ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.814.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 814/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně A) P. A., B) L. B., C) MUDr. L. U., zastoupených advokátem, D) MUDr. J. M., E) P. N., proti žalovanému E. Ú., státní podnik v ,,likvidaci“, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 113/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.9.2004, č. j. 19 Co 306/2004-287, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.9.2004, č. j. 19 Co 306/2004-287, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 16.7.1992 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhali se původní žalobci určení, že jsou spoluvlastníky pozemků, blíže popsanými v petitu žaloby.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.3.2004, č.j. 8 C 113/99-270, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 23.11.1951 byla uzavřena mezi Národní správou nemovitostí p.p.č.476, D. 69 zastoupené JUDr. J. L. jako prodávajícím a B. z. O. národní podnik Ž. jako kupujícím, na základě které bylo převedeno více vlastnických práv než národní správě příslušelo. Vyslovil, že zavedením národní správy podle dekretu č. 5/45 Sb. nedošlo ke změně vlastnických práv, nýbrž pouze byla omezena možnost vlastníků s majetkem disponovat. Vzal za prokázané, že výměrem ONV v Ž. ze dne 20.8.1951, sp. zn. VIII/91/51 byl národním správcem předmětného pozemku ustanoven n.p.O., b. z. Ž., který měl vedením národní správy pověřit svého zmocněnce. Rovněž zjistil, že žalobkyně A. A. uplatnila dne 18.9.1991 u Pozemkového úřadu nárok na vydání předmětného pozemku podle restitučních předpisů, o němž doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Dovodil, že výše uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť národní správce nemohl současně vystupovat v roli prodávajícího i kupujícího. Zaujal názor, že na základě této kupní smlouvy fakticky bez právního důvodu předmětný pozemek převzal stát. Dospěl k závěru, že držba pozemku státem nemohla být oprávněná, neboť stát jako národní správce převedl více práv než mu náleželo a účastníkem smlouvy byl jediný subjekt ve dvojjediném postavení. Uzavřel, že převzetí nemovitosti – pozemku na základě neplatné smlouvy je třeba posoudit jako převzetí věci bez právního důvodu s tím, že v daném případě bylo možno domáhat se ochrany podle specielního právního předpisu ( ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), před předpisem obecným, občanským zákoníkem. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Vyslovil závěr, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. na určení vlastnického práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.9.2004, č. j. 19 Co 306/2004-287, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 290/97, v němž byl vysloven závěr, že o převzetí věci bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod a že ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího úkonu, byť neplatného. Zaujal názor, že na základě skutkové podstaty restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tedy stát vlastnictví nenabyl a ani nabýt nemohl. Odkazoval též na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 403/98 s tím, že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v některých případech postup podle obecného právního předpisu. Dospěl k závěru, že v dané věci nebylo prokázáno, že by původní vlastníci pozbyli vlastnické právo. Uzavřel, že stávající vlastníci nepozbyli své vlastnické právo k předmětnému pozemku a žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když postup podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě je vyloučen. Dále vyslovil závěr, že s ohledem na okolnosti, za nichž byla uzavřena kupní smlouva, nedošlo k vydržení vlastnického práva podle zákona č. 141/50 Sb., neboť stát nemohl být v dobré víře, že je oprávněným držitelem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly skutkovými podstatami zakotvenými v zákoně o půdě a nesprávně hodnotily přechod nemovitosti na stát podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 649/2004 a 31 Cdo 1222/2001 s odůvodněním, že ve výše uvedeném rozhodnutí je řešena otázka převzetí nemovitosti bez právního důvodu a sjednocena dříve nejednotná judikatura ve věci a z tohoto rozhodnutí je nutno vycházet. Podle dovolatele důvodem přechodu pozemku na stát nebyla kupní smlouva ze dne 23.11.1951, absolutně neplatný právní úkon, nýbrž likvidace předmětné nemovitosti správou nemovitostí, a to začleněním pozemku do majetkové podstaty n.p. O. b. z. Ž. Dále konstatoval, že restituční předpisy jsou vůči obecnému předpisu ve vztahu speciality a proto je nutno je aplikovat přednostně. Namítal vadné posouzení vztahu předpisu obecného a zvláštního souvisejícího s výkladem §6 odst. 1 zákona o půdě. Poukazoval též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 290/97 s tím, že v dané věci jej nelze aplikovat. Tvrdili, že žalobci se tedy nemohou domáhat určení právního vztahu soudem, neboť nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke dni úmrtí původního vlastníka pozemku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení pro posouzení, zda v případě, že žalobce se mohl domáhat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě může se oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnictví i podle obecných předpisů, v daném případě zda může žádat o určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
Otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době ( 25.2.1948 – 1.1.1990 ) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat o vydání věci podle předpisů restituční povahy. To platí i v případě, kdy oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení ještě nebylo rozhodnuto.
Z výše uvedeného právního závěru vycházel dovolací soud i v daném případě. Na rozdíl od odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru, že v daném případě zde není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. na určení vlastnického práva.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud nemohl tedy dospět k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b) odst.2 o.s.ř.. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu