ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.849.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 849/2018-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. R. , a b) J. M. , zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 65/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2017, č. j. 14 Co 174/2017-342, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. 14 Co 174/2017-359, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 4. 2017, č. j. 4 C 65/2017-126, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření smlouvy o převodu specifikovaných pozemků v k. ú. M. u V., P. n. Š., K. p. Č. a D. na žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně přitom odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nemovitostem situovaným v k. ú. V. u K., H. B., R., D. a Z. L. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda žalobci projevili dostatek aktivní snahy o uspokojení svých restitučních nároků cestou účasti na veřejných nabídkách, jakož i otázku, zda postup dovolatele vůči žalobcům byl liknavý a svévolný. Měl za to, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016, dále též nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/2008, publikovaný pod č. 215/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10), dle níž lze v konkrétním případě kvalifikovat postup pozemkového úřadu jako liknavý či svévolný, nemůže-li se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup dlouhodobě domoci svých práv. Dovozoval, že žalobci neprokázali liknavý či svévolný postup dovolatele ani svůj aktivní přístup k uspokojování restitučních nároků. Vytýkal rovněž odvolacímu soudu, že vyhovění žalobě na převod konkrétních náhradních pozemků odůvodnil odkazem na tzv. „restituční tečku“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatele při uspokojování restitučních nároků žalobců přitom není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců (právní předchůdkyně žalobce a/ uplatila svůj nárok již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v roce 2005, přičemž dovolatel oznámil žalobci a/ správnou výši restitučního nároku teprve v roce 2015; žalobce b/ pak uplatnil svůj nárok již v roce 1998, kdy o něm bylo i rozhodnuto, avšak k jeho uspokojení dosud nedošlo; oba žalobci se přitom opakovaně účastnili veřejných dražeb, dle verze dovolatele žalobce a/ nejméně 14 krát a žalobce b/ nejméně 4 krát) do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jejich restitučních nároků, následkem čehož se dovolatel ocitl v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatele nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Dovodil-li přitom odvolací soud na základě výše popsaných individuálních skutkových okolností případu liknavost dovolatele při uspokojování restitučních nároků žalobců, vyhodnocuje provedené důkazy i se zřetelem k blížícímu se okamžiku, kdy v souladu s novelizací zákonné úpravy nastane tzv. „restituční tečka“ (viz čl. IV zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), nelze úvahám odvolacího soudu ničeho vytknout, přičemž z kritiky závěrů, jež jsou veskrze povahy skutkové, na přípustnost dovolání usuzovat nelze (viz §241a odst. 1 o. s. ř., stanovící jako jediný dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci). Závěry odvolacího soudu se současně nijak neodchylují ani od dovolatelem citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10), jež se otázkou liknavosti dovolatele při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, na projednávanou věc nedopadá, když se otázkou řešení důsledků liknavého postupu dovolatele při uspokojování restitučních nároků nezabývá. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 5. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu