ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.891.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 891/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele J. R., B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Marie Steyskalové č. 62, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 20Co 508/2013, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46C 23/92 (žalobce J. R., B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Marie Steyskalové č. 62, proti žalované M. K., B., zastoupené Mgr. Leošem Janouchem, advokátem, 110 00 Praha 1, Královodvorská č. 16, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 23. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2013, č. j. 46C 23/92-583. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo vydat žalobkyni dům, pozemek parc. č. 165 (zastavěnou plochu a nádvoří), pozemek parc. č. 166/1 (zahradu) a pozemek parc. č. 166/2 (ostatní plochu), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území K., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalované bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně na úhradu jím placených nákladů v tomto řízení 35.527,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
O odvoláních žalobce i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 20Co 508/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2013, č. j. 46C 23/92-523, změněn tak, že se zamítá návrh žalobce o vydání domu na pozemku parc. č. 165, pozemku parc. č. 166/1 a pozemku parc. č. 166/2, s příslušenstvím, v katastrálním území K. Žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal odvolání žalované důvodným a proto přistoupil podle ustanovení §220 odst. 1, písm. b), občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta.
Odvolací soud uváděl, že žalobce se domáhal vydání nemovitostí, které přešly na stát v roce 1981 v důsledku toho, že žalobce opustil území České republiky a pak došlo k tomu, že v trestním řízení soudním mu byl uložen trest propadnutí jeho majetku a došlo i k propadnutí majetku žalobcovy manželky J. R. Usnesením Městského soudu v Brně (sp. zn. 4Rt 1286/91) bylo uvedené trestní stíhání zastaveno s tím, že J. R. a J. R. jsou účastni amnestie vztahující se k tomuto trestnímu řízení. Nemovitosti byly po uvedeném propadnutí státu tehdy převedeny na podnik Bytového hospodářství v Brně 1, který dne 21. 4. 1982 nemovitosti prodal E. a J. M. ze 71.769,- Kč (jak tato cena byla vyčíslena i posudkem znalce Ing. Jaroslava Bečváře). V průběhu soudního řízení došlo pak ke zjištěním, vyznívajícím k tomu, že kupující J. a E. M. (od nichž pak nemovitosti získala darovací smlouvou ze dne 10. 2. 1986 žalovaná M. K.) nebyly při nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni z důvodu svého společenského postavení nebo nějaké funkce; bylo ovšem shledáno, že nemovitosti byly posléze prodány za cenu odpovídající tehdy platným cenovým přepisům, když novým zjištěním jejich cena byla vyčíslena postupně částkami 71.769,- Kč, 79.854,- Kč, 88.925,- Kč, respektive až 115.891,- Kč.
Odvolací soud zdůrazňoval, že při zjišťování skutkových okolností v tomto řízení postupoval v souladu s tím, co mu v tomto smyslu bylo uloženo rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 (28Cdo 1515/2012 Nejvyššího soudu). Tímto postupem v řízení dospěl odvolací soud k závěru, že tu není založen restituční důvod podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, co do vydání nemovitostí, o něž šlo v tomto soudním řízení.
Proto odvolací soud přistoupil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně, tak že zamítl žalobní návrh žalobce, aby žalované bylo uloženo vydat žalobci nemovitosti v katastrálním území K. (t. j. dům na pozemku parc. č. 165, pozemek parc. č. 165, pozemek parc. č. 166/1 a pozemek parc. č. 166/2 s příslušenstvím).
O nákladech řízení uváděl odvolací soud, že jeho výrok o těchto nákladech se opírá o ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a zčásti také o ustanovení §150 občanského soudního řádu. O povinnosti žalobce hradit státu – Městskému soudu v Brně náklady placené tímto soudem v tomto řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 10. 2013 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 13. 12.2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (v jeho nynějším znění upraveném od 1. 1. 2013), neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci závisí na vyřešení otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu posuzováno rozdílně a že v tomto případě odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013 se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě vycházel odvolací soud z rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 (28Cdo 1615/2012 Nejvyššího soudu), který byl v této právní věci vydán v důsledku dovolání podaného žalovanou M. K. Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, „zatíženo právními závěry uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012, které se odklání od ustálené judikatury dovolacího soudu a dopad těchto závěrů má vliv na věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně). Dovolatel ve svém dovolání dovozoval, že podle jeho názoru v rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 došlo jednak „ k nedůvodnému a nesprávnému zasahování do skutkových zjištění obecných soudů“, dále rozsudek ze dne 12. 12. 2012 „dospívá k nesprávnému právnímu závěru, že naplnění jen jedné z podmínek zakotvených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., konkrétně nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, není pro přiznání nároku dostatečné“ a podle názoru dovolatele citované rozhodnutí dovolacího soudu má i důsledky porušení práva účastníka na zákonného soudce, když tu, podle názoru dovolatele, mělo být dovolací řízení přerušeno a věc měla být tříčlenným senátem Nejvyššího soudu předložena velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššímu soudu k jeho rozhodování. Citované rozhodnutí dovolacího soudu se, podle názoru dovolatele, rozcházelo s konstantní judikaturou i v tom, že jím nebylo chápáno jako protiprávní zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ani nedodržení směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, které v bodu 2 stanovovaly, že „rodinný domek se prodá tomu občanovi, aby prodejem byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější“. Dovolatel ve svém dovolání konstatoval, že odvolací soud ve svém rozsudku posoudil věc podle odpovídajícího ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, není v jeho rozhodnutí rozhodnutím založeným na důkazech hodnocených důsledně v intencích ustanovení §132 občanského soudního řádu, nýbrž je „účelovou apologetikou zájmu žalované, zatíženou nesprávných názorem a desinterpretací ustálené judikatury dovolacího soudu“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu v jeho znění účinném od 1. 1. 2013.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posuzována jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podal pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci soudem je dáno zejména tím, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2013 projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2, §4 odst. 2, §6 odst. 1, §13 odst. 2, §19 odst. 1 a §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V dovolání dovolatele nebylo vytýkáno rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20 Co 508/2013 Krajského soudu v Brně), že by jím projednávaná právní věc byla posouzena podle nesprávného právního postupu, nýbrž že toto rozhodnutí není založeno na důkazech, hodnocených důsledně v intencích ustanovení §132 občanského soudního řádu.
V rozsudku odvolacího soudu i v dovolání dovolatele bylo konstatováno, že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně) vycházel z právních závěrů dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 (28 Cdo 1615/2012 Nejvyššího soudu), tedy ze závěrů, vyjádřených v předcházejícím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, tedy že by se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; odvolací soud naopak při řešení otázek hmotného či procesního práva vycházel ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 občanského soudního řádu z právních závěrů konkrétního zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v téže právní věci (srov. §243g odst. 1 a §226 odst. 1 občanského soudního řádu), od nichž se zásadně neodchyloval. Šlo o rozhodnutí dovolacího soudu, vydané týmž senátem Nejvyššího soudu (28Cdo) v roce 2012, od jehož závěrů se dovolací soud v tomto řízení o dovolání neodchyloval, neshledávaje pro to, přes námitky dovolatele, rozhodné důvody.
Dovolací soud proto neshledal dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně) dovoláním přípustným ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu a přikročil svým usnesením k odmítnutí tohoto dovolání podle ustanovení §243c a §243f odst. 4 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu