ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.898.2012.1
15 Cdo 898/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupen Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem v Praze 1, Těsnov 1/1059, b) Technická správa komunikací hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupen JUDr. Jarmilou Cenkovou, advokátkou v Praze 7, Schnirchova 19/1449, za účasti: 1) M. A. , 2) P. D. , 3) MUDr. Z. B. , 4) Ing. J. D. , 5) MUDr. M. K. , 6) V. D. , 7) V. D. , 8) J. D. , všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem v Praze 6, Za Hanspaulkou 11 a 9) Pozemkový fond České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení správního rozhodnutí ve věci určení vlastnictví k pozemkům podle zák. č. 229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 136/2009, o dovolání účastníků 1) až 8) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, č. j. 24 Co 13/2011-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, č. j. 24 Co 13/2011-97, se ve výroku I. ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 15 C 136/2009-59, v části vztahující se k pozemku podle katastru nemovitostí par. č. 523/207, v kat. úz. H., obec P., tak, že se určuje, že M. A. v rozsahu 51/72, P. D. v rozsahu 7/72 a v rozsahu 7/576, MUDr. Z. B. v rozsahu 7/216, Ing. J. D. v rozsahu 7/216, MUDr. M. K. v rozsahu 7/216, V. D. v rozsahu 28/576, V. D. (účastník 7/) v rozsahu 14/576 a J. D. v rozsahu 7/5796, nejsou vlastníky pozemku katastru nemovitostí parc. č. 523/207, v kat. úz. H., obec Praha, a v tomto rozsahu nahradil tento rozsudek rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, č. j. PÚ 123/91/12 ze dne 19. 2. 2009. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. 523/208, v kat. úz. H., obec P., zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla odmítnuta žaloba hlavního města Praha a v té části výroku III. kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi hlavním městem Prahou a oprávněnými osobami (účastníky řízení) a v té části výroku V., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a) a Pozemkovým fondem ČR, zůstává soudu prvního stupně nedotčen; jinak byl v těchto výrocích a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a) a ostatními účastníky řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že oprávněné osoby (účastníci 1/ až 8/) jsou v podílech v rozhodnutí stanovených vlastníky předmětných pozemků, a to tak, že určí, že nejsou vlastníky těchto pozemků. Předmětem dovolacího řízení se však v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu stalo určení vlastnického práva pouze k pozemku parc. č. 523/207, zastavěného autobusovým obratištěm.
Soud prvního stupně zamítl návrh žalobce b) a návrh žalobce a) odmítl. Uvedl, že účastníci 1) až 8) jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, neboť pozemky byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb. Povinnou osobou ke dni účinnosti zákona o půdě byl žalobce b), který měl pozemky v držení. Soud se ztotožnil se závěrem pozemkového úřadu, podle něhož vydání pozemků nebrání §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože se na nich nenachází stavba a nejde ani o pozemek s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutný k jejímu provozu. U pozemku parc. č. 523/207 – autobusového obratiště jako místní komunikace ve smyslu §12 zákona č. 13/1997 Sb., jde jen o způsob zpracování povrchu pozemku, nikoliv o stavbu z hlediska občanskoprávního. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005, podle něhož by místní komunikace mohla být stavbou ve smyslu občanského práva v případě, kdy je postavena na cizím pozemku; soud dovodil, že v předmětné věci není místní komunikace takovou stavbou, jejíž existence by bránila vydání pozemku.
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že charakter stavby jako stavby občanskoprávní je dán povahou stavby samotné, nikoliv poměrem vlastnictví ke stavbě a vlastnictví k pozemku, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3411/2008 a z něj dovodil, že podle nejvyšší instance je místní komunikace zásadně stavbou ve smyslu občanskoprávním. I s ohledem na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohla podle odvolací instance ve věci obstát judikatura, která obratiště, resp. komunikaci posuzuje jako způsob zpracování povrchu pozemku a součást pozemku. Dodal, že stavba na předmětném pozemku byla povolena a kolaudována jako obratiště a nebylo prokázáno, že by byla povolena změna jejího užívání. Proto dospěl k závěru, že předmětný pozemek nelze pro jeho zastavěnost účastníkům 1) až 8) v příslušných vlastnických poměrech vydat.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali účastníci 1) až 8) dovolání. Jeho přípustnost opřeli o tzv. diformitu rozsudků obou nižších instancí v rozsahu, v jakém je dovoláním tento rozsudek napaden a jako důvod označili nesprávné právní posouzení věci. Uvedli, že předmětný pozemek nesloužil ke dni účinnosti zákona o půdě jako veřejná komunikace, ale jako soukromý autobazar a stavba autobusového obratiště od roku 1990 neslouží svému účelu (k tomu Smlouva o dočasném užívání komunikace … ze 7. 12. 1990 uzavřená mezi TSK Praha a předchůdcem současného provozovatele autobazaru). Účastníci též upozornili na skutečnost, že v odlišných řízeních vedených s týmž žalobcem b) dosáhli vydání dalších pozemků, které se nachází nedaleko od předmětného pozemku, a to přesto, že se jednalo dokonce o velké sídlištní parkoviště. Na závěr navrhli zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že účastníci řízení 1) až 8), zastoupeni týmž advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána v případě, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, či jeho část. V projednávané věci odvolací soud ve výroku I. rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k pozemku parc. č. 523/207. Dovolání proto bylo shledáno přípustným.
Podle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jsou součástmi místních komunikací přilehlé chodníky, chodníky pod podloubím, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce, pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi.
Odvolací instance postavila své závěry na interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008. Uvedla, že v rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že místní komunikace je zásadně stavbou ve smyslu občanskoprávním. Dovolací soud však s tímto názorem nemůže souhlasit. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku odkazoval na rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 a dále jej rozvedl s ohledem na okolnosti daného případu.
Podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 by místní komunikace mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského práva, tj. stavbou ve smyslu §119 ObčZ, která jako samostatný předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., podle nějž jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů.
Nadto nejvyšší instance vydala dne 15. 8. 2012 usnesení sp. zn. 28 Cdo 4080/2011, v němž uvedla, že pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, stejně jako i pojem „pozemek“, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1811/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96 svazek 34, str. 35). Proto se i v posuzované věci mohou prosadit závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (publikovaném pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž i místní komunikace, představující určité ztvárnění zemského povrchu, může být za určitých okolností stavbou, tedy věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se uvedenou problematiku ve věcech restitučních, v souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo rozsudek ze dne 15. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 5449/2008).
Z uvedeného vyplývá, že pozemní komunikace – tedy i autobusové obratiště – může být považována za stavbu bránící vydání nemovitosti oprávněným osobám v případě, kdy takový závěr jednoznačně vychází ze skutkových a právních zjištění soudu ve věci. Není však možné bez dalšího uzavřít, že autobusové obratiště je stavbou, jejíž existence brání vydání pozemku.
Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Ústavního soudu zabývající se otázkou, zda je asfaltová parkovací plocha stavbou. V nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, dospěl soud k závěru, že v restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku oprávněným osobám. Ústavní soud tu zdůraznil, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat např. toliko v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, leč že by byly oprávněné osobě bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků , pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje.
Dovolací instance též upozorňuje na tvrzení dovolatelů ohledně využití předmětných pozemků , namítané již v předchozím průběhu řízení. Dovolatelé tvrdí, že pozemek neslouží již několik let jako autobusové obratiště, ale jako parkoviště autobazaru. Odvolací soud sice v rozhodnutí uvádí, že stavba na předmětném pozemku byla povolena a kolaudována jako obratiště a nebylo prokázáno, že by byla povolena změna jejího užívání, ale více se k této zcela zásadní otázce nevyjadřuje. Přitom i ze zápisu z ohledání na místě samém ze dne 17. 5. 2001 (založeno ve správním spise zn. PÚ 123/91/12, jež je součástí spisu civilního), je uvedeno, že „stavba točny pro autobusy je momentálně využívána jako autobazar“. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud nižší instance se musí zabývat mj. právě tím, jakým způsobem je pozemek, resp. autobusová točna využíván. Nelze totiž opomenout tvrzení dovolatelů, podle něhož je předmětný pozemek v blízkosti dalších pozemků, které jim již byly restituovány.
Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedené závazné právní názory Nejvyššího soudu (§243d odst. 1 a §226 o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu