ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.952.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 952/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. R. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 3.852.035,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 343/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 11. 2010, č. j. 69 Co 309/2010-187, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 11. 2010, č. j. 69 Co 309/2010-187, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2010, č. j. 25 C 343/2009-153, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3.852.035,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 2009 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 3.852.035,78 Kč s příslušenstvím, způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Žalobce dovozoval svůj škodní nárok (sestávající především z požadavku na náhradu ušlého příjmu) ze skutečnosti, že usnesením Policie ČR ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. ČTS: PSM 124/OL-2002, bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Trestní řízení v této věci skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 28 T 8/2003.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný. Nižší instance shledaly, že v daném případě nebyly naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Opírajíce se o závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, soudy obou stupňů kategoricky trvaly na splnění podmínky stanovené v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) a uzavřely, že v posuzované věci žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, jelikož proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Soudy rovněž dodaly, že nejde ani o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků poškozeným výjimečně upustit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že podání opravného prostředku proti rozhodnutí (coby podmínka uplatnitelnosti nároku na náhradu škody podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) nemůže být po poškozeném vyžadováno v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy je rozhodující výsledek trestního stíhání, nikoliv zákonnost jeho zahájení. Lpění soudu na podání stížnosti coby podmínce vzniku nároku na odškodnění pokládal žalobce za přepjatý formalismus. Zdůraznil, že zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby nemá stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění. Citované ustanovení zákona o nutnosti využití opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí je nutno vykládat tak, že nárok na náhradu škody lze přiznat toliko tehdy, pokud se poškozený aktivně bránil, a to prostředky, které byly způsobilé dosáhnout obdobného výsledku, jakým je ve správním řízení zrušení nezákonného rozhodnutí. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i nesprávně po hmotněprávní stránce. Rozhodnutí odvolacího soudu naznačená kritéria přípustnosti dovolání splňuje.
Dovolání je též důvodné.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se podává, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; rozhodující je zde výsledek trestního řízení.
Systematickým a logickým (extenzivním) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam a důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, tedy alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že proti ní nemělo být zahájeno trestní stíhání.
Principielní trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na náhradu škody podle §8 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., považuje Ústavní soud (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10, II. ÚS 1681/10, III. ÚS 732/11) za přepjatý formalismus v první řadě tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti (§174 odst. 2 písm. e/ zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje). Uvedený právní názor ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4657/2010, nebo usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4822/2010).
Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud kvalifikoval jako ústavně nekonformní i v plenárním nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (jímž zrušil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, na tomto názoru spočívající – z něhož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí též vycházel). V tomto nálezu se přihlásil ke své dosavadní judikatuře a zopakoval, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.
Je evidentní, že se výše prezentovaný právní názor prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud dochází k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr s ohledem na shora vyslovené teze neobstojí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je sice patrno, že tato instance vystavěla své zamítavé rozhodnutí též na jiných zjištěních a z nich plynoucích právních závěrech, týkajících se důvodnosti jednotlivých škodních nároků žalobou uplatněných. Odvolacím soudem ovšem tyto aspekty věci nebyly přezkoumány, přestože také k nim odvolací námitky žalobce směřovaly. Jelikož odvolací instance založila své potvrzující zamítavé rozhodnutí pouze na skutečnosti nevyužití opravného prostředku (stížnosti) proti usnesení o zahájení trestního stíhání, není její právní posouzení správné a odůvodnění neopodstatněnosti žalobou vzneseného požadavku na náhradu škody nelze hodnotit jako dostačující (řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé – viz §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nechť se tedy odvolací instance v dalším průběhu řízení zabývá – při zohlednění všech nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu a skutkových okolností dané věci – tím, zdali a jaká částka požadované náhrady majetkové škody žalobci náleží.
Z řečených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu