ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.821.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 821/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce I. – I. r. o. P., za účasti 1) A. Š., a 2) Ing. J. N., zastoupených advokátem, 3) H. m. P., 4) M. č. P. 13, a 5) P. f. České republiky, o určení vlastnictví podle páté části o.s.ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 6 C 79/2005, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, čj. 24 Co 428/2005-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2006, čj. 24 Co 428/2005-76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodoval v řízení podle páté části o.s.ř. o žalobě, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vydaného podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Jednalo se o rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. P. ze dne 10. 12. 1004 zn. PÚ 688/94, jímž bylo rozhodnuto, že oprávněné osoby A. Š. a Ing. J. N. jsou vlastníky pozemků č. 2160/272, ostatní plocha, a č. 2160/256, ostatní plocha, v katastrálním území S. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil s odůvodněním, že jde o pozemky zastavěné trvalými stavbami. Soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2005, čj. 6 C 79/2005-21, žalobu zamítl. Zjistil, že na pozemku č. 2160/256 se nachází asfaltové parkoviště, druhý pozemek je pruhem zeleně, na němž žádné stavby postaveny nejsou. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil zastavěnost pozemku tak, že parkoviště jako zpevněná plocha pozemku není stavbou ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, která by bránila vydání pozemku, a ani na sousedních pozemcích nejsou žádné stavby. Žalobu proto shledal nedůvodnou.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, čj. 24 Co 428/2005-76. Vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky tvoří část parkoviště, které bylo zkolaudováno jako zatravňovací parkoviště v rámci stavby obytného sídliště J. M. – L. a nachází se tedy v areálu tohoto sídliště. Na rozdíl od soudu prvního stupně z toho dovodil, že nastaly okolnosti, na něž pamatuje ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pro jehož výstavbu byly pozemky smlouvou z 22. 5. 1978 vykoupeny. Oba pozemky tvoří část určitého urbanistického městského celku, skládajícího se z objektů bydlení, ale i ze zpevněných ploch zastavěných veřejnou komunikací, jakož i zeleně. Odkázal v tomto směru na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 159/03, podle něhož je stavbu sídliště nutno vždy vnímat jako celek a jednotlivé objekty sídliště nelze posuzovat odděleně, tzn. že nelze předmětné pozemky vydat oprávněným osobám z toho důvodu, že se na nich nachází parkoviště vybudované v rámci sídliště. Sídliště je třeba chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v sídlišti plní nějakou funkci. Restriktivní výklad ustanovení §11 zákona o půdě, zahrnující jen sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoli však pozemky s nimi bezprostředně souvisejícími (např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd.) by byl v rozporu s účelem tohoto ustanovení.
Odvolací soud též odkázal na §21 odst. 2 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, podle nějž odstavné a parkovací plochy pro motorová vozidla se musí zřizovat v kapacitě odpovídající potřebám obytné zóny a výhledovému stupni motorizace. I když odvolací soud souhlasí se závěrem, že parkoviště samo o sobě není z hlediska občanskoprávního stavbou, a tento důvod nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepovažuje za správné tento závěr na danou věc aplikovat vzhledem ke skutečnosti, že parkoviště i přilehlý pozemek tvoří část souboru sídliště jako celku. Proto považuje pozemky za bezprostředně související se stavbou sídliště a dospívá k závěru, že je nelze vydat s ohledem na §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci ad 1) a 2) včasné dovolání, jež splňuje formální požadavky stanovené občanským soudním řádem. S rozsudkem odvolacího soudu dovolatelé nesouhlasí a uplatňují dovolací všechny důvody vyjmenované v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř.
V prvé řadě dovolatelé uplatňují vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž v rozporu s ustanovením §250d o.s.ř. vyšel z důkazů o komplexnosti a celistvosti sídliště J. M., jejichž provedení žalobce nenavrhl do skončení jednání před soudem prvního stupně, ač byl procesně ve smyslu §250d o.s.ř. poučen; k předložení důkazu v tomto směru byl vyzván až odvolacím soudem, čímž došlo k porušení zásady koncentrace řízení. Odvolací soud, pokud sám ze skutkových zjištění soudu prvního stupně neměl za prokázáno, že se jedná o pozemky zastavěné podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neměl jinou možnost, než rozsudek potvrdit. Navíc důkazy, předložené účastníkem, jímž je M. č. P. 13, jsou podle dovolatelů nesprávné, protože podle jejího územního plánu jsou pozemky označeny jako smíšené městského typu, resp. pozemek určený k zástavbě.
Dále dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jako stavbu na pozemku posoudil celou stavbu J. M.. Nevzal v úvahu, že pozemek je v Územním plánu určen a označen jako SVM – smíšená městského typu, tedy území sloužící převážně k umístění polyfunkčních staveb. Za tím účelem oprávněné osoby pozemek 30. 3. 2005 prodaly. Zastavěnost obou pozemků není dána už proto, že jeden z nich představuje travnatou plochu s dřevinami, druhý je zpevněn travními bloky. Pozemky ani bezprostředně nesouvisejí s areálem sídliště, a od nejbližší stavby jsou odděleny chodníkem s trávníky, parkovištěm a zídkou. Pozemky nejsou nutné pro provoz stavby a nejsou téměř vůbec jako parkoviště využívány. Na nejbližší stavbu bezprostředně navazuje jiné parkoviště, které slouží pro provoz této budovy. Z předložených ortofotomap je navíc zřejmé, že pozemky nejsou uvnitř sídliště, ale za ním, a jsou blíže zástavbě původních S. Pokud odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu zn. I.ÚS 159/03, mají dovolatelé zato, že v daném případě řešil Ústavní soud jinou situaci, když pozemky byly potřebné pro provoz sídliště, o což v daném případě nejde – areál sídliště je na předmětných pozemcích nezávislý.
Poslední dovolací důvod spočívá v tvrzení, že závěr soudu, že jde o pozemky zastavěné, nemá oporu v provedeném dokazování. Z pohledu do ortofotomap je zřejmé že předmětné pozemky zastavěné nejsou a nejsou ani součástí sídliště, na které bezprostředně nenavazují, jsou odděleny od sídliště jinými nezastavěnými pozemky. Za absurdní považují úvahy odvolacího soudu spočívající na ustanovení §21 odst. 2 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o tom, že odstavné plochy pro motorová vozidla se musí zřizovat v kapacitě odpovídající potřebám obytné zóny, když pozemek je určen k další zástavbě a dokonce na výstavbu Domova důchodů, na niž probíhá u stavebního úřadu P. 13 územní řízení.
Podle názoru dovolatelů postup odvolacího soudu jde proti zásadám restitučního zákonodárství a proti závěrům a praxi Ústavního soudu a vyšších soudů v restitučních věcech, když neaplikoval zásadu proporcionality – tedy vydat pozemky oprávněným osobám tam, kde to je ještě možné. Zcela zřetelně nezastavěný pozemek totiž posoudil jako zastavěný a vyložil tak ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nepřípustným rozšiřujícím způsobem natolik nepříznivým pro oprávněné osoby, že vlastně zakládá další křivdu. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podal žalobce, který s ním vyjádřil nesouhlas. Pokud jde o námitku, týkající se koncentrace řízení, uváděl již v žalobě skutečnosti, které byly v odvolacím řízení posuzovány a pouze písemně potvrzeny a zdokladovány. Právní posouzení věci odvolacím soudem považují za správné s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně jeho usnesení sp.zn. I ÚS 159/03 ze 17. 2. 2005. Jinak považují za nesporné mezi stranami, že na pozemku bylo vybudováno parkoviště, které bylo povoleno a zkolaudováno v rámci výstavby sídliště J. M.
Pokud jde o zastavěnost pozemku, žalobce zastává názor, že nelze uplatnit jen formálně-právní hledisko zastavěnosti pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a zkoumat, zda se na pozemku nachází stavba ve smyslu občanského zákoníku. Přinejmenším je třeba zkoumat, zda se nejedná o pozemek bezprostředně související se stavbami hlavními a nezbytný k jejich provozu. Dle názoru žalobce se o takový pozemek jedná. V době vydání územních rozhodnutí, stavebního povolení, vlastní realizace stavby i její kolaudace bylo dle stavebních předpisů nezbytnou podmínkou zajištění dostatečných míst pro parkování obyvatel sídlištních celků. Bez splnění této podmínky by stavba nebyla povolena a realizována. Tato podmínka pak platí dodnes. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolání bylo jako zcela bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal jeho rozsudek z důvodů uplatněných dovolateli (§242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dovolatelé mají pravdu v tom, že důkaz, provedený odvolacím soudem listinami, z nichž je patrné, že předmětné pozemky byly začleněny do areálu sídliště, měl být navržen již v řízení před soudem prvního stupně (§205a odst. 1 o.s.ř.). Dle názoru dovolacího soudu však nejde o vadu řízení, která by měla za následek jiné rozhodnutí odvolacího soudu, než ke kterému došlo, protože umístění pozemků v terénu a jejich návaznost na sídliště J. M., v podstatě nebyla mezi účastníky sporná a odvolací soud by zřejmě s ohledem na svůj právní názor nedospěl bez provedení uvedeného důkazu k jinému rozhodnutí, než jaké učinil.
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. spatřují dovolatelé v tom, že z pohledu ortofotomap je zřejmé, že předmětné pozemky nejsou zastavěny. Dovolací důvod neshledal, že by závěry odvolacího soudu tomuto zjištění odporovaly, protože zastavěnost pozemků z důvodu odlišného právního výkladu dovodil z jiného právního výkladu pojmu zastavění než je zastavění stavbou, a to z jejich začlenění do sídliště. Otázkou určení pozemku k další zástavbě se soud prvního stupně nezabýval, a tedy ani odvolací soud jeho závěry nepřezkoumával.
Dovolací soud pokládá za rozhodující dovolací důvod, který se týká správnosti právního posouzení věci, a to výkladu ustanovení §11 zákona o půdě, upravujícího případy, kdy osoba povinná není povinna pozemek vydat osobě oprávněné. Všechna ustanovení obsažená v §11 odst. 1 zákona o půdě (s výjimkou ustanovení pod písmeny a/ a f/) totiž řeší různé situace zastavěnosti; přitom jde o ustanovení zvláštního zákona, jenž má přednost před jinými předpisy. Z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovy, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, a konečně i pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.
Dle názoru dovolacího soudu je proto nutno vykládat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem, a nepoužívat extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V tomto směru existuje již bohatá judikatura dovolacího soudu, jež je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Mimo judikáty, týkající se stavby parkoviště, jež zmínily oba soudy i účastníci, a podle nichž parkoviště představované jen zpevněnou plochou není možno považovat za stavbu z hlediska zákona o půdě, je možno zmínit i další judikáty.
V rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp.zn.28 Cdo 767/2006, Nejvyšší soud např. vyslovil závěr: „Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že zákon o půdě je zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva, ale i hmotného občanského práva (viz §1 odst. 3 zákona o půdě), všude tam, pokud tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě vydat proto, že byl zastavěn. Rozhodující proto není, zda byl tento pozemek začleněn do jiného pozemku nebo nově označen, ale okolnost, zda byl jako určitá část zemského povrchu zastavěn před 24. 6. 1991, resp. zda k tomuto dni byla na něm stavba alespoň započata. Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 11. 4. 1999, sp.zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. 22 Cdo 1118/2005) a v již konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v právním smyslu“. Pokud jde o ustanovení §11 odst. 1 písm. c) hovořící o tom, že nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je nezbytně nutná pro provoz stavby, v rozsudku se uvádí: „Původní ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě takové omezení práva na vydání pozemku neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1. 7. 1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že toto ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, se vztahuje i na případy, kdy k vydání pozemku ještě ke dni 1. 7. 1993 nedošlo, nelze je však aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě ustanovení tj. ke stavbě, která byla vybudována na původním pozemku před 24. 6. 1991 (v rozsudku je omylem v důsledku překlepu uvedeno „1993“). Navíc zákonodárce zřejmě tím, že nově hovořil jen o části původního pozemku, nezastavěného stavbou, ale nezbytně nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat. Kdy jde o část pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení konkrétního případu – jde v prvé řadě nesporně o případy, kdy bylo třeba obsluhovat budovu, stroje a zařízení a šlo zejména o přístupové cesty, manipulační plochy a pod.“ .
Závěr, že zastavěnost pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) je třeba vykládat spíše zužujícím než extenzivním způsobem, je též v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Např. v jeho rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, sp.zn. IV.ÚS 176/03, v němž se uvádí, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle ustanovení §11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, který v konkrétním případě převažuje nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a který by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučoval nebo omezoval využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech, jež řeší majetkové právní vztahy, a jsou tedy svou povahou občanskoprávními předpisy, je třeba provádět v souladu s ohledem na tuto skutečnost a nikoli výklad těchto pojmů podřizovat pojmům obsaženým ve veřejnoprávních (stavebních) předpisech. Ústavní soud se zabýval tím, zda výklad přijatý Městským soudem v Praze, podle něhož jsou zatravněné pozemky stavbou v nedílném celku ostatních ploch – komunikací a zařízení autobusového obratiště, která vylučuje jejich vydání oprávněným osobám, není výkladem příliš extenzivním s ohledem na povahu a účel restitučního předpisu. Přitom dospěl k závěru, že pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, neboť takový pozemek sám o sobě není zatížen stavbou a představuje samostatně způsobilý předmět majetkových vztahů. Nelze tedy tvrdit, že takové pozemky tvoří nedílnou součást věci jiné. Ústavní soud přitom poukázal na svou konstantní judikaturu, která se daným problémem zabývala, tj. nálezy sp.zn. I.ÚS 754/1, IV.ÚS 42/01, i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1414/97, týkající se stavby parkoviště. V nálezu sp.zn. I ÚS 754/01 Ústavní soud zdůraznil, že vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, při němž je nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují, a pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě totiž v prvé řadě sleduje cíl, aby původní majetek byl oprávněným osobám vydán a pouze výjimečn , jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v §11 tohoto zákona, pozemek vydat nelze. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) nelze vykládat extenzivně tak, že pozemek nelze vydat, jestliže jde o ucelený rekreační areál o zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště. Obdobně rozhodl Ústavní soud již ve věci sp.zn. II.ÚS 131/96, kdy rozhodl, že pozemky, na nichž byly zřízeny autokempy, nespadají pod režim §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a oprávněné osoby mají nárok na jejich vydání. Ústavní soud se zde zabývá výjimkami z tohoto ustanovení včetně výkladu zastavěnosti stavbami jednoduchými a vyslovuje názor, že pokud by zákonodárce (jenž v uvedeném ustanovením vyjasnil, které stavby nebrání vydání pozemku), měl zájem rozšířit překážky vydání některých dalších ploch, učinil by tak výslovně.
Z uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tedy vyplývá, že názor odvolacího soudu, který výslovně neaplikoval v dané věci judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, týkající se zastavěnosti pozemku parkovištěm, představuje extenzivní výklad, jejž v restitučních věcech nelze připustit. Jeho rozsudek proto neshledal správným a podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; nově rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu