ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.828.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 828/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. J. U., zastoupené advokátem, proti žalované P., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 1,425.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 150/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.8.2007, č.j. 3 Co 76/2006-230, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.8.2007, č.j. 3 Co 76/2006-230,
se v části výroku I., jíž byla žalovaná uznána povinnou zaplatit částku 575.000,- Kč, a ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou, v průběhu řízení upravovanou, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí částku 1,425.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout v období od 1.9.2001 do 1.6.2006 užíváním autorského díla žalobkyně – grafického návrhu obalu nápojů „S.“, „S. F.“, S. L.“, „S. J.“ a „S. T.“ (dále jen „dílo“), aniž by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena licenční smlouva. Žalobkyně tvrdila, že dílo vytvořila na podzim roku 1994 jako zaměstnankyně společnosti R.T.V. G. s.r.o., a to na zakázku, kterou uvedená společnost obdržela od žalované. V pracovní smlouvě nebylo uvedeno nic o žalobkyní vytvořených dílech a žalobkyně nikdy nedala souhlas s jejich užitím, za svou práci dostávala pouze běžný plat.
Žalovaná namítala, že žalobkyně není autorkou díla, a i kdyby jí byla, dopadal by na ni režim tzv. zaměstnaneckého díla ve smyslu §17 odst. 1 autorského zákona
č. 35/1965 Sb., ve znění platném v době vytvoření díla, podle něhož zaměstnavatel může užívat k plnění úkolů náležejících do předmětu jeho činnosti díla vědeckého nebo uměleckého vytvořeného jeho zaměstnancem ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru bez dalšího autorova svolení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.6.2006, č.j. 6 C 150/2003-187, žalobu zamítl. Za nesporné považoval, že žalovaná objednala v roce 1994 u společnosti R.T.V. P. s.r.o., později přejmenované na R.T.V. G. s.r.o., tvorbu obalu nápoje „S.“ a jeho modifikací. Žalobkyně byla v uvedené době ve společnosti R.T.V. G. s.r.o. zaměstnána jako grafička a pobírala mzdu. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je autorkou díla a že u svého zaměstnavatele žádné nároky z předmětného díla neuplatnila. Po té dospěl k závěru, že s přihlédnutím k výše cit. ustanovení §17 autorského zákona č. 35/1965 Sb. žalovaná užívá dílo oprávněně, neboť dílo bylo vytvořeno jako dílo zaměstnanecké, když již ze zadání zakázky žalovanou plynulo, že účelem díla je jeho užívání žalovanou, což muselo být jasné rovněž žalobkyni jako grafičce reklamní firmy. Navíc soud prvního stupně dovodil omisivní souhlas žalobkyně s užitím díla žalovanou, a to ze skutečnosti, že žalobkyně se tvrzených nároků začala domáhat až v roce 2002, ačkoli dílo vytvořila již v roce 1994.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23.8.2007, č.j.
3 Co 76/2006-230, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 575.000,- Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že omisivní souhlas žalobkyně s užitím díla nemohl být dán, neboť smlouva o šíření díla podle §22 zákona č. 35/1965 Sb. musela mít písemnou formu a obsahovat stanovené náležitosti. Navíc z důkazů provedených soudem prvního stupně nelze dovodit, že by byla uzavřena smlouva mezi zaměstnavatelem žalobkyně a žalovanou, neboť svědci se vyjadřovali pouze o smlouvě se společností „R.T.V.“, nikoli R.T.V. G. s.r.o., a rovněž faktury založené ve spise jsou vystaveny na společnost R.T.V. G. s.r.o. Skutečnost, že se žalobkyně začala svých nároků domáhat až v roce 2002, považoval odvolací soud za nerozhodnou. Uzavřel, že právní důvod užívání díla žalovanou nebyl prokázán, a proto má žalobkyně ve smyslu §40 odst. 3 autorského zákona č. 121/2000 Sb. právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny za poskytnutí licence v rozhodné době. Výši nároku určil volnou úvahou podle §136 o.s.ř.
B. Dovolání
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítala, že
odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.), neboť v předchozím řízení považovali jak soud prvního stupně, tak oba účastníci za nesporné, že smluvní vztah mezi zaměstnavatelem žalobkyně a žalovanou existoval, byť vzhledem k časovému odstupu více než deseti let nebylo možno dohledat příslušné doklady. Navíc vyslechnutí svědci se shodli, že mezi oběma společnostmi byl dlouhodobý obchodní vztah a že smlouva o zpracování návrhu obalu nápoje „S.“ mohla být uzavřena i ústně. Společnosti R.T.V. G. s.r.o. a R.T.V. G. s.r.o. patřily týmž vlastníkům a podle shodných výpovědí svědků se běžně stávalo, že si zakázky předávaly a navzájem vyúčtovávaly, takže je možné, že původní zakázka R.T.V. G. s.r.o. byla fakturována žalované společností R.T.V. G. s.r.o. nebo naopak,
jestliže měl odvolací soud za to, že z důkazů provedených soudem prvního stupně (zejm. z výslechů svědků) lze dospět k odlišným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, měl uvedené důkazy zopakovat (srov. §213 odst. 2 o.s.ř.). Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Ostatně vzhledem k tomu, že otázka vztahu mezi žalovanou a zaměstnavatelem žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně považována za nespornou, nebyli k ní svědci ani vyslýcháni, smlouvu mezi zaměstnavatelem žalobkyně a žalovanou jako podnikatelskými subjekty je třeba považovat za smlouvu o dílo podle §536 obchodního zákoníku, kde dílem je předmět práva duševního vlastnictví.V takovém případě ustanovení §558 obch. zák. opravňuje objednatele použít dílo k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, a jedná se proto o zákonnou licenci, přičemž k uzavření smlouvy o dílo není potřeba písemná forma. Protože předmětné dílo bylo dílem zaměstnaneckým, nepotřebovala společnost R.T.V. G. s.r.o. k jeho užití souhlas žalobkyně, a vzhledem k tomu, že předmětem její činnosti byla tvorba reklamních materiálů na zakázku, vztahovala se zákonná licence podle §17 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. rovněž na užívání díla zákazníky uvedené společnosti. Žalobkyně ani sama nemohla dát žalované souhlas k užití díla, neboť podle §17 odst. 3 cit. zákona může zaměstnanec udělit svolení k vydání nebo jinému uveřejnění díla jen se souhlasem zaměstnavatele. Pokud odvolací soud nevzal cit. ustanovení v úvahu, věc nesprávně právně posoudil (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
odvolací soud určil výši bezdůvodného obohacení nesprávně, když odhadl výši odměny na 50.000,- Kč ročně, ačkoli běžnou praxí v podobných případech je pouze jednorázová odměna.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku ke skutkovému závěru, podle něhož „nic z důkazů, provedených před soudem prvního stupně, nesvědčí ani o tom, že by byla uzavřena smlouva mezi zaměstnavatelem žalobkyně a žalovanou, neboť pokud o smlouvě některý ze svědků vypovídal, neuváděl blíže její obsah, ale především vypovídal o smlouvě uzavřené se společností „R.T.V.“, nikoliv se společností R.T.V. P. s.r.o., či se společností R.T.V. G. s.r.o., tedy se zaměstnavatelem žalobkyně.“ Přitom soud prvního stupně považoval za nesporné a vyšel proto ze skutkového zjištění, že „obal nápoje S. […] byl objednán u R.T.V. P. s.r.o. žalovanou P. s.r.o.“. Z protokolů o jednáních soudu prvního stupně, během nichž byli vyslýcháni svědci (např. JUDr. B. S., č.l. 77 spisu, M. K., č.l. 79-80 spisu, Ing. P. K., č.l. 182-4 spisu) i žalobkyně (č.l. 170 spisu), totiž navíc plyne, že zakázka na návrh obalu nápoje S. byla žalovanou zadána skupině společností R.T.V. a svědek K., jednatel společnosti R.T.V. G. s.r.o. i R.T.V. G. s.r.o., potvrdil, že zakázka byla řádně zaplacena. Uvedení svědci vypověděli, že smlouva byla pravděpodobně uzavřena ústně a že obě uvedené společnosti si navzájem předávaly zakázky a navzájem si je vyúčtovávaly. V odůvodnění svého rozsudku pak soud prvního stupně výslovně uvádí, že k obsahu smlouvy podrobnější dokazování nebylo prováděno, neboť podle jeho názoru stačila shodná tvrzení stran (srov. §120 odst. 4 o.s.ř.)
i výpovědi svědků k závěru, že k uzavření smlouvy došlo, a podrobný obsah smlouvy pro své rozhodnutí zjistit nepotřeboval. Shora uvedený závěr odvolacího soudu o neexistenci smlouvy je tak v rozporu s obsahem spisu (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), když žádný z účastníků ani svědků netvrdil, že k uzavření smlouvy o vytvoření návrhu obalu nápoje S. mezi žalovanou a společností R.T.V. G. s.r.o. (popř. společností R.T.V. G. s.r.o., která zakázku později předala společnosti R.T.V. G. s.r.o.) nedošlo.
Jestliže měl odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně lze dojít k odlišným skutkovým závěrům, než které učinil soud prvního stupně, měl uvedené důkazy zopakovat, případně doplnit (§213 odst. 2 a 4 o.s.ř.). V projednávané věci však odvolací soud dospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k opačnému závěru, než k němuž došel na základě týchž důkazů soud prvního stupně, a to aniž by důkazy zopakoval, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., srov. též konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 31.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, nebo ze dne 26.6.2008, sp. zn. 33 Odo 563/2006).
K právnímu vztahu mezi žalovanou a zaměstnavatelem žalobkyně.
Podle §536 odst. 1 a 2 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Přitom dílem se, kromě zhotovení věci, její údržby, opravy nebo úpravy, rozumí
i hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Smlouvu o dílo lze uzavřít v jakékoli formě. Jestliže v projednávané věci zadala žalovaná zaměstnavateli žalobkyně (přímo, nebo prostřednictvím společnosti R.T.V. G. s.r.o.) zakázku na tvorbu obalu nápoje S. a zaplatila dohodnutou cenu, je takovou dohodu třeba posoudit jako smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku.
Podle §558 obch. zák., je-li předmětem díla podle §556 výsledek činnosti, který je chráněn právem z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, je objednatel oprávněn použít jej pouze k účelu vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo. Objednateli tak přímo ze smlouvy o dílo vzniká právo užívat předmět díla k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, aniž by k takovému užití bylo potřeba uzavírat zvláštní smlouvu. V projednávané věci pak už z toho, že žalovaná zadala zaměstnavateli žalobkyně tvorbu grafického návrhu obalu nápoje S., jasně plynul účel užití díla žalovanou jako grafické řešení (vzhled) předmětného obalu. Protože žalobkyně netvrdila, že by žalovaná užívala dílo k jinému účelu, je nutno uzavřít, že žalovaná má právo dílo užívat, a to právo odvozené od zaměstnavatele žalobkyně (přímo, nebo prostřednictvím společnosti R.T.V. G. s.r.o.).
K právnímu vztahu mezi žalobkyní a jejím zaměstnavatelem.
Podle §17 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb. zaměstnavatel může užívat k plnění úkolů náležejících do předmětu jeho činnosti díla vědeckého nebo uměleckého vytvořeného jeho pracovníkem ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru bez dalšího autorova svolení. Protože žalobkyně pracovala ve společnost R.T.V. G. s.r.o. jako grafička (srov. též pracovní smlouvu založenou na str. 28 spisu), náležela mezi její pracovní povinnosti též tvorba autorských děl – grafických návrhů. Předmětem činnosti zaměstnavatele žalobkyně pak byla mimo jiné tvorba grafických návrhů obalů a reklam na zakázku. Jestliže zaměstnavatel žalobkyně užil dílo žalobkyní vytvořené ke splnění svého závazku ze smlouvy o dílo se žalovanou, pak je užil k plnění úkolů náležejících do jeho předmětu činnosti, k čemuž nepotřeboval zvláštní svolení žalobkyně.
Za této situace dovolací soud uzavírá, že žalované nemohlo užíváním díla na obalech jí vyráběných nápojů vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť byla oprávněna dílo užívat ze smlouvy o dílo uzavřené se zaměstnavatelem žalobkyně, která dílo vytvořila jako tzv. dílo zaměstnanecké podle §17 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je dán, pak věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, které je v rozporu s obsahem spisu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně, protože věc nesprávně právně posoudil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího
(§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování
o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu