ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.880.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 880/2011-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, a b) městská část Praha 1 , IČ: 00063410, zastoupená Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 205/2007, o dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č. j. 21 Co 281/2010-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.)
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2009, č.j. 22 C 205/2007-80, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 166/2001. Uzavřel, že žalobci označené rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006 – nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť se týká jiného předmětu řízení (nikoliv těchže nemovitostí), právní názor v něm uvedený není obecně závazný a rozhodnutí proto nemůže přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí v již dříve skončené věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního významu označil „posouzení charakteru rozhodnutí, jež má na mysli ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“. Namítal, že rozsudek ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, v němž Nejvyšší soud vyslovil jiný právní názor ohledně platnosti hospodářské smlouvy z 1. 11. 1976 a listiny ze dne 21. 11. 1990 nadepsané „Zrušení práva trvalého užívání“, může mít význam i pro rozhodnutí této věci, v níž jsou skutkové okolnosti podobné a odůvodňují závěr, že i tyto nemovitosti (dům čp. 995 s pozemkem parc. č. 506 v kat. území N., obec Praha) přešly z vlastnictví státu do žalobcova vlastnictví podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebylo dříve vydáno rozhodnutí, jež by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (za použití ust. §238 odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V dovoláním napadeném rozhodnutí byla řešena výlučně otázka, jsou-li splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., konkrétně, zda výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci pro žalobce.
Rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.) nebo že vycházel z rozhodnutí jiného orgánu (§135 odst. 2 o. s. ř.), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyšší soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983). O takový případ v posuzované věci zjevně nejde. Závěr odvolacího soudu, že právní názor dovolacího soudu, projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které byl se měl od uvedených právních názorů odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel právo na jejich náhradu nemá a jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu