poukazoval přitom na to, že dohodou z 23.8.1995, na jejímž základě poskytl P. f. ČR za povinnou osobu plnění společnosti V. A., s.r.o., jako postupníku žalobcovy pohledávky na náhradu živého a mrtvého inventáře, nedošlo k platnému závazku,, protože tato dohoda byla v soudním řízení (sp.zn. 12 C 66/97 Okresního soudu Praha-východ) shledána neplatnou. Podle názoru odvolacího soudu za této situace „ztrácí právní relevanci jak plnění, poskytnuté na základě dohody z 23.8.1995 společnosti V. A., s.r.o., tak i samotné ujednání o převzetí dluhu“. Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobce následně dne 16.10.1995 odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky; tím nastaly právní účinky podle ustanovení §48 odst. 2 občanského zákoníku, tedy došlo ke zrušení smlouvy od počátku. Odpadl tak právní důvod, na jehož základě převedl V. A., s.r.o., dne 14.4.1995 postoupenou pohledávku dále na I. a p. b., a.s. Nebyla tedy tato banka ke dni 30.10.1996, kdy s ní žalovaný P. f. ČR uzavřel dohodu o plnění na spornou pohledávku, oprávněnou osobou k jeho přijetí. Nedošlo tu k platnému převzetí dluhu podle ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, ani podle ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku, neboť k tomuto úkonu chyběl souhlas věřitele, bez něhož není taková dohoda účinná; věřiteli proti žalovanému fondu přímé právo na plnění nevzniklo. Neupravuje-li zákon č. 229/1991 Sb. samostatně způsob převzetí závazku, je třeba vycházet z obecné právní úpravy převzetí dluhu. Přímý nárok oprávněné osoby vůči P. f. ČR na poskytnutí náhrady vzniká tu jen za splnění podmínek stanovených v §531 občanského zákoníku, případně v §533 občanského zákoníku. Osobou povinnou ke splnění sporné pohledávky, z níž se odstoupením od postupní smlouvy stal oprávněným opět žalobce V. Ř., je ve vztahu k němu stále Státní statek Z., státní podnik v likvidaci.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ustanovení §220 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 1.10.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30.11.2001. Ve svém dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání měl dovolatel za to, že rozhodnutím odvolacího soudu tu byla řešena otázka zásadního významu po právní stránce. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména v otázce, zda převzetí závazku od povinné osoby P. f. ČR podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. je třeba posuzovat jen podle obecné právní úpravy převzetí dluhu, obsažené v občanském zákoníku.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že dne 27.4.1993 uzavřel jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb. se Státním statkem Z. dohodu o náhradě za živý a mrtvý inventář v částce 783.867,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky z 26.1.1995 (ve znění dodatku z 26.1.1995) byla uvedená pohledávka postoupena společnosti V. A., s.r.o. Protože tato společnost neplnila závazky z této smlouvy, žalobce dne 16.10.1995 od této smlouvy odstoupil. Do odstoupení žalobce od uvedené smlouvy o postoupení pohledávky společnosti V. A., s.r.o., s touto postoupenou pohledávkou nakládal tak, že k zajištění svého závazku vůči I. a p. b., a.s., postoupil uvedenou pohledávku na tuto banku a dne 23.8.1995 uzavřel se žalovaným P. f. ČR smlouvu o převodu nemovitosti získanou z restitučního nároku, čímž se tato společnost stala oprávněnou osobou, na kterou byla převedena i pohledávka žalobce, týkající se převodu nemovitosti v katastrálním území P. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 16.12.1998, čj. 12 C 66/97-57, bylo určeno, že nemovitosti v katastrálním území P., převedené žalovaným shora uvedenou smlouvou o převodu nemovitosti z 23.8.1995, jsou ve vlastnictví státu, když uvedený soud dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná podle ustanovení §49a občanského zákoníku, neboť společnost V. A., s.r.o., neinformovala žalovaný P. f. ČR o dalším postoupení pohledávky na I. a p. b., a.s., smlouvou ze 14.4.1995; proti tomuto rozsudku podal V. A., s.r.o., odvolání co do výroku ve věci samé.
Za těchto uvedených okolností měly soudy obou stupňů, podle názoru dovolatele, v dalším průběhu řízení pro zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 1.6.1999 (28 Cdo 903/99 Nejvyšší soudu) zaměřit své úsilí k objasnění a doložení toho, co žalobce V. Ř. uvedl již ve svém podání soudu z 25.2.2000, že totiž dne 30.10.1996 Státní statek Z. (státní podnik v likvidaci) uzavřel s P. f. ČR smlouvu o převzetí dluhu státního statku vůči I. a p. b. na dosud neuspokojené restituční pohledávky, která má uvedená banka na základě smlouvy o zajištění závazku postoupením pohledávky ze dne 14.4.1995 od společnosti V. A. (od původních oprávněných osob včetně žalobce V. Ř.). To, že soud prvního stupně, ani odvolací soud v řízení takto nepostupoval, znamená, podle názoru dovolatele, že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Šlo tu o vadu „při zjišťování skutkového stavu věci, neboť nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu“.
Dovolatel vyslovoval k otázce převzetí dluhu svůj názor, že „skutečnost, že žalovaný P. f. ČR převzal dluh povinné osoby jako dosud neuspokojené restituční pohledávky I. a p. b., a.s., je zcela irelevantní, neboť je rozhodné převzetí dluhu a nikoli to, kdo je oprávněným z tohoto dluhu a ani případné následné odpadnutí právních důvodů na straně I., a.s., nemá na tuto skutečnost žádný vliv. Skutečnost, kdo je oprávněným z převzatého závazku, je významná jen z hlediska souhlasu věřitele s převzetím dluhu ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku. Tento souhlas je v případě žalobce dán a nepochybně byl dán i v případě I. a p. b.“.
Dovolatel poukazoval dále na to, že i když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci, stalo se tak při rozdílném posuzování otázky převzetí dluhu podle ustanovení §531 občanského zákoníku. Nebyly tu také shodné právní závěry odvolacího soudu se závěry dovolacího soudu z 1.6.1999, 28 Cdo 903/99. Odvolací soud dovozoval, že smlouva o převodu nemovitosti ze dne 23.8.1995 mezi žalovaným P. f. ČR a postupníkem V. A., s.r.o., převzal dluh ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku (byť tento právní důvod podle odvolacího soudu posléze odpadl), zatím co dovolací soud, který měl v předcházejícím dovolacím řízení uvedenou smlouvu z 23.8.1995 k dispozici, dovodil, že nebylo zjištěno ani dokázáno, že žalovaný P. f. ČR převzal závazek povinné osoby vůči žalobci.
Při výkladu pojmu „převzetí závazku“, obsaženého v ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., se nelze, podle názoru dovolatele, omezit jen na formální výklad s aplikací ustanovení §531 občanského zákoníku, ale je třeba vycházet z výkladu v nejširším slova smyslu a je třeba toto převzetí závazku posuzovat ve vztahu ke všem okolnostem případu. Dovolatel má za to, že z výsledků soudního řízení vyplývá, že žalovaný P. f. ČR uvedenou pohledávku plnil, případně že ji hodlá plnit také nadále. Zároveň závěr odvolacího soudu o odpadnutí právního důvodu převzetí dluhu byl učiněn na základě rozhodnutí jiného soudu, které nadto není pravomocné. Sám žalovaný P. f. ČR v průběhu celého řízení nezpochybnil svůj záměr na tuto pohledávku plnit a pouze namítal, že se cítí zavázán plnit na tuto pohledávku ve prospěch I. a p. b., a.s., případně jejího nástupce Č. o. b., ale nikoli ve prospěch žalobce; žalobce je však oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady za tu pohledávku, k jejímuž poskytnutí je povinnou osobou Státní statek Z. (státní podnik v likvidaci). Odvolací soud pochybil, podle názoru dovolatele, i v tom, že se zaměřil pouze na úkony o předmětné pohledávce mezi žalobcem a postupníkem V. A., s.r.o., a I. a p. b., a.s., a žalovaným, popřípadě mezi těmito subjekty navzájem, avšak nezabýval se již úkony o této pohledávce mezi povinnou osobou – Státním statkem Z. a žalovaným P. f. ČR, ačkoli právě tyto úkony byly v daném případě rozhodné pro posouzení této právní věci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodu 15 a v bodu 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání, které tu směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pokud šlo v daném případě o řešení právní otázky podle ustanovení hmotněprávních, týkalo se toto řešení výkladu a aplikace ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., jakož i ustanovení §531 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb. může Pozemkový fond převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrady podle §14 až §16 a §20 tohoto zákona tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejíž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány.
Podle ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal. Podle ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku, kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka. Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (§531 odst. 3 občanského zákoníku). Námitky, které má vůči věřiteli původní dlužník, může uplatnit i osoba, která dluh převzala (§531 odst. 4 občanského zákoníku).
V případech, jež jsou uvedeny ve větě třetí ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., je pasívní legitimace P. f. ČR dána tehdy, jestliže je prokázáno, že tento fond převzal závazky povinných osob (viz č. 16/1996, str. 53-54, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ve stanoviskách občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněných pod č. 34/1993 a pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jsou uvedeny příklady použití ustanovení občanského zákoníku i pro aplikaci a výklad ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. (srov. např. ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 34/1993, str. 111 /245/, odstavec třetí, č. 34/1993, str. 118 /252/, odstavec sedmý, č. 34/1993, str. 121 /253/, odstavec druhý, nebo č. 34/1993, str. 126 /260/, odstavec čtvrtý, i č. 16/1996, str. 49 /127/, odst. pátý, anebo č. 16/1996, str. 50 /128/, odstavec jedenáctý).
V rozsudku dovolacího soudu z 1.6.1999 (28 Cdo 903/99 Nejvyššího soudu vydaném v řízení o dovolání, podaném v této právní věci, bylo uvedeno: „Nebylo tu v řízení před soudy obou stupňů zjišťováno a dokládáno, zda a jakým způsobem P. f. ČR převzal závazek povinné osoby vůči žalobci, který mohl převzít podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb.“.
V rozsudku odvolacího soudu z 10.9.2001 (sp.zn. 20 Co 154/2001 Městského soudu v Praze) bylo uvedeno (s poukazem na výsledky provedeného dokazování v této právní věci): „Dohodou z 23.8.1995, na jejímž základě poskytl žalovaný (P. f. ČR) za povinnou osobu (Státní statek Z.) plnění společnosti V. A., s.r.o., jako postupníkovi, žalobcovy pohledávky na náhradu živého a mrtvého inventáře, žalovaný (P. f. ČR) převzal dluh smlouvou s věřitelem ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku, popřípadě s jeho souhlasem. Tato dohoda byla soudem (v rámci sporu, vedeného mezi P. f. ČR a V. A., s.r.o.), shledána absolutně neplatnou. Za této situace ztrácí právní relevanci jak plnění, poskytnuté na jejím základě společnosti V. A., s.r.o., tak i samotné ujednání o převzetí dluhu. Následně žalobce V. Ř. 16.10.1995 odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky. Tímto úkonem nastaly právní účinky podle ustanovení §48 odst. 2 občanského zákoníku. Odpadl tak právní důvod, na jehož základě převedl V. A., s.r.o., dne 14.4.1995 postoupenou pohledávku na I. a p. b., a.s. Za této situace nedošlo k platnému převzetí dluhu žalovaným podle §531 odst. 2 občanského zákoníku, ani podle ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, neboť k tomuto úkonu chybí souhlas věřitele, bez něhož není taková dohoda účinná. Přímý nárok oprávněné osoby vůči P. f. ČR na poskytnutí náhrady podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb. vznikne jen za splnění podmínek stanovených v §531 občanského zákoníku (o převzetí dluhu), případně v §533 občanského zákoníku (o přistoupení k závazku bez dohody s dlužníkem). Osobou povinnou k plnění sporné pohledávky, z níž se odstoupením od postupní smlouvy stal oprávněným opět žalobce V. Ř., je ve vztahu k němu stále Státní statek Z., státní podnik v likvidaci“.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné dospět ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu k závěru, že tu byla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena (opak vyplývá z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu z 1.6.1999, vydaného v této právní věci, a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury), a ani to, že by uvedená otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Dovolatelem nebylo také uváděno a ani z poznatků dovolacího soudu nevyplynulo, že by v daném případě odvolacím soudem řešená právní otázka byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (např. v jiné právní věci téhož druhu) rozhodována rozdílně.
Neshledal proto dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243c odst. 1 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu (viz jeho znění vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu