ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.983.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 983/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Z. Š. a 2. M. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 25 Co 183/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 17 C 405/95 (žalobců Z. Š. a M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. J. S. a 2. J. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 35 Co 183/2003, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 17 C 405/95.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze 4.3.2002, čj. 17 C 405/95-109.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24.3.1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 588 v L., v ulici U., s pozemky parc. č. 3721/16, parc. č. 3721/7 a parc. č. 3721/37 v katastrálním území L. (s příslušenstvím, součástmi, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty a vrátky a trvalými porosty). V žalobě bylo uvedeno, že žalobci jsou původními vlastníky uvedených nemovitostí (které měli v bezpodílovém spoluvlastnictví), jež byly v roce 1988 správními orgány odňaty s odůvodněním, že tu jde o připadnutí majetku státu podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Nemovitosti byly pak převedeny hospodářskou smlouvu z 28.8.1989 bývalým Okresním národním výborem v L. na Městský národní výbor v L. Bývalý Městský národní výbor v L. potom tyto nemovitosti prodal kupní smlouvou z 9.11.1989 žalovaným (do jejich bezpodílového spoluvlastnictví) za kupní cenu 169.547 Kč, třebaže jejich skutečná cena činila 212.931 Kč (podle ocenění znalce z 13.8.1989), takže tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti nabyli za kupní cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům a bez jakého protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 8.11.1995, čj. 17 C 405/95-14, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 1.560 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 24.3.1998, sp.zn. 30 Co 16/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval rozšířením žalobního návrhu žalobců, jakož i provedením důkazů, které z toho vyplývaly. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně provést, při dodržení postupu podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu, důkazy výslechem znalců Ing. L. B. a J. H., které zatím vyslechl jen jako svědky podle ustanovení §126 občanského soudního řádu a nebyli ustanoveni (po slyšení účastníků řízení) znalci podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Liberci pak vynesl rozsudek ze 4.3.2002, čj. 17 C 405/95-109, jímž uložil žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání žalobcům (do jejich bezpodílového spoluvlastnictví) dům čp. 588 v L., v ulici U. s pozemky parc. č. 3721/6 (o výměře 83 m2), parc. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/57 (o výměře 10 m2) s příslušenstvím a součástmi, a to oplocením, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty, plotovými vrátky a trvalými porosty, zapsanými na listu vlastnictví č. 2523 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu L. Byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo určeno, že žalobci mají ve společném jmění manželů dům v L., U. č. 588, s pozemky parc. č. 3721/16 (o výměře 83 m2), parc. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/37 (o výměře 10 m2) s příslušenstvím a součástmi. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Liberci 1.506,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaní nebyli při koupi domu čp. 588 v L. nijak protiprávně zvýhodněni. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda byl tento prodej nemovitosti uskutečněn v souladu nebo v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. V souvislosti s touto koupí byla tehdy znalcem J. D. stanovena cena nemovitosti ke dni 9.11.1989 částkou 169.547 Kč. V řízení slyšení znalci pak ocenili tyto nemovitosti jinými částkami: znalec Ing. B. (který jinak vycházel nesprávně z pozdější vyhlášky č. 316/1990 Sb.) částkou 202.025 Kč, znalec J. H. částkou 312.115 Kč a znalec Ing. Z. B. částkou 208.045 Kč. Vezme-li se podle posudku těch znalců, kteří vycházeli ze správného cenového předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., za základ cena stanovená znalcem D. při koupi 9.11.1989 částkou 169.547 Kč jako 100%, potom cena stanovená znalcem H. částkou 212.115 Kč představuje 125,20% a cena stanovená znalcem Ing. B. částkou 208.045 Kč představuje 122,70%. Závěry znalce Ing. B. přitom soud prvního stupně považuje za nejpřesvědčivější a vzal je za základ pro své rozhodnutí. Nesprávnost původně stanovené ceny při koupi 9.11.1989 spatřoval soud prvního stupně především v nesprávném snížení vypočtené kupní ceny z titulu opotřebení nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl pak k výslednému závěru, že považuje za podstatné podcenění konkrétní nemovitosti toto podcenění o více než 20%, neboť takto stanovená cena už nebyla výrazem tolerovatelné odchylky, a nabytí nemovitých věcí za cenu překračující uvedenou toleranci 20% bylo nutno, podle názoru soudu první stupně, hodnotit jako nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o způsobu přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě, byl soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování toho názoru, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců přešly na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. K přechodu vlastnictví tu došlo ze zákona. Zrušením tohoto uvedeného ustanovení (k němuž došlo pozdější novelizací občanského zákoníku) tu nedošlo k tomu, že by se vlastnictví původních vlastníků obnovilo. Proto nemohlo být, podle závěru soudu prvního stupně, vyhověno žalobnímu návrhu žalobců na určení, že žalobci jsou již vlastníky nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, a to před tím, než byly podle zákona č. 87/1991 Sb. stanoveny podmínky, za kterých mohou oprávněné osoby získat majetek zpět nebo získat náhradu za něj.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.3.2002 (čj. 17 C 405/95-109 Okresního soudu v Liberci) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 35 Co 183/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání do jejich společného jmění manželů dům čp. 588 v L., v ulici U., s pozemky parc. č. 3721/26 a parc. č. 3721/37. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zamítajícím žalobu žalobců o určení vlastnictví byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.795 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.650 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Liberci 3.113,40 Kč na náhradu placených nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal odvolání žalovaných důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že majetek jim byl odňat podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku i že žalobci řádně vyzvali žalované k vydání nemovitostí.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně také toho názoru, že podle výsledků v řízení provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalovaní byli při koupi domu a při získání pozemků do osobního užívání nějakým způsobem protiprávně zvýhodněni; nebylo zejména, podle názoru odvolacího soudu, prokázáno, že by se otec žalované J. S., který byl v době koupě nemovitosti funkcionářem bývalého Okresního národního výboru v L. snažil ovlivnit rozhodnutí rady bývalého Městského národního výboru v L. o tom, komu bude dům prodán.
Pokud šlo o objasnění a posouzení toho, zda cena sjednaná ve smlouvě z 9.11.1989 byla či nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými či jinými předpisy, odvolací soud nepovažoval za správný postup soudu prvního stupně, jímž porovnával kupní cenu, která byla při koupi stanovena znalcem J. D. s cenou stanovenou v tomto soudním řízení znalcem Ing. Z. B., i když také odvolací soud byl toho názoru, že posudek znalce Ing. B. je nejpřesvědčivější. Odvolací soud však měl za to, že pro zjištění toho, o kolik procent byla nemovitost podhodnocena, bylo třeba vycházet z rozdílu cen, který činil 38.498 Kč, takže za základ (za 100%) bylo třeba považovat cenu stanovenou znalcem B. a rozdíl cen pak tu takto činil 18,5% z částky 208.045 Kč. Z uvedeného vyplývalo, podle názoru odvolacího soudu, že znalec D. se odchýlil od ceny, kterou měl stanovit podle tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb., o méně než 20%. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že v daném případě odchylka 18,5% je, s ohledem na všechny další okolnosti případu (prokázaná byla bytová potřeba žalovaných, řádná údržba domu v dalších letech, kdy trval pobytu žalobců mimo území ČR) odchylkou, která neumožňuje závěr o tom, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (§220 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15.1.2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Liberci dne 15.3.2004, tedy ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; jako dovolací důvod uváděli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že soud prvního stupně vycházel v daném případě ve svém rozhodnutí z toho, že vezme-li se za základ kupní cena, jež byla při koupi nemovitostí určena znalcem D. (tedy jako 100%), potom cena stanovená znalcem Ing. B. představuje 122,7%; tento procentuální rozdíl byl pro soud prvního stupně dostatečný k tomu, aby jej označil za neoprávněné zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí. Odvolací soud naproti tomu zdůvodnil své odlišné posouzení tak, že za základ vzal cenu podle posudku znalce Ing. B., čímž byl výsledný procentuální rozdíl stanoven jen na 18,5%. To však podle názoru dovolatelů vychází z nesprávného posouzení věci, neboť za základ (tj. za 100%) bylo tu třeba vzít kupní cenu, neboť ta je objektivně doložená kupní smlouvou, zatím co následné posudky se od sebe navzájem lišily.
Nesprávně bylo také, podle názoru dovolatelů, ,posouzeno to, zda žalovaní při koupi domu čp. 588 v L. vykazovali skutečně bytovou potřebu.
Nemovitosti tu byly získány žalovanými v roce 1989, tedy v době, kdy už bylo prakticky nemožné koupit či vůbec sehnat rodinný domek do osobního vlastnictví za ceny podle cenových předpisů, které při převodu nemovitostí mezi fyzickými osobami musely být striktně dodržovány. Již ze samotné této okolnosti je zřejmé, že tu došlo ke zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí za kupní cenu prokazatelně nižší než za cenu podle těchto cenových předpisů. Stalo se tak proto, podle názoru dovolatelů, že tu „nemovitost koupili předem určení zájemci na základě nepochybné protekce a tak, aby kupní cena, stanovená znaleckým posudkem, byla co nejvýhodnější“; dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu byla „hranice 20% cenové odchylky od skutečné ceny překonána“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posuzoval ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, která se nepochybně této právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahovala i na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát podle §453a občanského zákoníku (ve znění před zrušením tohoto ustanovení, a to ustanovením §33 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §453a zákona č. 40/1964 Sb. (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadala věc do vlastnictví státu, pokud bylo v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Obdobně přecházela na stát i jiná majetková práva občana, s výjimkou práva dědického, práva z odpovědnosti za škodu na zdraví nebo jiného práva omezeného jen na jeho osobu.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věci od státu, který získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby věci získaly buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
V daném případě dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že nemovité věci, uvedené v žalobě žalobců, přešly na stát podle dříve platného (a již zrušeného) ustanovení §453a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž shodně dospěly k závěru soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní nabyli dům za kupní cenu, která plně neodpovídala cenovým předpisům, platným v době prodeje domu a v době zřízení práva osobního užívání pozemků ohledně nemovitostí uvedených v žalobě žalobců, tj. k 9.11.1989.
K rozdílnému posouzení došlo mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem pouze v tom, jaký byl rozdíl v ceně podle tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb. a podle ceny, která byla sjednána v kupní smlouvě z 9.11.1989 ohledně domu čp. 588 v L. Zatím co soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento rozdíl činí 22,70%, odvolací soud dospěl k závěru, že tento rozdíl činí 18,5%.
K objasnění námitek, obsažených v odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4.3.2002 (čj. 17 C 405/95-109) odvolací soud si vyžádal pouze doplnění posudku znalcem Z. B., a to „k úvahám o propočtech, jež se týkaly životnosti a opotřebení domu“; tato doplňující vyjádření byla zaslána soudu přípisy znalce z 5.6.2003 a z 5.7.2003. Jiné doplnění dokazování a další dokazování nebyla dovolacím soudem prováděna.
V této právní věci, v níž byly v řízení před soudy obou stupňů shodně konstatovány závěry o způsobu přechodu nemovitých věcí na stát i o rozdílu sjednané ceny za převod nemovitostí s cenou (cenami) vypočtenými podle cenových předpisů, platných k 9.11.1989, nevyužil odvolací soud všechny možnosti k úplnému, zevrubnému a všestrannému objasnění podkladů pro odlišné skutkové a právní závěry, odchylující se od skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, jmenovitě šlo-li o v úvahu přicházející rozdíl pohybující se posléze mezi 22,7% a 18,5%.
Podle názoru dovolacího soudu bylo tu i v tomto případě zapotřebí postupovat podle právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, v tomto případě ze Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, jak jsou vyjádřeny podle č. 64/1966 a pod č. 92/1968 této Sbírky. V těchto právních závěrech je zdůrazněno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, je nutno, aby důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Takto odvolací soud v daném případě důsledně nepostupoval a neprovedl odpovídající doplnění dokazování (§221 odst. 2 občanského soudního řádu), ani nezvolil postup podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (tj. zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro potřebu provést další důkazy a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Podle názoru dovolacího soudu bylo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v daném případě nutno považovat za postup, jenž by umožnil soudu prvního stupně využít to, co umožňuje ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy postup, který spíše odpovídá řízení před soudem prvního stupně, jak to odpovídá více i ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože odvolací soud v daném případě takto nepostupoval, nemohl dovolací soud při svém právním názoru přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu (proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů) správné, jak to předpokládá ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, a §226 občanského soudního řádu). Při rozhodování o nákladech řízení bude přihlíženo i k nákladům řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu