ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.921.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 921/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce D. a l. s. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o povinnosti bezúplatně převést pozemky, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.zn. 7 C 205/2005, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.10.2006, čj. 11 Co 243/2006-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2006, čj.11 Co 243/2006-137, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. ledna 2006, čj. 7 C 205/2005-88, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever zamítl rozsudkem ze dne 13.1.2006, čj. 7 C 205/2005-88, návrh žalobce, aby žalovanému uložil povinnost převést mu bezúplatně blíže specifikované pozemky v katastrálním území Ž. jako pozemky náhradní. Nárok na převod náhradních pozemků získal postoupením od oprávněných osob, jimž nebyly jejich pozemky vydány z důvodů uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1992 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud uzavřel, že právo žalobce jako postupníka na převod náhradních pozemků zaniklo dnem 31.12.2005 podle §13 odst. 7 tohoto zákona.
Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 17.10.2006, čj. 11 Co263/2006-137, poté, co shledal správnými jeho skutková zjištění i právní posouzení věci. Podle zjištění soudu žalobce získal nárok na náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě postoupením na základě smlouvy s původními oprávněnými osobami. Neshledal na straně žalovaného diskriminační přístup k vypořádání nároků žalobce, naopak mu byly převedeny náhradní pozemky v hodnotě 2.091.499,- Kč a nevypořádán zůstal jen nárok v hodnotě 573.027,- Kč. Žalobce podle závěrů odvolacího soudu nemá postavení oprávněné osoby ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, není nositelem hmotněprávního nároku na vydání náhradních pozemků. Poskytnutí náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě nepovažoval za náhradu ve smyslu §33a zákona o půdě a uzavřel, že nároky postupníka se řídí obecným zákonem, tj. občanským zákoníkem. Pro žalobce jako postupníka platí ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, podle něhož jeho nárok na převod náhradních pozemků zanikl dne 31.12.2005, bez ohledu na to, že žaloba byla podána před tímto datem. Rozhodující je podle §219 o.s.ř. stav ke dni vyhlášení rozsudku. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, a nemusel se zabývat dalšími důvody pro nevyhovění žalobě.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, splňující formální náležitosti, stanovené zákonem, a uplatňující možné dovolací důvody podle
§241a odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vytyčuje v tomto směru tři otázky, a to
- postavení žalobce a převodu nároku na vydání náhradního pozemku,
- povahy institutu tzv. restituční tečky, která byla do českého právního řádu, zakotvena novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 253/2003 Sb.,
- zda oprávněná osoba má nárok na převod konkrétního pozemku dle zákona o půdě.
Dovolatel shrnuje, že za zásadní otázku považuje, zda žalobce měl hmotněprávní nárok na vydání předmětného pozemku a byl tedy ve věci aktivně legitimován, dále zda je z hlediska restituční tečky rozhodující, že žaloba byla podána před vypršením jí určené lhůty, a zda lze žalovat na vydání konkrétního pozemku. Pokud měl soud názor, že takto žalovat nelze, měl žalobce vést k úpravě žalobního návrhu, a jestliže tak neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel nepochybuje, že není přímo oprávněnou osobou podle příslušných stanovení zákona o půdě, nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že postoupením nároku na náhradní pozemek zaniká hmotněprávní nárok na jeho vydání, protože postoupená pohledávka by se tím stala nevymahatelnou. Při posuzování právní povahy tzv. restituční tečky je dle dovolatele třeba vycházet z toho, že upravuje lhůtu, po jejímž uplynutí nelze nárok na vydání náhradního pozemku uplatnit, tak jako je tomu u ostatních propadných lhůt, a nelze ji vykládat tak, že jde o lhůtu, do kdy má převod náhradních pozemků být realizován. Smyslem zákona č. 253/2003 Sb. bylo přimět oprávněné osoby k větší aktivitě, aby mohl být proces restituce dokončen co nejdříve, a nemůže být k tíži oprávněných osob liknavost ze strany státu, representovanému žalovaným.
Dovolatel také vyslovuje názor, že žaloba na převod konkrétního pozemku neodporuje smyslu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a že jde často o jediný způsob obrany proti libovůli žalovaného a uspokojení nároku.
Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání upozornil na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, a obsahující aspekty, jimiž se soudy nezabývaly, čímž řízení zatížily vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Nerespektovaly totiž skutečnost, že žalobce je podnikatelem v oblasti zemědělské a lesnické činnosti a o požadované pozemky měl zájem právě pro účely provozování zemědělské výroby, neměl a nemá v úmyslu s nimi obchodovat či usilovat o jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu, který připouští odlišný přístup k postupníkům pohledávky, poukazuje dovolatel na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 495/02, podle něhož se nesmí rozlišovat mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob a mají se vypořádávat stejným způsobem. Nejvyšší soud zastává v rozsudku sp.zn. 28 Cdo 436/2007 názor, že rozlišení při posouzení nároku postupníka je namístě tam, kde postupník úplatně získal nárok oprávněné osoby z důvodů spekulativních a je třeba rozlišovat mezi těmi, jejichž aktivity jsou svým charakterem samy o sobě rizikové, a těmi, kdo pozemky požadují výhradně jako prostředku pro rozšíření zemědělského hospodářství. Právě u této druhé skupiny Nejvyšší soud shledává, že je třeba posoudit, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi zabavením majetku a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů, vzhledem k dalšímu kritériu, jímž je toliko symbolická výše náhrady. V takovém případě nelze uplatnit restituční tečku pro rozpor s článkem 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech. Dovolatel se řadí právě do této skupiny postupníků a vytýká soudu, že se z tohoto hlediska věcí nezabývaly, což způsobilo vadu řízení.
Dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání, jež směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu za situace, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci jen jednou, zvažoval, zda otázky, jež dovolatel považuje za zásadně významné po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., jsou dány. Takovýto význam neshledal v posouzení toho, zda oprávněná osoba může podle §11 odst. 2 zákona o půdě nárokovat pozemek, který sama určí. Touto otázkou se dovolací soud již vícekrát zabýval, nevidí důvod pro změnu již konstantní judikatury. Vychází i nadále z dosavadní judikatury, podle níž výběr pozemku žalobcem není pro soud zavazující, a že řízení o poskytnutí náhradního pozemku je řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž soud vychází z možností pozemků určených žalovaným k poskytování náhrady po předchozí veřejné nabídce, jakož i z posouzení nároků uplatněných jinými oprávněnými osobami.
Dovolací soud rovněž v řadě rozsudku judikoval, že právo postupníků, kteří získali nárok na převod náhradního pozemku, bylo obsahově shodné s nárokem původních oprávněných osob, protože tato úprava je jmenovitě zakotvena v §33a odst. 1 zákona o půdě, přičemž nesdílí názor odvolacího soudu, že převod náhradního pozemku není formou náhrady podle zákona o půdě. Jde o náhradu za nevydaný pozemek, jak vyplývá nejen z §11 odst. 2, ale i §14 odst. 1 a §16 odst. 1 v původním znění. Ostatně zákon o půdě ve většině případů náhrad upřednostňoval náhrady ve věcech oproti náhradám peněžitým. Tento rozdíl v hodnocení charakteru nároku žalobce však není v dané věci rozhodující, protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně proto, že nárok žalobce jako postupníka zanikl právě podle zákona o půdě uplynutím lhůty stanovené jeho novelou, tj. zákonem č. 253/2003 Sb., bez ohledu na to, zda byl nárok uplatněn u soudu před 31.12.2005, kdy zákon o půdě deklaroval jeho zánik. Tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, vycházející nejen ze znění tohoto zákona, ale i z nálezu Ústavního soudu z 20.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, který se zabýval zákonností uvedeného novelizovaného znění zákona o půdě
a zrušil jej pouze pokud omezoval nárok na náhradní pozemek původních oprávněných osob, a nezrušil jej ve vztahu k právům postupníků.
Průlomem do té doby jednoznačné judikatury je rozsudek Nejvyššího soudu z 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, který právo postupníka na převod náhradního pozemku z hlediska ukončení lhůty pro jeho uspokojení, jak je zákon stanovil, podrobil hlediskům obsaženým v mezinárodní smlouvě, jež má před zákonem přednost, a to Evropské úmluvě o lidských právech. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k posouzení otázky, zda rozsudek odvolacího soudu odpovídá i závěrům tohoto rozsudku Nejvyššího soudu.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě uplatnění práva postupníka na převod náhradního pozemku je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, pokud jde o postupníky, kteří si museli být vědomi s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit určitých rizik spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které pozemky získávaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účely zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhradu, pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz klade na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí, a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.
Rozhodnutí, zda lze s přihlédnutím k uvedené závazné mezinárodní smlouvě
a výkladu obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 463/2007, v konkrétním případě žalobce aplikovat tzv. restituční tečku, však dovolací soud nemůže učinit, protože směrodatnými hledisky pro takový závěr se soudy obou stupňů nezabývaly a právní závěr odvolacího soudu proto nemůže dovolací soud přezkoumat. Okolnost, že soudy neprovedly v tomto směru potřebné důkazy, dovolací soud nepovažuje za vadu řízení za situace, kdy shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl ještě znám a oba rozsudky byly plně v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu.
Protože tedy bude třeba zabývat se danou věcí z hlediska nové judikatury Nejvyššího soudu, byla věc vrácena po zrušení rozsudků soudů obou stupňů soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm se soud bude zabývat posouzením aplikací ustanovení §13 odst. 7 zákona o půdě na případ žalobce z hledisek uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu a ve věci rozhodne znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu