ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.995.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 995/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. H., B) Ing. J. K. a C) Ing. F. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu O., o zaplacení náhrady za znehodnocení obytných a hospodářských budov, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 160/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.12.2001, čj. 18 Co 289/2001-175, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.prosince 2001, čj. 18 Co 289/2001-175, pokud směřuje do výroku, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se zaplacení částky 25.046, 60 Kč s úroky z prodlení každému z žalobců, se zamítá.
II. Ve zbývající části se tento rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 2.5.2001, čj. 6 C 160/99-165, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 201.455,30 Kč s 16% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení jako náhradu za znehodnocení jejich zemědělských staveb, vedlejších staveb a venkovních úprav podle §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), a částku 25.046,60 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do zaplacení jako náhradu za znehodnocení obytné části zemědělské usedlosti, oplocení, vedlejších staveb a venkovních úprav podle §14 zákona o půdě.
Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž uplatněné nároky jsou zčásti promlčeny, a pokud promlčeny nejsou, byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena platná dohoda o jiném než finančním plnění. Odvolací soud považuje hodnocení jejich účinků, jak je uvádí soud prvního stupně za správné, ztotožňuje se s ním a vzhledem k obsahu podaného odvolání pouze dodává, že dohoda účastníků o „vypořádání pohledávky“, uzavřená dne 5.12.1996, je uznáním pohledávky podle zákona o půdě a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Žalovaný touto dohodou uznal, že žalobci za ním pohledávku podle citovaných předpisů mají a zavázal se ke způsobu „jejího úplného vykrytí“. Protože však výše těchto nároků nebyla v době uzavření dohody známa, nemohla v ní být ani uvedena. Z tohoto důvodu nemůže jít o uznání dluhu co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věta druhá a §558 občanského zákoníku, neboť výše uznávaného práva v něm není určena. Sami žalobci v odvolání uvedli, že u žalovaného uplatňovali své nároky od roku 1991. V roce 1994 mu předložili o nich posudek, takže nejpozději v této době znali i jejich výši. Jestliže však žaloba byla podána až 26.10.1999, pak se tak stalo až po uplynutí tříleté promlčecí doby, jež se vztahuje na ty nároky, ohledně nichž soud prvního stupně žalobu zamítl na základě vznesené námitky promlčení. Odvolací soud přitom nepovažuje za důvodnou výtku žalobců, že vznesená námitka promlčení je zneužitím práva ze strany žalovaného, neboť mu nelze tuto možnost, přiznanou zákonem odepřít. Odvolací soud považoval za správné a přesvědčivé rovněž závěry soudu prvního stupně ohledně těch nároků, jež promlčeny nejsou. Předmětná dohoda uznáním dluhu je, nikoli však co do jeho výše, a již proto nemohla založit běh desetileté promlčecí doby. Pokud však jde o dohodnutý způsob plnění, nelze jí nic vytknout a lze jen souhlasit se zjištěním soudu prvého stupně, že i sami žalobci dohodnutý způsob plnění vztahovali i k náhradám za znehodnocené budovy. Odvolací soud uzavřel, že žalobcům právo na peněžní náhradu přiznat nelze a nelze jim přiznat ani náhradu v jiném než peněžním plnění, (které bylo mezi účastníky nadto platně dohodnuto), jestliže to odmítají.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázky, „od jakého okamžiku počíná běžet obecná promlčecí lhůta v případě, že náhrady za odstraněné a znehodnocené budovy je třeba chápat ve dvojím významu, tedy zda jde o budovy, jejichž vlastnictví se obnovuje oprávněné osobě teprve okamžikem právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu, nebo o budovy, které nikdy nepřestaly být vlastnictvím oprávněné osoby, protože neexistuje důkaz o tom, že by vlastnictví přešlo na jiný subjekt“. Poukázali na to, že podle ustanovení §101 občanského zákoníku se majetkové vztahy promlčují v tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Restituční řízení, které v dané věci probíhalo, bylo značně složité, a jak vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.6.1998, čj. 30 Ca 59/1998, „nepodařilo se objasnit vlastnictví hospodářských budov“. Tato skutečnost žalobce vedla k tomu, že nároky na náhrady sice uplatňovali u povinné osoby, a to mnohokrát, avšak žalobu podali teprve tehdy, když bylo shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové najisto postaveno, že původní pozemek, na kterém hospodářské budovy stály, přešel do jejich vlastnictví. Dovolatelé tedy považují za zásadní otázku začátku běhu promlčecí doby podle ustanovení §16 zákona o půdě. Sami vyjádřili přesvědčení, že námitka promlčení z výše uvedených důvodů nemůže obstát. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž uvedl, že s důvody uvedené dovolatelem zásadním způsobem nesouhlasí. Uvedl, že předmětem soudního sporu mezi stranami byla platnost kupní smlouvy na obytnou část nemovitosti čp. 1 v B. Družstvo nikdy žádný spor o pozemky nevedlo a v daném případě není tedy žádný důvod spojovat vlastnictví pozemků a znehodnocení budov a tudíž s počátkem běhu promlčecí doby. Zdůraznil, že žalobci požadují znovu plnění za něco, co již bylo mezi stranami nejen dohodnuto, ale ze strany družstva i plněno. Takové zvýhodňování považuje žalovaný za nezákonné a nepřípustné. Navrhl potvrzení rozsudků soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, když napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ, protože dospěl k závěru, že v posouzení promlčení uplatněného nároku není rozsudek odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se nároků na náhradu oprávněných sob podle zákona o půdě.
Dovolací soud v řadě svých rozsudků, v nichž řešil počátek promlčecí lhůty u nároků na náhradu podle zákona o půdě, dospěl k závěru, že promlčecí lhůta v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti. Tak je tomu např. v případě, kdy účastníci si dohodnou postupné plnění časově blíže neupřesněné, tím spíše pak v případě, že takový závěr vyplývá z jejich písemné dohody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002, sp.zn. 28 Cdo 1898/2001).V daném případě není mezi účastníky sporné, a soudem je zjištěno, že uzavřeli 5.12.1996 platnou dohodu, kterou žalovaný uznal svou povinnost k náhradě včetně náhrad za znehodnocené a odstraněné budovy zemědělské usedlosti, (i když výše náhrad v dohodě uvedena není), účastníci se dohodli na formě náhrady, tj. postupném vydávání pěti krav ročně, a že žalovaný nato splnil první takovou náhradu. Za této situace začala běžet promlčecí doba uplynutím roku, v němž náhrada již poskytnuta nebyla. Je zřejmé, že do doby podání žaloby, tj. 26.10.1999, nemohla tak uplynout tříletá promlčecí lhůta a žalovaný se nemohl proto promlčení s úspěchem dovolat. V této souvislosti stojí za zmínku i to, že ani po zahájení řízení žalovaný promlčení nenamítal, projevoval ochotu plnit dohodnutým způsobem, a námitku promlčení jasně uplatnil až 1.února 2001.
Závěr, že nároky žalobců nebyly v době podání žaloby promlčeny, však nemohl vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, která se týkala náhrady za obytné části budov, vedlejších staveb a venkovních úprav ve výši 25.046,60 Kč pro každého z žalobců, protože důvodem zamítnutí žaloby nebylo promlčení nároku, ale okolnost, že žalobci výslovně odmítli přijmout jiné plnění než peněžité, což v dané věci nebylo možno s ohledem na znění §16 zákona o půdě a dohodu uzavřenou účastníky o formě věcného plnění. Tento závěru soudu dovolatelé nenapadli, a dovolací soud se proto správností uvedeného závěru nemohl zabývat a dovolání musel v této části zamítnout.
Ve zbývající části odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně nikoli pro nemožnost plnění v penězích, ale z důvodu promlčení. Protože dovolací soud nepovažuje závěr obou soudů v této otázce za správný, jak je uvedeno shora, byl v této části rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bude třeba o nároku na náhradu za další, hospodářské budovy, věcně rozhodnout ( §243b odst. 3 OSŘ). V konečném rozhodnutí soud rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst.1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu