ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.983.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 983/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání L. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 94/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 135/99 (žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Č. t., zastoupené advokátem, a 2. R. ČR, zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 23. 9. 1993, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 10. 1995, č. j. 32 C 251/93-38, jímž bylo žalované Č. t. uloženo uveřejnit ve vysílání t. omluvu v žalobcem navrženém znění s výjimkou jednoho odstavce této omluvy (ve znění „Pokud jde o redaktora ČT u pořadu K. – S. – A., ten se zpronevěřil novinářské etice, neboť mimo uvedení nepravdivých údajů se též osobně účastnil krádeže auta Alfa – Romeo v B.“), ohledně něhož byl žalobní návrh na uveřejnění omluvy zamítnut. Žalované Č. t. bylo uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku soudu; ohledně další částky 200.000,- Kč byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalované Č. t. bylo také uloženo zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 18.697,- Kč. Uvedeným rozsudkem byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti akciové společnosti R. ČR, vydávající deník B., uveřejnit omluvu v tomto deníku, týkající se údajů v článcích z 10. 5. 1993 a z 27. 5. 1993; této akciové společnosti bylo však uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, zatím co žalobní návrh na zaplacení další částky 200.000,- Kč byl zamítnut. Uvedené akciové společnosti R. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 23.868,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 2. 12. 1997, sp. zn. 1. Co 33/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla žaloba žalobce zamítnuta ještě co do částky 75.000,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobce a žalovanými potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem žalovanou Č. t. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit této žalované na náhradu nákladů řízení 1.680,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností R. ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud šlo o náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo uloženo žalobci, aby zaplatil žalované České televizi 10.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností R. ČR bylo rozhodnuto, že žalobce a tato žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K odvolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 18. 5. 1999, 28 Cdo 114/98-107, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 2. 12. 1997, sp. zn. 1 Co 33/96, i rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 10. 1995, č. j. 32 C 251/93-38. Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku názor, že k rozhodnutí o uložení jen náhrady nemajetkové újmy v penězích by mělo docházet pouze v případě bezpečného doložení toho, že již tu není žádného důvodu k uložení morálního zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (např. proto, že došlo k jeho plnému využití ze strany subjektu zásahu zadostiučinění mimosoudního, kupř. zasláním písemné omluvy nebo uveřejněním omluvy v tisku, rozhlase či televizi); dovolací soud byl i toho názoru, že soud není vázán při určení způsobu přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku návrhem uplatněným žalobcem. Podle názoru dovolacího soudu mělo tu být uvažováno např. o využití přiměřeného zadostiučinění formou písemné omluvy.
Dovolací soud vytýkal ještě odvolacímu soudu, že ohledně náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale jím provedené důkazy o intenzitě, trvání a rozsahu nepříznivých následků, vzniklých žalobci na jeho postavení v rodině a ve společnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), neopakoval, ani neprovedl další důkazy. Uvedený postup odvolacího soudu měl proto povahu vady, kterou bylo řízení před odvolacím soudem postiženo a která mohla mít, podle názoru dovolacího soudu, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. B/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, v němž se žalobce domáhal proti žalované akciové společnosti R. ČR také písemné omluvy v jím navrženém znění, vynesl soud prvního stupně rozsudek z 22. 11. 1999 (č. j. 32 C 135/99-37 Městského soudu v Praze). Tímto rozsudkem bylo žalované Č. t. uloženo omluvit se do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci písemně doporučeným dopisem ve znění: „V televizním vysílání, v pořadu K. – S. – A., ale kradené, dne 10. 5. 1993, který jsme ještě následně opakovali, jsme zveřejnili zkreslené a nepravdivé údaje, vztahující se k L. K. a k jeho nákupu vozidla Alfa – Romeo. Stejně nepravdivé bylo i naše tvrzení, týkající se pojistné smlouvy. Tímto se omlouváme“. Byl zamítnut žalobní návrh, aby ve znění omluvy bylo také uvedeno, že žalobce je „poškozený“ a že se žalovaná Č. t. omlouvá za emotivní záporné postoje a nenávistné útoky na L. K. a jeho rodinu ze stravy občanů, jako za výsledek pořadu Č. t. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo žalované Č. t. uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Také byl výrokem rozsudku soudu prvního stupně zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalované akciové společnosti R. ČR zaslat žalobci písemnou omluvu v navrženém znění za obsah článku (autorky V. J. „Ukradl si vlastní auto“, uveřejněného v deníku B. dne 10. 5. 1993). Žalované akciové společnosti R. bylo uloženo zaplatit žalobci 75.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci 15.000,- Kč na náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 4.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že uveřejněním nepravdivých údajů o osobě žalobce ve vysílání, v němž byl žalobce identifikován nikoli přímo jménem, ale záběrem na státní poznávací značku jeho osobního automobilu, jakož i záběrem na dům, ve kterém bydlí, došlo ze strany Č. t. k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce. Žalobcem požadovanou písemnou omluvu shledal soud prvního stupně důvodnou, ale pouze zčásti; pokud požadovaná omluva šla nad rámec toho, co bylo odvysíláno, nešlo by tu o přiměřenou satisfakci a proto v tomto rozsahu byla žaloba žalobce zamítnuta. Postačila tu soudem uložená povinnost písemné omluvy, ale nikoli opětovné uveřejnění omluvy ve sdělovacím prostředku – ve vysílání celostátní televize.
Pokud šlo o žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně přiznal ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Č. t. stejnou částku (100.000,- Kč) jako v předchozím rozhodnutí a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností R. ČR přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy částkou 25.000,- Kč nižší než v předchozím rozhodnutí, a to „z toho důvodu, že tato částka je již pravomocně žalobci přiznána“.
Pokud šlo o žalobcem požadovanou omluvu ze strany žalované akciové společnosti R. ČR v žalobcem požadovaném znění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v tomto rozsahu žaloba není důvodná. Soud tu přihlížel k tomu, že tisková oprava v deníku vydávaném touto žalovanou společností s formulací omluvy byla již uveřejněna bezprostředně poté, co byly žalobou uváděné články uveřejněny; žalobcem navržený text omluvy také neodpovídal svým obsahem tomu, co bylo o žalobci uveřejněno v deníku B.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.; výrok o soudním poplatku odpovídal ustanovení §12 zákona č. 549/1991 Sb.
V odvolání žalobce i obou žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 20. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 94/2000. Rozsudek soudu prvního stupně z 22. 11. 1999 (č. j. 32 C 135/99-37 Městského soudu v Praze), ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 6. 2001, č. j. 32 C 135/99-126, byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen s několika dílčími změnami: a) pokud bylo žalované Č. t. uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, byl v tomto smyslu zamítnut žalobní návrh co do zaplacení částky 75.000,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; b) pokud bylo žalované akciové společnosti R. ČR uloženo zaplatit žalobci 75.000,- Kč, byl zamítnut žalobní návrh co do zaplacení 50.000,- Kč; jinak byl rozsudek potvrzen; c) pokud byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalované akciové společnosti R. ČR bylo uloženo uveřejnit v deníku B. omluvu v navrženém znění, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; d) ve výroku o nákladech řízení, uložených oběma žalovaným k úhradě vůči žalobci částkami po 15.000,- Kč, byl tento výrok změněn tak, že žalované Č. t. bylo uloženo zaplatit žalobci 22.112,- Kč a žalované akciové společnosti R. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci 27.633,50 Kč. Posléze bylo výrokem rozsudku odvolacícho soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo znovu zdůrazněno, že tu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany Č. t. v obsahu televizního pořadu s názvem „K. – S. – A., ale kradené“, odvysílaném na programu Č. t. 1 dne 10. 5. 1993 a ještě následně opakovaném, a také ze strany žalované akciové společnosti R. ČR v článku uveřejněném v deníku B. 10. 5. 1993 a názvem „Ukradl si vlastní auto?“ a také v článku z 27. 5. 1993 s názvem „K. musí odevzdat své auto“. Pokud jde o sankci za tyto neoprávněné zásahy, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že poskytnutí morálního zadostiučinění je tu nepostačující, neboť obvinění fyzické osoby z krádeže a pojistného podvodu, učiněné prostřednictvím televizního vysílání, je objektivně způsobilé snížit čest a důstojnost obviněné osoby ve značné míře; šlo tu o zásah nemalého rozsahu a intenzity, který ovlivnil postavení žalobce v rodině a ve společnosti a ovlivněny byly i zakázky pro firmu žalobce. Za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy pokládal odvolací soud částku 25.000,- Kč, když přihlížel ke skutečnosti, že žalobci byl v televizním vysílání identifikován jen poznávací značkou svého automobilu a závěrem na dům, v němž bydlí, takže byl z televizního vysílání poznán užším okruhem osob, které znaly jeho bydliště a jeho automobil. Proto odvolací soud přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady za nemajetkovou újmu žalobci ze strany žalované televize uložením platební povinnosti částkou 25.000,- Kč a zamítnutím žalobního návrhu na plnění v širším rozsahu.
Také ohledně žalované akciové společnosti R. ČR dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzeními o žalobci v článcích v B. z 10. 5. 1993 a z 27. 5. 1993 došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, pokud byl v těchto článcích zpochybněn způsob nabytí automobilu žalobcem a pokud tu byly uvedeny nepravdivé údaje ohledně pojištění automobilu. Přitom v druhém z těchto článku byl žalobce označen plným jménem. Žalovaná akciová společnost R. ČR sice uveřejnila tiskovou opravu s omluvou krátce po zveřejnění uvedených článků, ale ani zde nešlo o postačující zadostiučinění vzhledem k tomu, že šlo o neoprávněný zásah značné intenzity a rozsahu. Okolnostem vzniku nemajetkové újmy a dopadu zásahu na osobnost žalobce odpovídalo poskytnutí úhrady částkou 50.000,- Kč. Také v tomto výroku byl tedy rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu.
Při změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně uveřejnění omluvy v deníku B. přihlížel odvolací soud k tomu, že již nepožadoval uveřejnění omluvy tímto způsobem, ale zasláním písemné omluvy žalobci; tato část výroku rozsudku soudu prvního stupně byla tedy zrušena a řízení o tomto žalobním návrhu bylo zastaveno.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §220 odst. 1 a §142 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28. 1. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo odevzdáno na poště k doručení Městskému soudu v Praze dne 27. 2. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a věc ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně náhrady nemajetkové újmy vůči žalobci ze strany Č. t. a ze strany akciové společnosti R. ČR. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že doplnění nebo opakování dokazování o intenzitě a trvání i rozsahu nepříznivých následků neoprávněných zásahů vůči žalobci bylo provedeno odvolacím soudem (i přes závěry uvedené v rozsudku dovolacího soudu z 2. 12. 1997, 1 Co 33/96 Nejvyššího soudu) nepostačujícím způsobem (jen doplněním výsledku žalobce jako účastníka řízení a konstatováním protokolu o souvisícím jednání u Vrchního soudu v Bambergu (v Německu), probíhajícím v jiném soudním řízení u cizího soudu. Postupoval tedy odvolací soud pouze formálním způsobem a v podstatě neodstranil vadu řízení, která byla vytknuta již dovolacím soudem; nebylo ohledně následků totiž provedeno potřebné zjištění co do intenzity rozsahu a trvání následků zásahů ze strany obou žalovaných.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V uvedeném rozsahu přípustného dovolání bylo nutno dovolání posoudit ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), když podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatel uváděl jako dovolací důvod především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
K výkladu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: „Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jstliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“.
Ve smyslu těchto citovaných právní závěrů z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebylo možné přesvědčivě přisvědčit dovolatelem uplatňovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c / občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že by totiž v daném případě odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Výtky vůči hodnocení provedených důkazů pak nelze považovat za dovolací důvod, který by byl v občanském soudním řádu výslovně upraven.
Dále dovolatel uplatňoval dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž, podle jeho názoru, rozhodnutí odvolacího osudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, která se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se tedy zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje jeho postavení a uplatnění ve společnosti.
Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti, dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku i občanského soudního řádu, jakož i z uváděných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které jsou podle názoru dovolacího soudu použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu označit jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele důvodným ani ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ani ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v tomtéž znění).
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) k zamítnutí dovolání dovolatele.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou Českou televizí na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl ve věci úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, vyjadřujícího stručně právní stanovisko žalované televize, které již bylo vyjádřeno v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu