ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.915.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 915/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně E. K., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 20 Co 246/2000 (v právní věci žalobkyně E. K., zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ M. Č., 2/ M. Č., 3/ O. M., 4/ I. R. a 5/ A. R., zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1083/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10.1.2001, č.j. 20 Co 246/2000–69 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31.5.2000, č.j. 9 C 1083/2000-38, kterým byly zamítnuty tři žaloby proti 1. a 2. žalovanému, 3. žalovanému a 4. a 5. žalovanému na vyklizení nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Krajský soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 17.4. 1998 stala vlastnicí mj. stavby čp. 1 v obci D. Tato stavba byla kolaudována jako stodola, nyní užívaná jako vícebytový netypový dům. Žalobkyně se domáhá vyklizení 3 bytů o velikosti 2+1 II. kategorie, které obývají žalovaní s tím, že uvedené prostory je třeba hodnotit jako nebytové, které jsou žalovanými užívány bez právního důvodu.
Soudy obou stupňů požadavek žalobkyně zamítly s tím, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že se nezachovaly žádné stavební doklady o stavbě bytů v předmětné budově, přestože k těmto účelům je dům užíván od sedmdesátých let, byty byly zařazeny do seznamu bytů podle zákona č. 41/1964 Sb. a byly vždy přidělovány rozhodnutím MNV v D. jako podnikové byty Státního statku P. Z rozhodnutí Stavebního úřadu v R. ze dne 20.5. 1999, bylo zjištěno, že stavební úřad posoudil předmětnou nemovitost podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (stavební zákon) tak, že objekt lze užívat k bytovým účelům. Za této situace odvolací soud potvrdil závěr nalézacího soudu o tom, že žalovaným vzniklo právo užívání bytu, které se přeměnilo na nájem bytu podle §871 občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka připomíná znalecký posudek Z. S., podle kterého byl předmětný dům postaven roku 1900 jako kravín, v roce 1960 úplně vyhořel a v roce 1965 zde byl postaven bytový dům. Odvolací soud se přesto opíral o stavebně právní předpisy z let 1975 a 1976 a zcela opomenul vyhlášku č. 144/1959 Ú.l., dle které mělo být v době výstavby postupováno. Státní statek J. jako právní nástupce předchozího uživatele stavby v dohodě o ukončení nájemního vztahu ze dne 12.9. 1997 konstatuje, že vestavění bytových jednotek do objektu stodoly bylo provedeno bez souhlasu vlastníka i bez povolení a schválení příslušnými orgány. Dovolatelka dále upozorňuje, že zároveň s dovoláním předkládá vyjádření MÚ R., stavební úřad z 8.2. 2001, ze kterého má vyplývat, že stavební úřad, a to i po konzultaci s OÚ D. a prohledání spisů zaslaných z berounského archivu nemá k předmětné nemovitosti vůbec žádné údaje. Dovolatelka proto tvrdí, že rozhodnutí ve smyslu §104 odst. 1 stavebního zákona bylo vydáno protiprávně.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce vyvozuje přípustnost uplatněného dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně, jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že otázka, zda se jedná o nebytové prostory či byty pro ni má zásadní význam, neboť je otázkou podstatnou pro posouzení dalšího postupu ve věci. K tomu, aby mohl být vysloven závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., by však rozhodnutí odvolacího soudu muselo vykazovat obecnější dopad na judikaturu vyšších soudů. Problematika, o jejíž přezkum dovolatelka usiluje, přitom již předmětem rozhodovací praxe byla.
Podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace) z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Před otázkou aplikovatelnosti tohoto ustanovení stál např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31.10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2082/2001. Uvedené rozhodnutí odráží svízelnost nynějšího posuzování situace, která je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“ aspektu bez dalšího abstrahovat. Citované rozhodnutí dospělo - i s ohledem na výše uvedené - k závěru o přiléhavosti použití ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona v obdobné situaci.
Stejně tak v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud nepochybil, pokud se rozhodl k aplikaci §104 odst. 1 stavebního zákona na základě skutkového stavu, kdy předmětné byty byly zařazeny do seznamu bytů podle zákona č. 41/1964 Sb. a byly přiděleny rozhodnutím příslušného MNV jako podnikové byty. Dne 29.1. 1999 proběhlo místní šetření, předmětné prostory byly prohlédnuty a následně bylo stavebním úřadem vydáno rozhodnutí ze dne 20.5. 1999, podle kterého jsou vybaveny jako byty a jako byty se tedy mohou užívat. Odvolací soud se přitom zabýval i dovolatelkou připomínaného prohlášením Státního statku J., s.p. ze dne 12.9. 1997, ohledně kterého opodstatněně uzavřel, že tento subjekt nebyl stavebníkem bytových jednotek, a proto – i na základě ustanovení §2 odst. 1, 4 zákona č. 123/1975 Sb. – k jeho vyjádření nelze přihlížet.
Pokud dovolatelka v rámci dovolacího řízení uplatňuje další materiály, které mají podporovat její tezi o neoprávněnosti použití §104 odst. 1 stavebního zákona, dovolací soud připomíná, že podle ustanovení §241a o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze proto v něm úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Za daného stavu je proto nutné souhlasit s názorem odvolacího soudu, který odmítl žalobkyni poskytnout ochranu jejího vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a ohledně eventuelního řešení vztahů se žalovanými ji ponoukl k postupu podle hlavy sedmé tohoto kodexu.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly,
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu