ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.930.99.1
sp. zn. 28 Cdo 930/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.l2.l998, sp.zn. 20 Co 460/93, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp.zn. 2l C 460/93 (žalobkyně V. K. proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, ll8 l0 Praha l, Letenská l5, o finanční náhradu), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 20.l2.l998, sp.zn. 20 Co 4l4/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l z 8.6.l998, čj. 2l C 460/93-l43.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu l k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 24.6.l993, aby žalovanému státu - Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jí finanční náhradu (doplatek kupní ceny) za zbouraný dům čp. 205 s pozemky parc. č. l0l6 a parc. č. l22/3 v P. ve smyslu ustanovení §l3 zákona č. 87/l99l Sb., a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě se uvádělo, že tyto nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou z 24.ll.l966 z důvodu vybudování městské komunikační přeložky silnice I/27. Tato smlouva byla uzavřena ze strany prodávající žalobkyně a její matky H. Č. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.). Podmínky smlouvy určoval jednoznačně kupující stát a cena smluvní byla stanovena na úrovni ceny vyvlastňovací. Z dohodnuté kupní ceny l9.000,- Kč byla prodávajícím ještě ponechána k vypořádání služebnost doživotního a bezplatného užívání bytu pro uživatelku M. T. K demolici domu čp. 205 v P. došlo v lednu l967. Žalobkyně je nyní po smrti své matky jedinou oprávněnou osobou k uplatnění nároku na finanční náhradu za demolovaný dům. Žádost o poskytnutí finanční náhrady byla uplatněna u Ministerstva financí ČR, ale tato žádost byla odmítnuta.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uváděné nemovitosti přešly na stát v roce l966 na základě řádně uzavřené kupní smlouvy za cenu podle tehdy platných cenových předpisů. Žalobkyně se domáhá, jak uvedla i ve své žalobě, „doplatku kupní ceny\"; podle názoru Ministerstva financí ČR však pro takový nárok není dán v zákoně č. 87/l99l Sb. žádný právní důvod.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 25.9.l996, čj. 2l C 460/93-36, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky l98.833,- Kč a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z ll.4.l997, sp.zn. 20 Co 2l/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neujasnil, jak má být v tomto řízení správně označen žalovaný subjekt; nestačilo žalobkyní použité označení Ministerstvo financí ČR, když tu šlo o nárok vůči státu (České republice). Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nebyla objasněna otázka, zda tu u kupní smlouvy z 24.ll.l966 šlo o uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.).
V dalším průběhu řízení provedl soud prvního stupně důkaz posudkem znalce z oboru odhadů nemovitostí a konstatoval obsah dalších účastníky předložených listinných dokladů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 8.6.l998, čj. 2l C 460/93-l43, byla žaloba žalobkyně zamítnuta; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; také bylo rozhodnuto, že ani státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení zálohovaných ze státních prostředků.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v daném případě byl dům čp. 205 v P. vykoupen za účelem výstavby komunikace, tedy z veřejného zájmu, takže tu byla dána i možnost vyvlastnění nemovitosti. Z výsledků provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by byl na prodávající vyvíjen nějaký nátlak k prodeji (např. že by žalobkyni bylo vyhrožováno ztrátou zaměstnání); za stav tísně nebylo možné pokládat podle názoru soudu prvního stupně to, že se prodávající musely z domu vystěhovat dříve, než byla uzavřena kupní smlouva, protože v domě byly uloženy nálože k bourání objektů. Podle znaleckého posudku činila cena nemovitosti ke dni uzavření kupní smlouvy podle tehdy platných cenových předpisů (vyhlášky č. 73/l964 Sb.) l.506,- Kč; prodávající obdržely za nemovitost s povolením výjimky podle ustanovení §26 tehdy platné vyhlášky č. 73/l964 Sb. l9.000,- Kč. Prodávající se také ve smlouvě z 24.ll.l966 zavázaly, že se s oprávněnou osobou z věcného břemene (M. T.) vypořádají samy. Neshledal proto soud prvního stupně, že by tu došlo k uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a žalobu žalobkyně o finanční náhradu za demolovanou stavu zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny soudem prvního stupně ustanoveními §l42 odst. l a §l48 odst. l občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z l0.l2.l998, sp.zn. 20 Co 4l4/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě šlo o požadovanou finanční náhradu za zbouraný dům čp. 205 v P., který již nelze vydat. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda tento dům byl smlouvou z 24.ll.l966 prodáván státu prodávajícími V. K. a H. Č. ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.), jak to tvrdila žalobkyně. Odvolací soud tu uváděl závěr, že v tomto řízení žalobkyně neprokázala, že by na ni a na její matku H. Č. byl činěn nátlak např. formou výhrůžek; nátlak a výhrůžky nespatřoval odvolací soud v tom, že již před podepsáním uvedené smlouvy byl dům uzavřen a byl připravován po technické stránce k demolici a že byly ve fázi doplňku ke smlouvě informovány o tom, že pokud nepřistoupí ani na smlouvu s vyšší kupní cenou (l9.000,- Kč), že bude nemovitost vykoupena za původní cenu (l.506,- Kč). Odvolací soud poukazoval na to, že na jeho závěru o nedostatku stavu tísně prodávajících nemění nic ta skutečnost, že uvolnili dům bez podepsání kupní smlouvy, ale za uvolněnou nemovitost dostaly prodávající byt o kuchyni a 3 pokojích a H. Č. byl přidělen ještě další byt o kuchyni a pokoji; prodávající se odstěhovaly z prodávaného domu v červenci l966 a kupní smlouva byla uzavřena 24.ll.l966. Odvolací soud neshledal v daném případě ani nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání uvedené smlouvy, když dohodnutá cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a prodávajícím bylo také poskytnuto náhradní bydlení; odvolací soud sice připouštěl, že v tehdejších cenových předpisech byla obsažena diskriminace, pokud šlo o ceny obytných domů v soukromém vlastnictví, ale poukazoval na to, že prodávajícím byla posléze poskytnuta výjimka zvýšení sjednané kupní ceny. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §2l9 občanského soudního řádu jako věcně správný; k výroku o nákladech řízení bylo poukazováno na to, že žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání byl odvolacím soudem zamítnut, neboť podle názoru odvolacího soudu byla otázka, pro niž se žalobkyně domáhala vyslovení přípustnosti dovolání, již řešena soudní praxí i judikaturou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 29.l.l999 a dovolání ze strany žalobkyně bylo u Obvodního soudu pro Prahu l podáno 22.2.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že jsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a že odvolací soud si nesprávně vyložil právní posouzení věci v rozporu s ustanoveními §6 odst. l písm. g/ a §2 odst. l písm. c/ zákona č. 87/l99l Sb.
Dovolatelka dovozovala, že tu na straně prodávajících byl stav tísně, spočívající v tom, že již dlouho před uzavřením kupní smlouvy z 24.ll.l966 (s dodatkem ze 7.2.l967) byl dům prohlížen pracovníky bývalého národního výboru a později pracovníky K. i. o. v P. s tím, že se dům bude bourat a nutno jej uprázdnit; bylo přitom poukazováno na to, že dojde k vyvlastnění domu, k vystěhování v domě bydlících osob, třeba i do bytu bez příslušenství. Několik měsíců před uzavřením smlouvy z 24.ll.l966, a to už v červenci l966, byla rodina prodávajících donucena se přestěhovat a vydat klíče pracovníkům investorské organizace; ještě v době, kdy v domě bydlely obě prodávající, a byly v domě navrtány otvory pro uložení dynamitu na odstřel. Při prvním jednání o prodeji domu v listopadu l966 byl prodávajícím dán příslib, že bude povolena cenová výjimka u kupní ceny na 70.000,- Kč; jen po uvěření tomuto příslibu byla smlouva prodávajícími podepsána, a to pět měsíců po vystěhování. Demolice domu byla provedena l3.l.l967, když ani cenová výjimka nebyla ještě provedena; stalo se tak až při předložení prodávajícím k podpisu dodatku ke smlouvě, jenž byl sepsán 7.2.l967, a podle tohoto dodatku se mělo prodávajícím dostat l9.000,- Kč, nikoli přislíbených 70.000,- Kč; i dodatek ke smlouvě byl podepsán prodávajícími až po pohrůžce, že dostanou původní sjednanou cenu l.506,- Kč, když už od června l966 museli platit nájemné v nových bytech, musely zaplatit finanční vypořádání M. T. z věcného břemene, které vázlo na domě, a musely si hradit také stěhování, takže za zbouraný dům se jim vlastně dostalo jen 9.000,- Kč. Trvala proto dovolatelka na tom, že šlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, byl odvolacím soudem zamítnut. Bylo tedy třeba se ještě zabývat tím, zda je tu dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, jestliže by totiž dovolací soud přes zamítnutí návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud ČR vyslovil ve svém usnesení z 23.8.l995, II. ÚS l8l/95, uveřejněném pod č. l9 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Odvolací soud ve svém rozsudku z l0.l2.l998, sp.zn. 20 Co 4l4/98, uvedl, že „právní otázka, pro kterou žalobkyně navrhla připuštění dovolání již byla právní praxí i judikaturou řešena\"; tento závěr nebyl konkretizován např. odkazem na uveřejněnou judikaturu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se ocenění domu a finanční náhrady za něj, na něž poukazovala žalobkyně.
Za žalovaný stát uvedlo Ministerstvo financí ČR již ve svém prvním vyjádření k žalobě žalobkyně v této právní věci, že žalobkyně se domáhá „doplatku kupní ceny\", takže jde o nárok, pro nějž není v zákoně č. 87/l99l Sb. právní titul.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že finanční náhrada podle ustanovení §l3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat podle ustanovení citovaného zákona, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována).
Podle ustanovení §l3 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti nejvíce ve výši 30.000,- Kč a ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Výši finanční náhrady v hotovosti upravila vláda svým nařízením č. 233/l99l Sb. Finanční náhrada podle ustanovení §l3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/l99l Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu a pod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje v rozhodování natolik, že učiní právní úkon,jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky (ve smyslu ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.), je nutno posuzovat konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobou značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Vycházeje z citovaných ustanovení zákona č. 87/l99l Sb. a z rovněž citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury, ve srovnání s právními závěry, k nimž v daném případě dospěl odvolací soud, byl dovolací soud toho názoru, že v tomto případě dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to v otázce, která tu vzešla z obsahu žaloby žalobkyně a z vyjádření žalovaného k této žalobě, pokud se žaloba i vyjádření žalovaného k žalobě týkaly výkladu ustanovení §l3 odst. l a 4 zákona č. 87/l99l Sb., jíž se však soudy obou stupňů nezabývaly. Šlo tu o to, zda je poskytnutí finanční náhrady za nemovitost, kterou nelze vydat, možné jen tehdy, nebylo-li za ni poskytnuta jakákoli náhrada, nebo zda je možné v rozsahu daném a vymezeném v ustanovení §l3 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. uvažovat o poskytnutí finanční náhrady i v případě, v němž se již oprávněné osobě dostalo nějaké finanční úhrady za nemovitost, kterou nelze vydat (včetně nemovitosti demolované).
V daném případě žalobkyně již v žalobě uváděla, že se domáhá finanční náhrady ve formě doplatku k tomu, co na penězích obdržela za nemovitosti jí uváděné při prodeji v roce l996 a l997. Žalovaný měl za to, že předmětem žaloby byl nárok na doplatek kupní ceny, tedy nárok, pro nějž není v zákoně č. 87/l99l Sb. právní titul. K této otázce nebyl jmenovitě v rozsudku odvolacího soudu zaujat právní názor.
Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu proto dospěl k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu o řešeném případu má zejména z uvedeného hlediska po právní stránce zásadní význam a bylo vadou, že uváděná právní otázka nebyla odvolacím soudem řešena (stejně jako soudem prvního stupně), třebaže šlo o otázku, na niž v tomto řízení žalobkyně i žalovaný poukazovali a šlo přitom o otázku, která není uveřejněnou judikaturou v tomto konkrétním znění řešena.
Proto dovolací soud shledal dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
V přípustném dovolání bylo pak možné ze strany dovolatelky uplatňovat dovolací důvod podle ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, který vyplýval z obsahu dovolání dovolatelky, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v neúplném posouzení právní věci podle ustanovení §l3 odst. l a 3 zákona č. 87/l99l Sb. v souvislosti s ustanovením §6 odst. l písm. g/ téhož zákona.Tuto neúplnost posouzení shledal dovolací soud i co do interpretace a aplikace ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb., zejména ohledně způsobu objasnění závažnosti dlouhotrvající tísně, doléhající na ni při uzavření kupní smlouvy z 24.ll.l966 s dodatkem ze 7.2.l967, jakož i co do posouzení nejen ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění, ale i co do nevýhodnosti smluvních podmínek či vedlejších ujednání, souvisejících s předmětem plnění, vytvářejících případně znevýhodňující stav v porovnání s předsmluvním stavem (viz k tomu právní závěry z již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu. Nezbylo tedy než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. l a 5občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek dovolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková