ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.846.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 846/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem v Praze 1, Spálená 21, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem Husinecká 11a, Praha 3, o povinnost převést náhradní pozemek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 253/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, č. j. 17 Co 535/2007-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2007 (č.l. 112) tak, že zamítl žalobu, aby za nevydané nemovitosti (zemědělské pozemky v kat. úz. S., obci hl. m. Praha, viz bližší identifikace ve výroku I. rozsudku) bezplatně převedl do vlastnictví žalobce jiný pozemek ve vlastnictví státu v ceně 988.500,- Kč. Žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného.
V posuzované věci byli oprávněnými osobami V. D. a V. K., kteří však pro zastavěnost restituovaného pozemku (po úpravách - pozemků) nemohli mít uspokojen restituční nárok přímo (viz §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. – dále zkráceně „zákon o půdě“). Podle rozhodnutí Pozemkového úřadu v Praze ze dne 18. 4. 2005 (č.j. PÚ-6273/92/1) jim příslušel náhradní pozemek podle §11 odst. 2, nebo finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě. Žalobce nabyl nárok v této podobě po výše jmenovaných, v souladu s §33a zákona o půdě.
Odvolací soud připustil, že nynějšímu žalobci vznikl postoupením pohledávky nárok s restitučním obsahem, upozornil však na znění §13 odst. 6 zákona o půdě se stanovením dvouleté prekluzivní lhůty pro zánik nároku na náhradní pozemek, běžící od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Zejména však odkázal na nález Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. (Pl. ÚS 6/05), kterým byla ustanovení §13 odst. 6, 7, ve znění po novele zákona o půdě č. 253/2003 Sb., zrušena jen ve vztahu k původním oprávněným osobám; vůči postupníkům však zůstala v platnosti, nárok žalobce zanikl a žalovaný tak nemá povinnost pozemky vydat.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Napadl v něm konstrukci odvolacího soudu, kterou tento soud použil pro zdůvodnění zániku nároku prekluzí. Konstatoval, že mu bylo znemožněno realizovat postoupený nárok. Žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, dovodil, že tvrzení dovolatele se podle obsahu vztahují k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a poté uzavřel, že dovolání není důvodné.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází ve vztahu k posuzované věci z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2008. Právní věta rozhodnutí říká: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění. Tento závěr, který vycházel již z textu zákona č. 253/2003 Sb. – stanovícího tzv. restituční tečku pro vydání, resp. převody náhradních zemědělských pozemků dnem 31. 12. 2005 -, byl ještě (viz další text rozhodnutí) zesílen závazným právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Ústavní soud zrušil restituční tečku (§13 odst. 6, 7 zákona o půdě) pro původní oprávněné osoby, ponechal ji ale v platnosti pro postupníky a dokonce postupníkům (viz závěr odůvodnění nálezu) nepřiznal konkrétní ochranu podle norem o lidských právech. Za takového právního stavu nemohl být žalobce úspěšný, bez ohledu na řádné uplatnění předmětného nároku u příslušného pozemkového úřadu a poté u soudu.
Nejvyšší soud dodává, že rozhodovací praxe, která se u něj na základě právního názoru Ústavního soudu vyvinula, je konstantní a připouští jen v krajních případech výjimky, které jsou navíc kontroverzní s ohledem na jednoznačné závěry Ústavního soudu (postoupení pohledávky osobě blízké, když potenciální náhradní pozemek bezprostředně sousedí s pozemky ve vlastnictví postupníka apod.). Nelze však dovodit, že by nyní posuzovaná věc mohla spadat pod takový výjimečný okruh případů – i když lze nepochybně učinit závěr o újmě na straně žalobce, jenž dosud podle všeho nebyl ani finančně (viz cena pozemků) uspokojen.
Proto bylo žalobcovo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Žalovanému nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu