ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.940.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 940/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Svaz branně-technických sportů České republiky ZO ALFA SBTS Svitavy , IČ: 70925534, se sídlem ve Svitavách, Felberova 684/25, zastoupený Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 43/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 22 Co 349/2009-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 22 Co 349/2009-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích změnil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. března 2009, č.j. 4 C 43/2008-52, a určil, že vlastníkem pozemku stav. parc. č. 538 v katastrálním území Čtyřicet Lánů je žalobce. Vzal přitom za prokázané, že žalobce je občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu, jehož právní předchůdce – Základní organizace Svazarmu střelecký klub Svitavy – v roce 1961 na tomto pozemku (představující dříve část parcely č. 1559), zhotovil objekt střelnice. Pozemek, na němž se objekt nachází, byl ve vlastnictví státu a žalobce, jenž jej užívá ke sportovní činnosti, požádal stát o jeho převod podle §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působí v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Za splněný považoval odvolací soud též předpoklad, že žalobci (jeho právnímu předchůdci) svědčilo právo trvalého užívání pozemku ve vlastnictví státu. Vyšel ze zjištění, že předchůdce žalobce pozemek pokojně užíval nejméně od roku 1963, kdy převzal objekt střelnice. Připustil, že odevzdání pozemku, jenž byl majetkem státu, do trvalého užívání se mělo stát podle článku 17 nařízení č. 205/1958 Ú. l., kterou se provádí vládní nařízení o správě národního majetku, a to jednostranným opatřením vydaným příslušným orgánem po předchozím souhlasu budoucího uživatele, vyhotovené v písemné formě s náležitostmi podle odst. 4 článku 17 označeného nařízení. Vydání tohoto opatření sice v řízení prokázáno nebylo, ovšem s ohledem na tehdy platnou, nepřehlednou a nesystematickou právní úpravu, princip právní jistoty i přetrvávající dobrou víru předchůdce žalobců v existenci tohoto práva, pokládal uvedenou podmínku vzniku práva trvalého užívání - jež je jedním z předpokladů vyžadovaných ustanovením §14 zákona č. 290/2002 Sb. k přechodu majetku státu do vlastnictví sdružení - za splněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Označila je za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně zpochybňovala správnost závěru odvolacího soudu o existenci žalobcova práva trvalého užívání. Namítala, že šlo o právní institut zahrnovaný pod širší pojem správy národního majetku a upravený v dané době vládním nařízením č. 81/1958 Sb., k jehož provedení byla vydána vyhláška č. 205/1958 Ú. l. Šlo o srozumitelnou právní úpravu, podle níž se právo trvalého užívání zakládalo jednostranným opatřením příslušného orgánu státu; jeho vydání v řízení prokázáno nebylo. V nerespektování právní úpravy odvolacím soudem nelze spatřovat naplňování principu právní jistoty, nýbrž jeho porušování. Na existenci práva trvalého užívání nelze usuzovat toliko ze zjištění, že stát po dlouhá léta trpěl faktické užívání předmětného pozemku žalobcovým předchůdcem. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3396/2007 je nepřípadný; označený rozsudek řeší jiné právní otázky. Uzavřel-li odvolací soud, že právo trvalého užívání pozemku svědčilo žalobci i při neprokázání rozhodných skutečností o jeho vzniku, jde o závěr nesprávný. Vlastnické právo k pozemku ve vlastnictví státu na žalobce podle §14 zákona č. 290/2002 Sb. tudíž přejít nemohlo. Rozhodnutí odvolacího soudu je zásahem do ústavně zaručených práv žalované, která v občanskoprávních vztazích vystupuje jako právnická osoba. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy zda rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a to z pohledu otázek označených v dovolání.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, zda na žalobce dnem 1. ledna 2003 z vlastnictví České republiky přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb.
Podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání nebo se změnily ve výpůjčku.
K základním předpokladům, při jejichž splnění jedině může dojít k přechodu sportovních zařízení z vlastnictví státu do vlastnictví občanských sdružení podle §14 zákona č. 290/2003 Sb., patří tedy i existence vztahu trvalého užívání (event. transformovaného ve výpůjčku) jako jednoho z právních vztahů, jímž se realizovala správa národního majetku; faktické užívání sportovního zařízení – nepodložené platným právním důvodem – zde nestačí.
V rozhodné době, ve které měl být podle tvrzení žalobce přenechán předmětný pozemek (původně část jiné parcely) jeho předchůdci do užívání, se správa majetku ve vlastnictví státu řídila vládním nařízením č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vládní nařízení“). Do trvalého užívání (§103 odst. 2 obč. zák.) mohl být odevzdán společenským organizacím nebo lidovým družstvům a družstevním organizacím zpravidla jen nemovitý národní majetek s příslušenstvím (§12 odst. 1 vládního nařízení), přičemž se tak mohlo stát na základě opatření, vydaného po předchozím souhlasu budoucího trvalého uživatele (§12 odst. 3 vládního nařízení). Na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §25 vládního nařízení ministerstvo financí vydalo k provedení vládního nařízení vyhlášku č. 205/1958 Ú. l., jež v ustanovení čl. 17 odst. 4 upravovala minimální náležitosti tohoto opatření, pro které současně stanovila písemnou formu. S účinností od 1. 7. 1964 byly označené právní předpisy nahrazeny zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který možnost odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním upravil v ustanovení §70, i zde na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace, učiněného v písemné formě (srov. ustanovení §24 odst. 2 hospodářského zákoníku).
Otázkou existence práva trvalého užívání a jeho trvání z pohledu výše citovaných ustanovení právních předpisů, jimiž se vznik a trvání tohoto práva řídí, se odvolací soud nezabýval. Argumentoval-li závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, dovolávaje se přitom principu právní jistoty a důvěry v platnost učiněných právních úkonů, přehlédl, že v označeném rozhodnutí dovolací soud řešil otázku jinou, a to sice otázku platnosti prokazatelně uzavřené hospodářské smlouvy, resp. jednostranného právního úkonu učiněného socialistickou organizací při odevzdání majetku do trvalého užívání (§70 hospodářského zákoníku), nikoliv otázku absence tohoto úkonu vůbec. Nepřesvědčivý přitom zůstal i závěr odvolacího soudu o dobré víře žalobců v existenci práva trvalého užívání, hodnocený toliko z pohledu pouhé fakticity užívání; odvolací soud při něm nevysvětlil, zda i případná dobrá víra uživatele je postačují pro závěr o vzniku práva trvalého užívání, se zřetelem k obecně přijímanému závěru, že právo trvalého užívání bylo institutem práva závazkového, nikoliv práva věcného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003).
Nejvyšší soud, shledávaje dovolání žalované opodstatněným, proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí odvolací soud neopomene rozhodnout i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu